„Protirasistickým protestům v Americe moc nerozumím. Tyto poslední byly iniciovány smrtí černocha při policejním zásahu. Opakují se ale celkem periodicky. Kde je potom ten ‚melting pot‘, tavící kotel americké společnosti, ve kterém se všichni již ve druhé generaci stávají bez rozdílu ryzími Američany? Možná je americká realita skutečně jiná, než jak nám ji předkládají. Možná byl Obama skutečně jen výjimkou potvrzující pravidlo,“ řekl jste mi minule k protestům ve Spojených státech. Jakým způsobem je zmíněná realita jiná?
Jaká je ale realita? Například pouze 0,1 procenta všech manželských párů je ve skutečnosti ve Spojených státech smíšených. Černochů, Hispánců a Asiatů dnes přitom žije ve Spojených státech již skoro 40 procent. Kde jsou tedy ta krásná smíšená manželství z reklam? Nikde. Žádná, nebo skoro žádná, ve skutečnosti neexistují. Segregace v americké společnosti totiž panuje i nadále. Nebo že 30 milionů Američanů nemá vůbec žádné, ani to základní, zdravotní pojištění. To se projevilo, mimo jiné, zcela fatálně po vypuknutí koronavirové krize, kdy zdaleka největší úmrtnost na koronavirus byla a je dosud ve Spojených státech mezi barevnými menšinami a chudším obyvatelstvem. A můžu pokračovat třeba tím, že průměrná černošská rodina má pouze třetinový příjem oproti americké bílé rodině, a tak dále.
Takže – Amerika určitě stojí v mnoha ohledech za to – jenom to není ta Amerika, kterou se nám pražská kavárna a Hollywood snaží nacpat do hlavy.
Je „západní“ politika ještě stále západní, svobodná? Mám tím na mysli různé formy osobních svobod, o které lidé přicházejí nejen ve Spojených státech, ale i – a nejen – v Evropě.
Zdá se mi to logické i z jiného důvodu. Vysoká míra svobody jednotlivce se na Západě rozvinula v období, kdy se ekonomicky bouřlivě vyvíjel a dominoval celému světu. A svobodný občan hrál v této expanzi klíčovou roli.
Dominance Západu je dnes ale minulostí, a do popředí se derou asijské mocnosti. Ty mají zcela jiné principy fungování společnosti. Nejsou postavené na svobodě jednotlivce, a přesto jsou velmi efektivní – a je pravděpodobné, že toto a i další staletí, která přijdou po něm, budou patřit právě jim.
Co to o Americe jako takové vypovídá? Prochází jakousi krizí? Ztrácí svoji dominanci?
Míra svobody ve Spojených státech, i přes všechna omezení, se kterými dnes přichází americký establishment, je určitě stále podstatně vyšší než v Evropě. Přesto je zde omezování osobních svobod velmi markantní a svědčí o hluboké bezpečnostní krizi, vnitřní i vnější, o krizi identity i o ztrátě sebevědomí. Příkladem té vnitřní krize je například diskuse o právu vlastnit a použít zbraň, po staletí etalonu americké osobní svobody. Stejně tak je obrazem krize identity třeba současná kampaň Black Lives Matter.
Vnější krize se projevuje například stále razantnějším vymezováním se vůči Číně. Tedy vůči po staletí dodavateli levné pracovní síly, kterou Spojené státy bez skrupulí využívaly. Dnes je však Čína v ekonomické oblasti více než zdatným konkurentem a v objemu HDP již Spojené státy dokonce předběhla. Ve vojenské a mocenské oblasti dnes Čína postupně vytlačuje Spojené státy z pacifické oblastí a z Jižní Ameriky a fakticky již nahradila vliv a ekonomickou dominanci Západu v Africe.
Nedávno jste také zmínil, že budou nutné změny v tamní společnosti, aby nedocházelo k podobným excesům. Máte o nich nějakou konkrétní představu?
Bohužel ne. To bych jinak mohl kandidovat v americké prezidentské kampani.
Uvedl jste rovněž, že „politika Donalda Trumpa je skutečně rázná, ale také chaotická a nekoordinovaná“. Nakolik, podle vás, nese za současné problémy vinu právě americký prezident?
Zmínil jste vztahy mezi Spojenými státy a Čínou, které se vyostřují. Za jak závažné je považujete?
Vzájemné vztahy mezi Čínou a Spojenými státy jsou napjaté prakticky po celou jejich historii. Dlouho, více než století, v nich hrály prim Spojené státy, politicky, ekonomicky i mocensky. Nyní se karta obrací, a jak jsem zmínil výše, Čína dnes již převyšuje v některých kritériích Spojené státy ekonomicky a snaží se hrát s USA vyrovnanou partii i v oblasti mocenské a vojenské. Daří se jí to obdivuhodně, i když na to, aby se mohla se Spojenými státy přímo vojensky měřit, zatím zdaleka ještě nemá. Přesto se domnívám, že do budoucna se Číně podaří posílit svůj vliv v oblasti Pacifiku právě na úkor Spojených států.
Na druhé straně je také zřejmé, že se obě velmoci vzájemně potřebují. Čína je na jedné straně největším věřitelem Spojených států, ale současně mají Spojené státy zdaleka největší podíl na zahraničních investicích v Číně. Stejně tak může Čína posloužit americkým strategickým zájmům v Asii tím, že bude v budoucnu vyvažovat síly Indie, Pákistánu nebo třeba i Japonska.
Nevěřím proto, že by současné problémy ve vztazích mezi Čínou a Spojenými státy hrozily přerůst v otevřený konflikt. Spíše se domnívám, že mohou vstoupit do stadia jakési nové studené války, i když i ta by se asi odehrávala v nižší intenzitě než ta, kterou Spojené státy v druhé polovině minulého století vítězně svedly se Sovětským svazem.
Domníváte se tedy, že se poměry sil nějak mění? Nakolik je rozdílná situace nyní, kdy si Čína nárokuje Hongkong, zavedla bezpečnostní zákon a firmy opouštějí zemi, a kdysi, když byly uzavírány mezinárodní dohody na principu „jeden stát – dva systémy“?
Ano, poměry sil mezi Spojené státy a Čínou se mění, a to postupně a dlouhodobě ve prospěch Číny. Co se týká Hongkongu, je tomu obdobně.
Od roku 1997, kdy území Hongkongu přešlo pod čínskou správu pod sloganem „jedna země, dva systémy“, se poměry sil mezi Čínou a západními mocnostmi výrazně změnily. Čína se emancipovala, nabyla na síle a chová se stále asertivněji. Je dnes ekonomickou mocností a na rozdíl od devadesátých let pro ni již není zprostředkovací role Hongkongu nijak zásadní. Zvláštní statut Hongkongu má trvat padesát let, tedy do roku 2047. Domnívám se ale, že ve světle posledního vývoje k jeho plnému začlenění do Čínské lidové republiky dojde podstatně dříve.
Pokud bych měl takovou možnost, snažil bych se využít této unikátní příležitosti a pozval bych hongkongské společnosti a občany, kteří, jak píšete, opouštějí zemi, aby se usadili v České republice. O takové imigranty a nositele know-how z oblasti high-tech bychom určitě stáli.
Myslíte si, že svět kvůli své ekonomické závislosti na Číně prostě přenechá Hongkong čínské vládě, protože nikdo nenajde odvahu více zasáhnout? Tedy, že je dohoda nyní nevymahatelná?
Hongkong je stále zajímavým ekonomickým hráčem v čínské oblasti, ale nikoli tak výjimečným nebo nenahraditelným, jako tomu bylo dříve. Čína má nyní takových obdobných ekonomických zón, prostřednictvím kterých vstupuje Západ do Číny, mnohem více. Západ proto nebude mít nejen odvahu, ale ani pádný důvod proti vývoji v Hongkongu zasáhnout. Tím důvodem by totiž mohlo být jedině, pokud by Západ mohl přijít o svou výhodnou ekonomickou spolupráci s čínskými společnostmi.
Ve světle těchto událostí je ale spolupráce některých amerických technologických gigantů s čínským režimem úspěšná. Například Google pomohl s vývojem čínského cenzurovacího vyhledavače. Jak to? Tkví důvod ve tváři, jakou společnosti ukazují, a jaká ve skutečnosti je?
Přesně tak. Stručně: Money talks, neboli peníze rozhodují! (doslovně: peníze mluví, pozn. red.)
Jak si vysvětlujete rozdílná čísla o covidu-19 mezi velmocemi? Spojené státy hlásí na tři miliony nakažených a 135 tisíc mrtvých. Čína eviduje 36× méně nakažených a 29× méně zemřelých. A Rusko tvrdí, že má 4× méně nakažených a 13× méně mrtvých. Považujete čísla Číny a Ruska za pravdivá? Může to být důvod?
Jediná statistika, které věřím, je ta, kterou si sám zfalšuji. To řekl prý kdysi Winston Churchill. Nejsem z oboru epidemiologie, takže nemám ucelený názor. Na vině tak může být například jak různá metodika evidence obětí koronaviru, ale jistě je možná i manipulace s daty.
Faktem ovšem je, že Spojené státy ze začátku epidemie covid-19 fatálně podcenily, a proto vysoký počet mrtvých a nakažených může mít i tuto příčinu. Dalším důvodem může být i absence zdravotní péče u celých komunit minoritního obyvatelstva, a také outsourcing výroby léků a zdravotních pomůcek ze Spojených států do Číny.
Kvůli stále trvajícím protestům Black Lives Matter – po smrti černocha při zatýkání policií v Americe – mění společnosti názvy výrobků, stahují filmy, které mohou být rasistické... a aktivisté strhávají nebo ničí sochy. Co tomu říkáte?
Přijde mi to absurdní. Jak pomníky, tak i různé reklamní návrhy na obalech výroků nebo filmy jsou odrazem konkrétní doby, kdy vznikly. Nelze je proto dnes odsuzovat a likvidovat jen proto, že neodpovídají vkusu současných neomarxistických aktivistů. Dnes by si asi film Jih proti Severu nikdo natočit nedovolil, a možná, nevím, je to tak i v pořádku, neboť se změnila doba. Ale stahovat z distribuce film ověnčený osmi Oskary mi přijde prostě jako zhovadilost. Stejně jako ničení soch Churchilla, Kolumba a dalších velikánů světových dějin.
Á propos, někdo už také prý navrhl zakázat zcela v uvozovkách rasistickou hru v šachy, kde hrají bílé figury proti černým (recesistické příspěvky a výroky o zákazu černobílých šachů se objevují častěji, v Čechách ji mezi prvními vyjádřil například režisér Jiří Strach, pozn. red.).
A má takové chování někde hranice? Dostáváme se do doby, kdy bude morální mentor znovu určovat, co je, a co není škodlivé? Nebo až protesty utichnou, utichnou i tyto projevy a vše se vrátí do normálu?
Bojím se právě toho, že hranice již byly dávno překročeny. Jsou – například Magistrátem Prahy nebo dokonce některými velvyslanci zde působícími – podporovány a oslavovány akce typu Prague Pride, je u nás hanobena socha Churchilla, velikána bez kterého bychom se možná kvůli nacistickým zvěrstvům nikdy ani nenarodili...
Je mi proto blízký názor našeho předního vědce, egyptologa profesora Miroslava Bárty, který současný vývoj ve společnosti připodobnil ke kolapsům dávných civilizací, které se vyznačovaly stejnými atributy. Obávám se, že neustálý tlak různých aktivistických skupin na základní hodnoty naší společnosti může mít za následek nějakou zásadní skokovou změnu, ze které třeba již nebude návrat k takzvanému normálu možný.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
