Festival Mezi ploty patří k nejpopulárnějším kulturním událostem nejen v Praze. Ale vám jde při jeho pořádání o víc než jenom o umění a zábavu. Proč to tedy vlastně děláte?

Víte, já nebudu zastírat, že chci pořádat skvělý festival, kam budou lidi rádi chodit na výborné kapely a výborná divadelní představení. A snad se to daří. Ale vždycky mi šlo ještě o něco jiného. Když jsem s projektem Mezi ploty začínal, pořádat něco takového v psychiatrickém zařízení vypadalo jako revoluce. Bylo to totiž pochmurné území, na které nikdo nechtěl vkročit, když nemusel. A tak jsem se rozhodl tohle místo zpřístupnit a ukázat, že mezi léčebnou a okolním světem není tak velký rozdíl, jak si myslíme.

Dneska už naštěstí všechna ta tabu a stigmata nejsou tak silná. Ale pořád si myslím, že si hodně lidí nedokáže říct o pomoc, když ji potřebuje, protože to cítí jako slabost. Takže chci pořádat akci, která nám aspoň trochu pomůže otevřít se, naučit se komunikovat nejenom o ceně bot, ale taky o podstatných věcech, které k životu patří. A to není jenom radost, láska a seberealizace, ale občas taky pocit zoufalství a beznaděje. Proto máme na festivalu kromě umělců velký počet psychologů a dalších renomovaných odborníků, kteří lidem rádi ukážou, kam se můžou právě v takových temnějších chvílích obrátit.

Proč mě tyhle věci napadají? Vlastně nevím. Kdybych to otočil: Vám nevadí, když vidíte někoho, kdo se trápí? Nemáte nutkání něco podniknout? Já nejsem doktor, psychiatr nebo kněz, abych lidem pomáhal každodenně. No a tak se snažím pomoct tím, v čem jsem dobrý – a to je pořádání kulturních akcí. Už v roce 2006 se festival Mezi ploty podle průzkumu STEM stal nejvyhledávanější kulturní událostí v Praze. No a teď bych chtěl, aby se o něm třeba dalších deset let mluvilo jako o akci, která nás všechny posouvá směrem k rozvinuté společnosti, pro kterou už empatie není cizí slovo. Udělám pro to, co bude v mých silách.