Myslíte si, že na Rusko dolehnou další sankce, nebo to je jen eskalace dalšího napětí, případně výhrůžek?

V každém případě sankce jsou vyhrůžkou, varováním, pro potěšení je nikdo nevyhlašuje. Diplomacie má několik nástrojů, jak projevit určitý nátlak. Je to varování, pohrůžka sankcemi, uplatnění sankcí různého stupně, přerušení styků. Válka je „zahraniční politika prováděná jinými prostředky“, ale už to není diplomacie. Také sankce mohou být různé – omezené na určité osobnosti – diplomaty, politiky, podnikatele. Nebo může jít až o embargo dovozu či vývozu zboží – od jednotlivých položek po totální, jako to bylo v případě USA proti Kubě. Postihují-li sankce určité osobnosti, nedotýkají se ještě obyvatel dané země, ale jsou signálem o odhodlání jít v nátlaku dále. Proto v nich nejde ani tak o to, postihnout ekonomiku sankcionované země v celku, ale varovat ji, že je to předstupeň nátlaku, který může dál pokračovat. Čím větší země, tím je samozřejmě praktický dopad sankcí zvláště té nižší kategorie menší. Nepředpokládá se u nich, že by mohly také eskalovat vnitřní napětí – tedy vést k nespokojenosti obyvatel s vlastní vládou. Tím spíše, že u velké země je více možností rozvíjet vztahy s jinými zeměmi, které sankce neuplatňují. Proto se rovněž hovoří o jejich dvojsečnosti: paradoxně mohou napomoci vzájemnému utužení vztahů těchto zemí a v případě velmocí měnit poměr sil ve světě. Proto je mnozí politici nepřijímají tak jednoznačně jako účinný prostředek nátlaku, jejich důsledky se mohou stát těžko vypočitatelnými. Totální embargo nepoložilo ani tak malou zemi jako Kuba. Při ruské mentalitě a se zkušenostmi z minulého století by stupňování sankcí mohlo spíše podnítit obyvatele zmobilizovat vlastní síly a vlastní zdroje. To z hlediska vnitřní politiky. Na druhé straně Rusko už dávno není zaměřeno jen do sebe, chce hrát ve světě stále větší roli. To však nemůže, jestliže by stálo mimo tu platformu, kde může svou roli uplatnit. V tomto smyslu mohou být sankce citelné.