Dokáže se náš stát starat o sociálně slabé, důchodce, postižené a samoživitelky? Terorizují Česko exekutoři? Mají mladé rodiny šanci na slušný život?
Vážený pane redaktore, tahle otázka by s ohledem na mé životní zkušenosti a profesi vydala na několik článků. Ani tak by však odpověď nebyla stoprocentní. Nejsem Všeználek. A šalamounskou odpověď „jak kde, kdy a kdo“ pak zase považuji za příliš nekonkrétní. Na něco podobného snad máme hlavně politiky ne? A tím již nejsem. Obecně tedy mohu jedině říci, že stále je v této oblasti mnohé, co by se mělo urychleně změnit. Peníze se sice vynakládají více než nemalé. Jenže většinou nedorazí k těm, kterým jsou (tedy měly by být) ve skutečnosti určeny. Rozplynou se cestou. Vysají je vždy šikovně spíše ti, kteří na systému parazitují. Jak na jejich rozdělování, tak čerpání. Já vím, je to smutné konstatování, ale je to pravda. Bylo by dobře si to přiznat. A hlavně to změnit.
Podle expertů na vzdělávání neučíme děti, co je potřeba. Naše školy jsou navíc podfinancované. Jaká je budoucnost našich dětí? Co pro ni musíme udělat?
To je podobné jako předchozí otázka. O problému se ví, o problému se mluví, ale nekoná se. A nemyslím si, že zakopaný pes je na straně učitelů. Opak je pravdou. Jejich práci jim totiž může závidět jen málokdo. Platy pak snad už nikdo. Přitom i celá ta slavná a tolik prosazovaná sporná a zřejmě i zbytečná inkluze, jak vidno, nevyřešila nic. Na druhé straně bychom si všichni měli uvědomit, že výchova dětí není toliko úkolem školy. Jde o samozřejmou povinnost nás všech. Hlavně pak rodiny. Klasické rodiny. Nestydím se za tento dnes údajně velmi konzervativní názor. Nejsem expert na všechno, natož pak na vzdělání. Jenom si myslím, že jistě nelze každého naučit zcela vše. Nikdy nebudeme kompletním národem toliko geniálních akademiků. To je naivní představa i v 21. století.
Klasické dělení vzdělání na základní, odborné, střední všeobecné či střední odborné a poté vysokoškolské vždy mělo svůj význam. Zvláště je-li podmíněno praxí a rozumnými požadavky. S ohledem na skutečné potřeby společnosti. Ve vší úctě, za daleko užitečnějšího pro běžný život považuji třeba zručného instalatéra, truhláře či elektrikáře s klasickým výučním listem než záplavu bakalářů, magistrů, PhD atd. Tím se nechci absolutně nikoho dotknout, natož někoho urazit. Ale dobrého řemeslníka potřebujeme přece jenom častěji než kupříkladu politologa, nemyslíte? Nu a další malý příklad přímo „z mého soudku“. Proti povinnému vysokoškolskému vzdělání zdravotních sester jsem burcoval od roku 2005. Neskutečně dlouho a marně, bez zájmu či spojenců. Až to došlo, kam došlo. „Kupodivu“ náprava nyní bude trvat roky. Tím však i personální krize našich nemocnic. Sorry jako…
Jak se vlastně máme? Podle makroekonomů už předstihujeme některé západní země, spíše ty jižanské. Praha je jedním z nejbohatších regionů EU. Na druhou stranu řada občanů nemá nashromážděny rezervy k přežití ani na jeden měsíc. Byla naše cesta od revoluce úspěšná? Jsou ti, kteří se mají špatně, snad hlupáci?
Bezpochyby daří se nám. Ale tady se vskutku neubráním odpovědi, že i tak „jak komu, kde a s kým“. Ono tohle nezávisí jen na schopnostech toho kterého jedince. Ale i na možnostech, příležitosti, štěstí, jeho povaze, potřebách, věku, zdraví atd. Ne vše totiž můžeme sami ovlivnit. Co člověk, to život. Někomu se daří, na co sáhne. Někdo jde zase od maléru k maléru. Takový život prostě byl, je a zřejmě i bude. Nicméně obecně lze jistě říci, že se máme podstatně lépe, než tomu bylo dříve. Jak z pohledu tzv. konzumu, tak hlavně lidských svobod.
Ostatně prý jsme – možná, snad – podle jakéhosi průzkumu sedmým či jednadvacátým nejšťastnějším národem světa. Jistě však neplatí, že každý milionář je génius. Ale ani zloděj či podvodník. Stejně jako chudák nemusí být lenoch či přímo hlupák. Vždyť pro mnohé je pořád obtížné se v tomto, zvláště z pohledu té starší generace, novém „tržním“ prostředí naučit žít. On totiž život není jen o plných hypermarketech, městech přecpaných moderními auty. Ostatně tohle všechno třeba i taková stále soudruhy vedená Čína velmi rychle zvládla taky. Bez tzv. sametové revoluce, a přitom rovnou pro stovky milionů lidí. My jsme tak z jejich pohledu jen takové větší krajské město. Přitom řízené Bruselem, Hradem, vládou, dvěma komorami Parlamentu, kraji, radnicemi a tisícovkami úředníků. Čím dál častěji a trochu skrytě možná i jinak nedotknutelným Ústavním soudem. Ve vší úctě, přesto je stále co vylepšovat, nemyslíte? Těch chybiček se nám do života motá stále dost a dost.
Klimatické změny, přelidnění. Souvisí to i s migrací. Měl pravdu Václav Klaus, když tvrdil, že globální oteplování je nesmysl? Měli pravdu mnozí vědci, když varovali před zatopením pobřeží, šířením sucha a pouště, povodněmi apod.? Máme proti tomu vůbec něco dělat, když to možná jsou všechno přírodní cykly? Tedy změny klimatu a sucho?
Bezesporu, „něco“ se vskutku děje. Toho si snad i pan prezident Klaus již všiml. Stačí opustit klimatizovanou pracovnu a sednout si na střechu. Nebo o svou zahradu pečovat sám, nemít zahradníka. Já osobně současná horká suchá léta z duše nesnáším a přehlédnout je vskutku nelze. Stejně jako zimy – nezimy. Jaké jsou skutečné příčiny, to já nevím. Což by bylo vcelku fuk. Horší je, že to asi pořádně nevědí ani hlavy vyvolené. I proto nás pak možná zaplavuje tolik až katastrofických scénářů, děsivých věšteb. Jisté však je, že člověk by něco konat měl. Čímž však nemyslím zrovna podobné nápady, jako je eurozrušení igelitek, ve kterých se přitom dal třídit odpad. Ani nefandím fanatickým „ekoteroristům“, kteří by nás zřejmě nejraději vrátili do doby kamenné. Možná by už jen dost pomohlo, kdyby se nám lidem v tzv. rozvinutém světě promptně vrátila úcta k půdě, vodě, zeleni. Tedy přírodě, krajině. Tu jsme totiž nějak sakra rychle ztratili. Zato tu k mamonu získali až moc bleskově.
Jsem vděčný, že jsem mohl konečně trochu cestovat. I do zemí tzv. třetího světa. Z pohledu úcty k přírodě, jíž jsme nedílnou součástí, si pak ale nejsem jistý, zda ve skutečnosti nejsme spíše zemí třetího světa naopak my tady. Nejen v Evropě. Kéž bychom alespoň s ohledem na záplavu volených pašalíků, a tím voleb zavedli takovou povinnost, že každý kandidát na cokoliv zasadí v rámci kampaně tam, kde kandiduje, jeden strom. A bude o něj trvale pečovat. Jinak šmitec. To by byla náhrada za mizející amazonský prales, nemyslíte?
Psali jsme:
Sociolog Daniel Prokop publikoval nedávno studii, podle které dorostla do věku 50 let života generace, která sice uvítala listopad 1989, ale nyní volí Babiše a Zemana, protože je systémem zklamaná. Dává dnešní doba důvod zříkat se listopadových hodnot?
To záleží na tom, jaké hodnoty máte na mysli. Svobodu jsme opravdu získali, to je pravda. Ale je otázka, zda s ní ještě umíme zacházet, využívat ji při své pohodlnosti. Tedy ne si ji nechat jen jistými „vyčuránky“ zneužívat. Zda se často nenecháme ovlivňovat až balamutit, aniž nám to hned dochází. Pak se ale nedivme, že si následně necháme „rovnějšími mezi rovnými“ mnoho, byť „malých“ svobod nenápadně zase brát. Pod navenek sebeušlechtilejšími důvody. Ti, kdo tak činí, to umějí sakra šikovně využívat. Kupříkladu řidiči x chodci, kuřáci x nekuřáci atd. Ono to „rozděl a panuj“ prostě stále platí. Pak jsou tady i nové myšlenky, o kterých se o vítězném listopadu nemluvilo. Třebaže většina musí vždy a ve všem ustupovat a vyhovět jakékoliv menšině. Že tradice, kultura, zvyky, národ a historie jsou jakýmsi přežitkem. Atd. Omlouvám se, tohle nikdy nebyl, není a ani nebude můj šálek čaje. Přitom si nemyslím, ve vší skromnosti, že tím jsem hned nějaký ten šovinista, natož fašoun.
Odumírání tradičních politických stran, na jedné straně ČSSD, na druhé straně liberální, proevropské pravice. Mohou si za to samy? Když například sledujete rétoriku Miroslava Kalouska o demokracii, obraně hodnot listopadu 1989, obraně Evropské unie, boji proti Rusku, boji za Tibet... Nedrží se Kalousek a ostatní témat, která jsou vyčichlá?
Bezpochyby mohou. O voliče se nelze zajímat a mluvit s nimi či spíše k nim jen jednou za čtyři roky. Pochopitelně těsně před volbami. Kromě slov totiž u politika jde jistě i o jeho konkrétní činy. Nejhorší a bohužel velmi častou variantou je, když na nás prosťáčky politik mluví nejen značně nesrozumitelným jazykem. Ale pak ještě koná jinak, než nám nasliboval. Nedivme se potom, že lidé čím dál více opakovaně naletí novým, mnohdy přitom vysloveně populistickým stranám a hnutím. Smutné jen je, že to většinou skončí stejně. Zůstane jen a pouze u výmluv, slibů. Přestože se tak vlastně stanou další „standardní“ politickou stranou. O to smutnější je, že tohle všechno nás plebejce sice s volebním právem jen více a více ještě rozděluje. Přitom opak by měl být pravdou. A pro politiky sjednocování národa přímo povinností.
Miroslava Němcová navrhla, aby se Parlament začal zabývat odvoláním Miloše Zemana z funkce prezidenta. O podobném kroku uvažuje i klub senátorů Starostů a nezávislých. Je to správně?
Je to jejich nepochybné právo. Otázka však je, k čemu to bude. Ústava snad není trhací kalendář, aby se měnila podle potřeby. Nu a pak taky nezapomínejte, blíží se opět podzimní volby do třetiny Senátu. To se vždy část pánů senátorů, senátorek a možných kandidátů probouzí a přichází s různými nápady.
Nebezpečné Rusko, téma (nejen) české diskuse od roku 2013. Jak se do řetězce dějů stran Ruska promítla kauza pokusu o zabití agenta Skripala?
Vždy jsem byl, jsem a budu fakt jen obyčejný, takřka bezvýznamný člověk. Jen osoba, ne osobnost. Agentem proto nejen nejsem, ale ani jsem nikdy nebyl. Taky kdo by o mne stál, že? Nicméně i jako prosťáček vím, že dělat si iluze o aktivitách té které strany skryté války špionů by bylo velmi naivní. Jeden je za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. A třetí za třikrát šest, nemyslíte? Což bohužel platí i o velmocích. Jak by řekl Jára Cimrman: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit. Ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.“ Nicméně jedno vskutku dělat nemusíme. A to jestliže jsme se před skoro již třiceti lety vyhrabali po desetiletích ze zadku jedné velmoci, není naší povinností a ani rozumné urychleně zalézt do zadnice té na druhé straně. To je alespoň můj skromný názor. Budu-li však za něj označován hned za proputinovského agenta, je mi líto. Ale potom to lze jen považovat za důkaz předchozí poznámky.
Skutečné spojenectví totiž není o nějakém „vlezdoprdelismu“. Omlouvám se za to slovo, ale je výstižné. Opak je pravdou. Funguje jedině tehdy, když spojenci jsou si vzájemně rovní, nesobečtí, upřímní a dodržují svobodně uzavřené dohody. Bez nátlaku, v dobrém i ve zlém. Že je to sci-fi? Škoda, mě prostě takhle blbě doma i ve škole vychovali. Možná proto patřím už jen do starého, pochopitelně tříděného železa. Ale nestydím se za to. Kdo dočetl až sem, tak krásné léto i prázdniny, lidi. Ať už s vládou, nebo stále bez ní. Jak vidno, zase až tak moc nám ani zemi kupodivu nechybí. Nu, pak v podzimních volbách šťastnou ruku. Bude-li vůbec z čeho vybírat. Nicméně nic podobného by nám nemělo bránit v tom, abychom se nenechali rozdělovat. A nechovali se k sobě vzájemně co nejslušněji. Alespoň ta „mlčící většina“. Jistě by to přineslo rychlejší a znatelnější efekt než nějaké to GDPR a podobné výmysly.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
