V listopadu 1989 přišla sametová revoluce, vašeho otce rehabilitovali, pozvali jej do Prahy. Víme ale, že než šel do Prahy, rozhodl se vystoupit veřejně po více než 20 letech nejprve v Bratislavě...

Nevím, kdo otce tehdy zavolal. Podle něj u nás došlo k pozitivní změně, ale současně též věděl, že mnoho lidí u nás nebylo tehdy po listopadu 1989 spokojeno s vývojem. Otec lidi nezradil, neodešel ven, byl při tom. I pro mě to bylo pozitivní.

Co jste mu tehdy jako synové říkali, když se začalo mluvit o jeho návratu do politiky? Neměli jste z toho obavy? Přeci jen uběhlo víc než 20 let, kdy byl politicky aktivní...

Nemluvili jsme s ním o tom. Chtěl být jednoduše součástí nové politiky a snažil se, aby vývoj byl pro občana pozitivní. Šel do toho s dobrou vůlí. Ve všech postkomunistických státech se udály prudké změny a zejména majetek tehdy dost dráždil. Jemu ale šlo vždy o dobro občana, ne o majetky.

Dne 23. listopadu 1989 otec poprvé vystoupil na bratislavském náměstí SNP před stotisícovým davem, který ho tehdy bouřlivě přivítal a křičel „Dubček na Hrad“! Bylo to tehdy namístě? Cítil se na to?