Problém Havel, zlý duch Vondry a bývalý komunista Dienstbier. Rusko není SSSR a Amerika není baštou svobody. Disident z TOP 09 promluvil

22.10.2014 14:46

25 LET OD LISTOPADU ´89 Filozof a publicista Jiří Hejlek, který působil v Koordinačním centru Občanského fóra a v prvních polistopadových letech byl personálním ředitelem Ministerstva zahraničních věcí a náměstkem ministra kultury, se podělil o své postřehy z polistopadové doby. Ruská federace dle něj evidentně není pokračovatelkou SSSR, nýbrž se spíše podobá poněkud zeštíhlenému pravoslavnému carskému Rusku. USA už dávno nejsou reaganovskou baštou svobody.

Problém Havel,  zlý duch Vondry a bývalý komunista Dienstbier. Rusko není SSSR a Amerika není baštou svobody. Disident z TOP 09 promluvil
Foto: Akce D.O.S.T.
Popisek: Jiří Hejlek
reklama

Účastnil jste se aktivně listopadových událostí roku 1989?

Ano, velmi aktivně. 27. listopadu jsme se díky kamarádovi Danielu Kortemu dostali do Koordinačního centra Občanského fóra a pracovali jsme na zajímavých úkolech. Často měly tak trochu výzvědný charakter, takže to bylo dobrodružné a rád na to vzpomínám. Od 1. února 1990 jsme kvůli dobré znalosti cizích jazyků začali pracovat pro zahraniční oddělení OF. Organizovali jsme první mezinárodní konferenci o politice v březnu 1990 za účasti zajímavých a poměrně významných hostů ze západní Evropy. V Koordinačním centru OF i přímo na té konferenci jsem se seznámil se spoustou pozdějších důležitých politiků. Dodnes se přátelím s Petrem Millerem, poprvé jsem tam viděl Václava Klause a také jsem na konferenci mluvil s dnešním panem prezidentem Zemanem. Dobře jsem si porozuměl s Miroslavem Mackem. V OF jsem se seznámil s Danielem Kroupou a Pavlem Bratinkou.

Pokračoval jste v politické činnosti?

Samozřejmě, moc mě to bavilo. Netoužil jsem ale po práci poslance, spíš jsem „šilhal“ po exekutivě. V srpnu 1990 jsem nastoupil na ministerstvo zahraničí, tehdy ještě federální. Jakožto „nová struktura“ jsem byl posléze jmenován do funkce ředitele personálního odboru. Na podzim se dostavila první zklamání. Tvrdě jsem narazil na bývalé komunisty z Charty 77 v čele s ministrem Dienstbierem. Také si vzpomínám na velice konfliktní setkání s ministrem obrany Dobrovským. Byli jsme sebou navzájem totálně znechuceni. Spolu s dalšími asi deseti kolegy podobného smýšlení jsme byli z ministerstva zahraničí doslova vymeteni.

Anketa

Byla léta 1990-2014 pro naši zemi úspěšná?

12%
88%
hlasovalo: 66514 lidí

V letech 1991 - 1992 jsem byl druhým náměstkem ministra kultury Milana Uhdeho. Tehdy nebyla naše spolupráce ideální, ale když se vidíme dnes, celkem si rozumíme. Po volbách v roce 1992 jsem přešel na české ministerstvo mezinárodních vztahů, které po rozdělení Československa splynulo s českou částí federálního ministerstva zahraničí. Opět jsem tam narazil, tentokrát na záhadného ministra Zielence a jeho náměstka, zlého ducha ministerstva, Sašu Vondru. Vondra sice nebyl bývalý komunista, ale stejně jako předtím s Dienstbierem a Dobrovským bylo brzy mezi námi jasno o tom, že každý stojíme jinde. A tak jsem na jaře 1993 - tentokrát dobrovolně a navždy - opustil státní správu.

Nelitujete toho?

Své činnosti od listopadu 1989 do března 1993 nelituji. Dnes bych asi leccos dělal jinak, ale čas se vrátit nedá. A svého odchodu do soukromé sféry už nelituju vůbec.

Anketa

Který politik se nejvíc zasloužil o dobré věci v České republice?

hlasovalo: 108004 lidí

Říkáte, že vy byste něco dělal jinak. Myslíte si, že se něco tehdy obecně mělo dělat jinak?

To jistě ano. Ale je možné probírat tuto otázku ze dvou hledisek. Je oblíbené – a to nejen v hospodských společnostech – nazírat na minulé děje z pozice dneška, často tak, jako bychom již tehdy mohli vědět, co bude dál. Tomu se budu snažit vyhnout a ukázat věci z toho druhého pohledu, jak se mi jevily tehdy.

Předně musím říci, že pád komunismu byla správná věc. Nesouhlasím s dnešní nostalgií po zlatých rudých časech. Právě dnes bychom si měli znovu připomínat, co bylo za komunismu špatné. Snad se k tomu ještě dostanu.

Víte, v roce 1989 mi bylo už 37 let, nebyl jsem žádný zelenáč. A s rodinou i s přáteli jsme pád režimu očekávali a měli jsme dost konkrétní představy, jak by to tu mělo vypadat. Na rozdíl od mnoha známých jsem byl přesvědčen, že klíčová bude ekonomika. Už jsem se zmínil o některých zklamáních z polistopadového dění. To první bylo právě v oblasti ekonomiky. Pokládal jsem za samozřejmé, že bude provedena jakási měnová reforma. Málokdo si vzpomíná, že už v listopadu 1989 vykřikoval tehdy k mé hrůze oblíbený Valtr Komárek, že měnová reforma nebude. Dnes si myslím, že jsem tehdy pravdu měl a že k ní nedošlo možná proto, aby mohly být využity různé tajné fondy. Na druhé straně jsem upřímně přizvukoval restitucím – tehdy se to ještě nazývalo „reprivatizace“. Věřil jsem, že to pomůže rozjezdu rodinných firem. Teď dávám zpětně za pravdu Václavu Klausovi, který tehdy varoval. Zejména rozšíření restitucí na cizí státní příslušníky bylo velmi problematické.

Tak jako reforma měny by byla znamenala přerušení ekonomické kontinuity s komunistickou érou, mělo také dojít k přerušení kontinuity právní. Pamětníci si dobře pamatují, jak urputně se o tento choulostivý bod jednalo. I zde bývalí komunisté z Charty slavili vítězství. Toužil jsem po přechodu od „sametové revoluce“ ke kontrarevoluci, ale kde nic, tu nic.

Nejzásadnější zklamání pro mě bylo, v jakém celkovém duchu se polistopadové dění začalo brzy nést. Byl jsem hluboce přesvědčen, že čtyřicetiletý rozvrat lze vyléčit jen návratem ke starým hodnotám. Za svorník těchto snah jsem pokládal ideu svobodného národa. Proto jsem měl pochopení pro slovenskou národní politiku. Nám scházeli reprezentanti české národní politiky. Při zpětném pohledu se ale domnívám, že by to asi stejně nebylo bývalo pomohlo.

A co si myslíte o tehdejších představitelích? Zejména mám na mysli Václava Havla.

Ach, ano, to je ten problém. On reprezentoval všechno možné, jen ne český národ. Nechci se teď pouštět do podrobností, i když jednou to bude třeba udělat, protože jeho fantóm nad námi stále krouží. Vraťme se na začátek 90. let. Václavu Havlovi nelze upřít, že měl dobrou intuici pro soudobé historické trendy. Jeho přívrženci poukazují na to, že díky němu byl náš vstup do různých mezinárodních organizací hladký a bezproblémový. To jistě bylo tehdy považováno za cenné, ať už si dnes o tom myslíme cokoli.

První varovný signál mi vyslal na jaře 1990 jeden americký student, který se přijel podívat - jako tisíce dalších - do Prahy, aby to tu viděl na vlastní oči. Řekl mi: „Dnes jsou na světě jen dva lidé, kteří mají ideje. A to jsou Nelson Mandela a Václav Havel.“ Byl jsem z toho celý pryč, ale dnes je mi jasné, že měl svou pravdu. Václav Havel měl talent rozpoznat nastupující novou ideologii globalistického humanismu a stát se jejím apoštolem. Byl ideologem, nebyl politikem. Vlastně to sám říkal, byť jinými slovy.

A měli jsme podle vás nějaké skutečné politiky?

V počátcích jsem u nás alespoň tři politiky viděl, a to bez ohledu na doktrinální orientaci. Především jsem si vždy velmi vážil Václava Bendy. Měl jsem tu čest s ním několikrát mluvit a musím říci, že naše názory si byly velmi blízké. Jen velmi zběžně jsem poznal Rudolfa Battěka. Bohužel ho převrat zastihl už ve vyšším věku a zejména se k němu nehezky zachovala jeho milovaná sociální demokracie. Byl to rozený politik. Ne tak třetí z nich, Josef Vavroušek. Tento skvělý člověk měl k politice na první pohled daleko, ale kdyby byl nezemřel, mohl z něj vynikající politik vyrůst.

To bylo v samých počátcích. Brzy se zdatní politici vyklubali ze dvou osobností, které dosud u nás nenašly následovníky. Mluvím samozřejmě o Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Mnoho lidí jednoho nebo druhého nebo oba stíhá nevraživostí, ba nenávistí. Já se zásadně v politice těmto afektům vyhýbám. Bez ohledu na názorovou blízkost nebo naopak nesouhlas s jejich názory, je spolu s Václavem Havlem považuji za tři hlavní představitele polistopadové české politiky.

To bylo před 25 lety. Jak hodnotíte tehdejší události z toho druhého, tedy současného pohledu?

Již jsem se vyjádřil v tom smyslu, že události se udály a že dnešek je něco jiného. Minulost nelze posuzovat pouze prizmatem přítomnosti. Ale pozor! Platí to do velké míry i obráceně. V současnosti je velkou módou stavět na odiv svůj zakonzervovaný „listopadový“ názor a z něho vycházet při hodnocení dnešního dění. To je to, na co jsem už upozornil. Ano, připomínejme si, co bylo za komunismu špatné a proč jsme se proti němu postavili. Jedno latinské přísloví praví, že časy se mění a my se měníme v nich. Druhé říká, že historie je učitelkou života. Obojí platí, a to v nádherném souladu. Poučme se z minulosti, co bylo třeba na komunismu špatné, ale zároveň mějme oči otevřené pro skutečné změny časů.

Když dám na první pohled naivní, ale zásadní otázku, co bylo na komunismu špatné?

Na komunismu bylo například špatné, že pohrdal tradičními hodnotami. Jsme tedy poučeni, že se tomu máme bránit. Kdo je ale v dnešních časech tím, kdo jimi pohrdá? Právě ti, které mnozí považují za vítěze nad komunismem. Je zarážející, že jsou to i vzdělaní lidé, kdo tyto změny časů nevidí nebo vidět nechtějí. Ignorovat změny, k nimž od poloviny 90. let ve světě došlo a umíněně setrvávat na svém „listopadovém“ stanovisku, není nic čestného ani chytrého. Již před skoro dvěma tisícovkami let upozorňoval filosof Epiktétos na to, že tvrdošíjně zastávat neměnné stanovisko není vůbec moudré. Není důležité mít stále stejný názor, nýbrž mít správný názor.

A jaký je tedy váš názor na nynější podobu světa?

Komunismus ve staré podobě padl. Sovětský svaz neexistuje. Ruská federace evidentně není pokračovatelkou SSSR, nýbrž se spíše podobá poněkud zeštíhlenému pravoslavnému carskému Rusku. USA už dávno nejsou reaganovskou baštou svobody a thatcherovskou Británii převálcoval socialista Blair. O „maoistické“  Číně  ani nemluvě. Moudří politologové, bloggeři a žurnalisté nám dávají za příklad „vyspělé“ a „civilizované“ státy západní Evropy, tedy často země, jejichž občané jsou upřímně nešťastní z rozkladu, jehož jsou doma svědky. A to vše svázáno do uzlíčku fízlování, byrokracie a postupné ztráty občanských svobod. To jsme tedy před 25 lety netušili!

Myslíte si tedy, že přišel čas na myšlenku svobodného národa, jak jste o tom mluvil?

Ne. To jsem si myslel v 80. letech. I v tomto ohledu je situace změněná. Dnes musíme mluvit v množném čísle. Uniformitě globalizace je třeba čelit pluralitou národů a etnik při zachovávání vzájemného respektu. Multinacionalita se musí postavit na odpor multikulturalismu. Evropské národy dozrávají ke spolupráci, ale pod zcela jinou taktovkou, než která je jim vnucována. V roce 1989 jsme o trendech, které jsou dnes určující, neměli ponětí. A ještě v roce 2008 jsme netušili, jak vážný je stav světové ekonomiky.

Plyne podle vás z událostí Listopadu 1989 nějaké historické ponaučení?

Ano, plyne z nich jedno velmi důležité poznání. Tedy nejen z našeho Listopadu, ale z pádu komunismu vůbec. Nejen marxisté se domnívali, že komunismus je novou epochou lidstva, že je předurčen zákonitostmi dějin. Jak vidno, není tomu tak. Jako pominul komunismus, pominou i další    -ismy, které si právě razí cestu do dějin. Žádný „Nový světový řád“ nenastane, a to je optimistické zjištění.

 

PhDr. Jiří Hejlek (*13. března 1952 v Praze) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Pořádal v době normalizace bytové filozofické semináře a před listopadem podepsal několik peticí. Kvůli režimu nesměl působit v akademické sféře. Po převratu působil například na postu personálního šéfa ministerstva zahraničí v letech 1990-1991 a funkci náměstka ministra kultury v letech 1991-1992.  V současné době má bydliště v obci Milín u Příbrami, kde sídlí i jeho firma. Je členem TOP 09.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Lukáš Petřík

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Imunolog Svoboda pro PL: Pro zdravé lidi raději Sputnik. A na tento lék se zapomnělo

20:15 Imunolog Svoboda pro PL: Pro zdravé lidi raději Sputnik. A na tento lék se zapomnělo

ROZHOVOR Aby se vakcinace proti koronaviru stala v budoucnu pravidelnou záležitostí, musela by být …