Vladimir Putin je...Anketa
Podle exprezidenta Václava Klause krizi na Ukrajině vyvolaly Spojené státy americké a západní Evropa, které chtěly vyvolat nesmyslný konflikt s Ruskem, a ruský prezident Vladimir Putin je v celé věci nevinně. Ukrajinci jsou obětí celého konfliktu. Souhlasíte s ním?
Já to považuji za příliš zjednodušené. Ukrajinci na západě země viditelně do Evropy chtějí. Toto proevropské přesvědčení získali v průběhu mnoha let i za přítomnosti ruských médií, které na Ukrajině volně působily vedle západních. Evropa prostě nabídla určitý způsob života, který se stal modelem. Zároveň je zde nezanedbatelný vliv integrálního ukrajinského nacionalismu zakotveného pevně na západě země, který nemá tradici soužití s Ruskem a s Rusy vůbec. Samozřejmě, že tento trend byl ze Západu podporován, ale troufám si tvrdit, že z Východu zase opačný.
Na Majdanu se prostě spojila nespokojenost s Janukovyčem a jeho způsobem vlády, který byl už pro lidi příliš diktátorský, příliš ruský, chtěli změnu způsobu vládnutí podle vzoru Evropy, a integrální nacionalismus vylučující používání ruštiny a rušící samosprávu regionů. To poslední realizovala revoluční vláda vytvořená nátlakem davu z ulice na poslance. Tím se zažehla celá krize, protože Krym a východní regiony to nepřijaly a hledaly jak se vládě v Kyjevě vymknout, přičemž Rusko bylo pro ně lepší řešení než život pod vládou „Banderovců“z Kyjeva.
Reportér ParlamentníchListů.cz z Ukrajiny a Ruska:
Je těžko říct, co z toho celého vlastně evropské vládnoucí struktury usměrnily a co vzniklo spontánně. Každopádně toho využily k odpoutání Ukrajiny od Ruska. Putin tedy musel řešit situaci, kterou si nepřál. Směrování Ukrajiny k Západu už nemůže zabránit, zřejmě to přijal jako fakt, který bude řešit jinými metodami. Protože se tím změnila i vojenská situace, považoval za důležité si zajistit strategické území Krymu i za cenu porušení mezinárodních dohod.
Fotogalerie: - Den v Kyjevě
Fotogalerie: - Suvenýry z Kyjeva
Napsal jste, že na „východě je situace spíše tradiční. Zůstaly nějaké ideály navázané na Rusko, odpor k evropským nehodnotám je tam racionální, nechtějí drogy, propagaci homosexuality, rozpad rodin a další evropské nešvary. Ruská propaganda tam zabírá, protože jim ´mluví z duše´, odpovídá jejich přesvědčení. Taktéž ani ozbrojenci: domobrana i placení žoldáci by tam nemohli operovat bez podpory místních lidí.“ Lze konflikt na Ukrajině vnímat i z hlediska hodnot postmoderní Západ versus tradiční Rusko?
Abych nebyl obviňován, že odmítám západní civilizaci pro nějaký carský konzervatismus, musím nejprve vysvětlit co je to postmoderní Západ. Západní modernitou můžeme rozumět jakési postupné „osvobozování“ člověka. První fáze „osvobozování“ končí demokracií a občanskou svobodou, tedy to, co dejme tomu naplnil už vznik nezávislého Československa, a tedy to, co charakterizuje západní civilizaci jako úspěšnou a pokrokovou. Druhá fáze, kterou můžeme nazvat postmodernou, vznikla na Západě v šedesátých letech. Zatímco vývoj první fáze dělaly k národu zodpovědné síly hospodářů – střední třída a inteligence, druhá fáze byla vedená levicovou mládeží, které šlo o protest proti konvencím, zbavení se závazků ke společnosti, odloučení jednotlivce od jakékoliv zodpovědnosti a maximalizace jeho prospěchu.
Marxismus byl jakýmsi vodítkem, nikoliv programem, protože zůstala svoboda jednotlivce, nicméně vnutil tomuto hnutí rovnost všeho se vším, což je základem multikulturalismu, rovnosti sexuálních orientací apod. Spíše to celé můžeme nazvat anarchismem. Ideály této druhé fáze jsou zhoubné, protože jsou „osvobozením“ od podstatných kolektivů, které člověk potřebuje k přežití - od rodiny, od státu, od národa, proto též hodnoty: svornost, jednota, věrnost, loajalita, vlastenectví, sounáležitost a tak dále jsou směšné a nepotřebné. Já pro tento sociální jev používám název „odloučení“ jako obecnější pojem, který zahrnuje nejen „odloučení“ od kolektivů, ale i od životních principů a od přírodního prostředí.
Ukrajinu rozděluje integrální nacionalismus západní části, který východ země nepřijímá. Přesto východ vlastně hájí jakousi směsici tradic, která postmodernu odmítá, a do značné míry se dá říci, že jde o konflikt civilizací.
Psali jsme:
Britský katolický konzervativec John Laughland víceméně říká, že marxismus, který vznikl na západě, infikoval carské Rusko, kde pak vládl bolševismus. Avšak zatímco se Rusko po rozpadu Sovětského svazu a jelcinovském chaosu vrací za Putina určitým způsobem k tradičním hodnotám rodiny, pravoslaví, vlastenectví, tak na západě během studené války zvítězil neomarxismus. Čili, že je z pohledu pravicového konzervativního tradicionalisty současné putinovské Rusko rozhodně pravicovější, konzervativnější, než současný západ... Souhlasíte s ním? Není Putin větším „konzervativcem“ a „pravičákem“ v relativním srovnání než Barroso, Merkelová či Obama?
Laughland má pravdu dokonce i v tom, že současné Rusko je pravicovější. Carské Rusko od Petra Velikého postupně přijímalo západní hodnoty. V době, kdy mu kosmopolitní kamarila vnutila marxismus, zápasilo teprve s první fází modernity, a proto nemělo zažitou občanskou svobodu. Tento mix východního despotismu a marxismu nazýváme bolševismus, který byl života neschopnou slepou uličkou vytvářející pouze násilnosti a nic nepřinášející. Jedinou kladnou hodnotou, která doposud fascinuje Rusy, bylo vítězství nad nacismem. Jakmile bolševismus zanikl, na povrch vyplavaly původní konzervativní hodnoty zatím nenarušené západní postmodernou. To byl rozdíl oproti vývoji u nás, kde postmodernu zavedl Havel. Proto je Rusko více konzervativní, což je navenek velmi dobře pozorovatelné oblibou náboženské víry.
Zodpovědný vládce, který není u moci jen proto, aby si nahrabal, ale zajímá ho budoucnost národa a státu, bude vždy proti zhoubné postmoderně bojovat. Putin se takovým vládcem jeví. V zemi, kde zůstaly nějaké kolektivní hodnoty, se snadněji se zhoubnou postmodernou bojuje. Zatím se nejeví nějaké výsledky Putinova konzervatismu, je proto těžké k němu zaujmout jednoznačné stanovisko, protože může také „zakysnout“ na nějakém carském despotismu. Pravicovější Rusko sice je, ale výsledky nejsou viditelné.
Pokud český konzervativec hájí tradiční rodinu, soukromé vlastnictví, občanské svobody, je z jeho pohledu větší hrozbou EU a USA, nebo Rusko?
Evropská unie je pro nás větší hrozbou vnucováním postmoderny, protože má nad námi určitou moc, zatímco USA a Rusko nad námi moc nemají. To není ani tak otázka postojů těchto zemí, jako jejich možností nám něco vnucovat. Určitě bychom nechtěli, aby nad námi mělo Rusko nějakou moc, stejně jako to nechceme v žádném jiném případě.
Něco jiného je vzor k napodobení, kterým by se do nějaké míry mohlo Rusko stát. Co ale napodobit? Ve své knize Nadčasový humanismus vysvětluji fenomén „odloučení“, který je principem zhoubné postmoderny. Svoboda a soukromé vlastnictví být musí, ale nesmí přejít do „odloučení“. Dnešní liberálové vychovají z člověka soběstačného a nezávislého individualistu „odloučeného“ od jakékoliv kolektivní zodpovědnosti. Potom se diví, že se rozkládá rodina, vlastenectví se stalo sprostým slovem a neexistují politici a úředníci obětující se pro stát; svoje postavení jen zneužívající pro sebe. Ani docela sofistikované liberální myslitele neopouští myšlenkový rozpor, ve kterém nejprve „odloučeného“ člověka vychovají, aby byl úspěšný, a potom se diví, že se chová „odloučeně“ od zájmů společnosti.
Zorientuje se v tom Putin? Přijme částečně kolektivní první fázi modernity, a ne tu druhou? Nebo se vrátí k východnímu despotismu? Podle toho ho budeme hodnotit. Zatím nejsou vidět výsledky. Na otázku jaký vzor následovat je možno odpovědět až se dejme tomu podaří v Rusku zvýšit porodnost nad dvě děti na jednu ženu, snížit rozvodovost, alkoholismus, potraty a zároveň budou též uplatněny hodnoty demokracie a občanské svobody.
Psali jsme:
Napsal jste, že Ukrajina není klasická evropská země a její těsnější připojení k EU by bylo pro ni výstupem z dosavadních dějin a že Rusové nejsou pro Ukrajince nepřátelé, jak si mnozí myslí. Co by bylo řešením? Federalizace Ukrajiny?
Řešení je několik, ale schůdná je asi jen federalizace. Na Ukrajině je ovšem přítomen nejvíce jakýsi střední proud založený na proruských tradicích, ale dnes jaksi překrytý touhou „být jako Evropa“. Myslím si, že tato móda odejde s deziluzí, která nutně vznikne po připojení k EU. Jak to bude pokračovat, nejspíše bude záležet na Rusku a jeho vzoru.
Kam by se v celém konfliktu měla orientovat Česká republika. Na Západ, na Rusko, nebo být někdy mezi?
Česká republika musí především zůstat co nejvíce samostatným státem. Nejlépe je obchodovat se všemi v prostředí míru a spolupráce bez nějakých omezení. Bezpečnostní rámec vytváří NATO. Společná doktrína NATO neomezuje nikoho v hospodářských aktivitách a také neříká, že nemůžeme kritizovat USA nebo EU. Je zapotřebí si zvyknout na to, že si budeme třeba konkurovat, přebírat trhy, mít vlastní státní doktrínu, ale že NATO brání západní civilizaci jako celek. A to nemyslím přednostně proti Rusku, ale nebezpečí vidím daleko více v raketách vyslaných z islámských území a podobně. Vlastní armáda je důležitá právě proto, abychom nebyli závislí na USA a tím se mohli samostatněji rozhodovat. Dejme tomu jako Turecko.
Není pro Česko výhodné orientovat se obchodně na země BRICS, aby právě nebylo tolik ekonomicky a politicky závislé na USA, EU a Německu?
Máte pravdu, bylo by to asi výhodnější. Na evropském západě a v USA jsou trhy obsazené, těžko se proniká hotovými výrobky. My potřebujeme se zbavit postavení jakéhosi výrobce komponentů, pracovníků montoven a vývozce pokácených stromů. Potřebujeme mít v českých rukou se nacházející konečné výrobce, jako byl kdysi Baťa, Nehera, Škodovka, Tatrovka, Pragovka mající v zahraničí dceřiné společnosti. To se těžko řeší na obsazených trzích. Politická nezávislost se dosahuje tím, že je obchod rozprostřen na co nejvíce států. Myslím si, že se současná vláda o to snaží. Vzhledem k zeměpisné poloze by bylo asi obtížné vystoupit z EU a vstoupit do BRICS. Kdybychom byli alespoň na okraji kontinentu s přístupem k moři. Ale docela bych i přivítal nějaké menší společenství, ve kterém bychom měli větší slovo, třeba Visegrád, později třeba i jako celek napojený na BRICS.
Není pro Česko EU nebezpečí i z hlediska toho, že ve státech EU západní Evropy budou mít čím dál tím větší vliv muslimové? A prostřednictvím společné imigrační politiky a Schengenu by nás mohl potkat podobný osud západní Evropy, kde rostou mešity jako houby po dešti?
To souvisí samozřejmě s problémem samostatnosti, kterou bychom si měli zachovat co největší a také se opírat o země mající stejný problém, třeba o země Visegrádu a společně zaujímat stanoviska. Také je to otázka vyznávání oněch hodnot, které jsem shora uvedl. Jen tak je možné se bránit nejenom jako stát, ale i jako občanské organizace a prostě lidé spontánně. Ztráta občanské sounáležitosti, vlastenectví a soudržnosti je právě to, co západní Evropu potápí, a nás samozřejmě také.
Psali jsme:
Myslíte si, že je správné ostrakizovat Rusko, postupně jej izolovat obchodně a vytvořit novou železnou oponu nebo dokonce studenou válku? Jaká je motivace lidí, kteří se snaží izolovat od Ruska? Jaký by byl správný postoj k současnému Rusku?
Myslím si, že naštěstí v období globalizace obchodu se spíše ujmou pragmatická rozhodnutí než výkřiky fanatiků. Skutečné nebezpečí Ruska je nízké nikoliv proto, že by třeba Putin nechtěl obnovit svoji vládu nad územím bývalého SSSR, ale proto, že takový kolonialismus není možný, realita světa je jiná než v roce 1968, dnes nelze ovládat národy, které si to nepřejí; nakonec to dokázali Ukrajinci stejně jako Irák. Putin může dobýt Gruzii v jediném dni, ale trvale ji nepřipojí, udělá jen neproduktivní vojenský zásah. Američané mohou v několika dnech obsadit Irák, ale nezmění jeho vnitřní uspořádání ani za deset let. Proto se dnes dobývají země spíše penězi a války se vedou o přírodní zdroje a proto je spíše záměr izolovat ruský plyn, aby se snadněji ujal americký, který je pořízen značně dražší technologií a dopravován velmi náročným způsobem.
Mnozí studenoválečníci nepochopili dobu a považují Rusko za komunistické argumentujíce Putinem jako bývalým důstojníkem KGB a nějakými sochami Lenina, nebo tuší vítězství Putinovy konzervativní strategie. Jiní prostě převedli nenávist k bývalému SSSR k dnešnímu Rusku, aniž by pochopili, že třeba Ukrajinci byli v SSSR privilegovaný národ, dostali po válce velké oblasti bývalého Polska a později od Ruska Krym a Gruzínci dostali neoprávněně Osetii a Abcházii. Také oslavy osvobození sovětskou armádou nejsou populární, přestože v ní bojovali minimálně z poloviny neruské národnosti včetně ukrajinských a gruzínských velitelů, že Ukrajina ztratila v této válce mnohem větší procento obyvatel než Rusko, že zahynula polovina běloruského obyvatelstva, že padla čtvrtina kazašských mužů. Propaganda ovšem zase jen zaměňuje bývalý SSSR za dnešní Rusko, což je účelová manipulace.
Rusko má právo na svůj nezávislý vývoj, který bychom měli respektovat, obchodovat s ním, podnikat a sbližovat se. To umožní přijmout Rusku naplno první fázi modernity a zároveň bychom si měli přát, aby se vyhnulo postmoderně. Chápu ovšem, že momentálně je problém s anexí Krymu porušující mezinárodní dohody a že velká přátelství nejsou alespoň dočasně možná.
Psali jsme:
Ing. Vlastimil Podracký (* 5. září 1940 Praha) je český spisovatel, konzervativní myslitel a publicista. Je synem československého legionáře, který byl komunistickým režimem odsouzen v roce 1949 na 23 let vězení a v roce 1960 omilostněn. Podracký v šedesátých letech vystudoval dálkově obor měřicí technika na VUT v Brně. V roce 1968 a od roku 1990 byl členem Klubu angažovaných nestraníků, v roce 2005 se stal členem Konzervativní strany a později i členem jejího předsednictva. Napsal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh antikomunistického disidenta Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus.
autor: Lukáš Petřík
