V Česku proběhla velká diskuze kolem takzvaných sirotků ze Sýrie, s čímž přišla lidovecká europoslankyně Šojdrová. Jak jste viděl tuto kauzu? Byl její návrh dobře připravený?
Myslím si, že byl připravený velmi špatně, s cílem uplatnit vlastní představy o konání dobra. Tyto představy vidím jako značně zkreslené. Možná to měla připraveno někde ve svých myšlenkách, nějaký soukromý plán, ale tomu se říká takzvané páchání dobra. Připravené ve smyslu racionálním to neměla určitě vůbec.
Fotogalerie: - Veselice bez nacionalismu
Nezavánělo to citovým vydíráním? Nebo jsme sobci, když premiér Babiš za podpory značné části veřejnosti její návrh odmítl?
Citové vydírání to bylo zcela jistě. Ale je to ve smyslu těžké manipulace. Toto je těžce manipulativní chování, kdy jedinec, v tomto případě politik, řekne, pokud vy se nezachováte tak, jak mně se líbí, tak jste špatní. Je to čistě jenom o tom, jestli druhá strana se nechá vydírat, nebo ne. Čili když si klademe otázku, jestli jsme špatní, když toto nevykonáme, to už je zlé. To už jsme naskočili na ten mechanismus manipulace. Musíme si uvědomit, že žijeme podle nějakých základních právních norem, které v součtu fungují už mnoho stovek let. Nelze říci, že jsme špatní, když nechceme vyhovět momentálnímu nápadu daného politika.
Není naopak sobecké z hlediska těch syrských dětí je vytrhávat z jejich kulturního prostředí? A pak, ten pojem sirotek je na Blízkém východě zavádějící, rodiny jsou tam početné a drží více při sobě, tak je otázka, jestli tam vůbec z tohoto pohledu sirotci jsou, zda nemají nějaké příbuzné, kteří by se o ně rádi postarali...
Samozřejmě, každý si kladl otázku, jestli ti sirotci skutečně existují, jak jsou biologicky na tom s věkem, protože je známá věc, že toto je zkreslováno. A přesně jak říkáte, sociální vazby tam fungují úplně jinak, než jsme zvyklí my. Tady máme každý v lepším případě dvě tři tetičky, ale jinak nic. Tam rodinné vazby jsou mnohem širší. Nějaké vytrhávání – no tak opravdu si můžeme dovolit říci, že sem dovezeme nějaké mladé lidi z cizí země jen tak, abychom páchali dobro? Celé to zavání laciným populismem a těžkou manipulací veřejnosti ze strany paní Šojdrové.
Psali jsme:
Připomněli jsme si 80. výročí podepsání mnichovské dohody, která ukončila období první republiky. Ta byla vpodstatě přinucena tehdejšími velmocemi odevzdat část svého území ve prospěch Německa. Jak se díváte na tuto událost? Byla to zrada našich spojenců?
Z mého pohledu to byla zrada zcela jistě. Když se na to podíváme objektivně, tak si myslím, že jak Británie, tak Francie nebyly připraveny vstoupit do válečného konfliktu s Německem. Což ukázal i počátek války. Pro mě je ale důležitější ptát se, proč tyto velmoci nebyly připraveny. Když to přenesu do současnosti: Proč někteří dnešní politici nejsou připraveni na hrozící nebezpečí? Vidím to jako paralelu. Tehdejší politici podceňovali nebezpečí, které bylo evidentní. O vzestupu Hitlera věděli všichni. Přesto politici svoje země nebyli schopni vojensky připravit na nějakou reakci. Dneska je to totéž, což zazlívám politikům.
Personálně se to dá vyjádřit dvěma jmény – Chamberlain versus Churchill...
Ano. Tomu se říká anticipace, schopnost předvídat. Když budete mít špatnou anticipaci, tak raději nesedejte do auta, protože to dopadne špatně. Vidím, že plno současných politiků má předvídavost nulovou. Problém je, že nezodpovídají jen sami za sebe, ale za celé státy.
To, že jsme tehdy nebojovali, bylo patrně racionální rozhodnutí. Ale nezlomilo to duši národa, protože pro tehdejší lidi to muselo být obrovské zklamání?
Bylo to určitě trauma, protože odhodlání bránit zemi, vlastenectví, tam určitě bylo. Nechci se přít, jestli jsme se měli bránit, či ne. Od toho jsou historici. Ze svého pohledu spíš vidím možný scénář, že i kdybychom se bránili, tak velmoci v čele s Británií by řekly, to jsou ti neposlušní, co nás zatahují do války, a my chceme udržet mír. S velkou pravděpodobností by nám stejně na pomoc nepřispěchaly, podporu bychom nedostali a byla by tady spálená země.
Ze strany některých známých umělců slýcháme velice ostrá vyjádření hlavně proti současnému prezidentovi a premiérovi. Angažují se umělci politicky vhodným způsobem, nebo je jejich počínání spíše kontraproduktivní?
Princip je, že každý občan má právo se vyjádřit a říci svůj názor na politiku. Nechci generalizovat, ale umělci jsou často založeni hodně emocionálně. Což koresponduje s jejich prací. Tak to má být. Ke svým projevům emoce potřebují. Pak ale dochází k tomu, že plno událostí vidí prizmatem emocí a někdy nejsou schopni dát tam racionální filtr. To je jedna věc, vidění světa na dimenzi racio versus emoce. Další věc je, že byť ten umělec může být sebevětší celebrita, tak není ještě řečeno, že jeho politické názory mají být brány za bernou minci. Je to takový psychologický úkaz, kdy si do známého umělce promítáme to, že když umí podat výborný herecký výkon, ztvární některé role, tak automaticky musí být moudrý. To tak není. Platí to, že umělec v první řadě umí svoje řemeslo, umí něco vyjádřit tak, jak má. To ale ještě nezaručuje, že jeho názor na cokoliv jiného musí být moudrý. Neplatí to pro všechny, ale pro hodně z nich ano. Často se takový člověk, pokud se stane známým, tak se tou svojí popularitou trochu opije a myslí si, že ten jeho pohled, který vyjadřuje, je jediný správný. K tomu dochází, takoví my lidé jsme.
Ing. Miloš Zeman
Nepůsobí z psychologického hlediska přemrštěná či přehnaná kritika někoho vlastně opačně. Loni před parlamentními volbami byly ostré ataky ze všech možných stran na Andreje Babiše, a hnutí ANO pak získalo 30 procent. Nepřidalo mu to nějaké procenta?
Je to možné. Obecně platí, že máme tendenci zastat se napadeného, i toho domněle slabšího. V tomto směru to může působit. Ale myslím, že tu hraje ještě roli důležitá věc: plno představitelů těch takzvaných tradičních stran se staví do role elit. Běžný člověk už má elit dost. V dřivějších letech, myslím první republiku i těsně po válce, byl ten, kdo vstupoval do politiky, brán jako elita. Protože měl zákonitě více informací, neb se tomu věnoval. Běžný člověk měl informace jen z toho, co si přečetl v novinách a co slyšel v rádiu. Dneska je ale situace úplně jiná. Zásadní kouzlo dnešní doby se jmenuje informace. Dnešní člověk je informován mnohem více než dřív. Uvědomuje si díky tomu, že on sám je také elita, že je schopen udělat si svůj názor. Právě nepochopení ze strany těch takzvaných současných politiků je v tom, že pořád žijí v tom, že jejich názory jsou správné a oni jsou ta správná elita a ostatní jsou plebs. Tak už to nefunguje, a proto ti takzvaní elitáři to při volbách schytávají. Myslím, že je to správné, protože doba už je opravdu jiná. Musíme respektovat to, že každý běžný člověk má informací dostatek.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
