Česká republika se ve druhém čtvrtletí letošního roku stala meziročně nejrychleji rostoucí ekonomikou v Evropské unii. Ale někteří levicově orientovaní ekonomové v té souvislosti upozorňují a kritizují, že se to promítá jen do zisků, nikoli do odměn zaměstnanců. Je to ojedinělý, nebo naopak ve světě typický jev?

Samozřejmě to zdaleka není jen specifický příklad Česka nebo Slovenska. V současnosti je problém polarizace příjmů a bohatství novým fenoménem vývoje civilizace. Jen připomenu například amerického ekonoma Nouriela Roubiniho, který před pár lety v jednom rozhovoru řekl: „A Marx měl přece pravdu, když poukázal na to, že přerozdělování od práce ke kapitálu dosáhlo hraničních mezí, které vedou k tomu, že kapitalismus ohrožuje sám sebe.“ Aktuálně teď vyšla Pikettyho práce „Kapitál v XXI. století“, kde na základě analýzy faktů za tří století ukázal, jak permanentní, zrychlující a zvětšující se proces polarizace je, čímž také ohrožuje existenci nynější podoby kapitalismu. Ten proces má mnohem širší souvislosti, než by se zdálo jen z hlediska zvětšujících se zisků, růstu HDP nebo toho, že se to dostatečně nepromítá do mezd a do životní úrovně většiny obyvatel.

Podle zjištění OECD se propast mezi bohatými a chudými v rozvinutých zemích zvyšuje a mnohde je nerovnost v příjmech dokonce na rekordní výši, a tak doporučuje zvýšit daně bohatým. Je taková majetková a příjmová disproporce pro společnost nebezpečná a k čemu může vést?

Dosud se problém polarizace většinou interpretuje jako sociální nespravedlnost nebo že je to neetické. Já jsem toho názoru, že dnes už to je otázka velmi zásadního ekonomického limitu pro další vývoj společnosti. Už zhruba od poloviny minulého století poukazují různí ekonomové na to, že vývoj směřující k extrémnímu přerozdělování bohatství vyvolává dva negativní důsledky. Jednak se v neúnosné míře zvyšuje rozhodující část obyvatelstva, ekonomických subjektů, jejichž příjmy se neúnosně snižují. A oproti tomu se do nebývalých rozměrů koncentruje kapitál, který ovšem v čím dál větší míře nenachází zhodnocovací prostor pro svůj další pohyb. To vede prakticky k tomu, že reálně se ve fungování společnosti nevytváří dostatečně velká poptávka a spotřeba pro to, aby byly dostatečnými stimuly pro ekonomický růst. To se fakticky neřeší nebo se to začalo řešit enormním zadlužováním, které vyústilo do – v současnosti ještě pokračující – globální ekonomické krize. V pozadí konfliktů, které dnes vidíme, je v konečném důsledku ohromné a v rostoucí míře čím dál nerovnoměrnější rozdělování společenského bohatství. Nejde už jen o morální nebo etický problém, ale je to tvrdý ekonomický limit z hlediska udržitelného ekonomického rozvoje. Řešení, o němž například hovoří OECD v podobě progresivního zdanění, já bych mluvil o vystupňovaném progresivním zdanění, by spolu s celou řadou dalších opatření mělo zmírnit rozevírající se nůžky, aby měl vývoj udržitelnější podobu.

Ve Spojených státech klesá již od poloviny 70. let reálná mzda. Také životní úroveň Evropanů častokrát zaostává za úrovní roku 2008. Dají se při pokračujícím vývoji očekávat projevy nespokojenosti od rozhodující části obyvatelstva, jejíž příjmy se reálně snižují?

To je složitý problém, neboť vývoj globalizace a s ní spojených procesů kromě jiného vedl i k tomu, že celkově oslabilo odborové hnutí a zhoršila se organizovanost pracujících právě fungováním nadnárodních společností, takže tento prvek obhajoby zájmů pracujících se výrazně oslabil. Samozřejmě v různých odvětvích i v rozličných zemích probíhá odlišným způsobem, ale řešení nějakými parciálními stávkami je vždy jen dočasné a částečné. To zásadní je, že by to chtělo systémovou změnu. Ovšem složitost spočívá v tom, že systémová změna by měla mít globální charakter. Tedy nerovnoměrnosti by se měly řešit nejen uvnitř konkrétní země nebo odvětví, ale některé základní předpoklady by vyžadovaly řešení na globální úrovni.

Velkým tématem pro Evropskou unii byla ještě poměrně nedávno krize v Řecku. Jaký další vývoj kolem této zadlužené země po poslední slíbené pomoci očekáváte a jaký dopad na Evropskou unii či eurozónu vámi odhadovaný vývoj může mít?

Dění kolem Řecka bylo typickou ukázkou chaotického nejen vývoje, ale i reagování na vývoj. V souvislosti s Řeckem je třeba upozornit především na jednu skutečnost. Problém Řecka je dán systémovým problémem fungování evropské měnové unie. A sice v tom, že zavedení eura fakticky znamenalo, jako by Německo devalvovalo marku, protože euro má nižší hodnotu, než měla marka. Jinými slovy řečeno se systémově zvýhodnil export na výkonnosti německé ekonomiky, která byla i tak nejvyšší v rámci Evropské unie. Naopak pro Řecko přijetí eura znamenalo, jako by jeho drachma revalvovala. Ztížil se mu tak export, a to ještě zhoršilo už tak jeho nejnižší konkurenční schopnost. Problém je, že to je trvalý jev, že systém fungování měnové unie neplní některé klíčové podmínky toho, co bylo formulované v Mundellově teorii optimální měnové oblasti. Takže tento fakt trvale způsobuje generování přebytků v Německu, a naopak deficitu v Řecku. Tím nechci říct, že problémy řeckého hospodářství a falšování statistik o něm, které se široce diskutovaly, neexistují. Existují, ale systémový problém je v tomto. A když vezmeme, jak se řešila krize, způsob, kterým se podmiňovala pomoc Řecku, byl takový, že zhoršoval schopnost řecké ekonomiky generovat zdroje na to, aby byla schopná i splácet dluh. Vývoj podle mého názoru bude takový, že Řecko nemůže nikdy dluh v plném rozsahu splatit. A řešení bude záležet na tom, do jaké míry se zreální požadavky kladené na Řecko s reálným zvyšováním konkurenční schopnosti řecké ekonomiky. To vidím jako dost složitý proces, který je sice momentálně odsunut do pozadí uprchlíky a s nimi souvisejícími problémy, jež se ale stejně tak řeší chaotickým a povrchním způsobem, nikoli systémovými adaptačními procesy, které by to uvedly do zvládnutelné podoby.