Po chvílích slávy a mediálního zájmu se odpírači roušek, vakcinace a zastánci „kovidové chřipečky“ dostávají na přetřes a jsou kritizováni. V době, když už zaseli nemalé sémě nejistoty, docent Šmucler, profesor Pirk a senátor Žaloudík, ale i mnozí jiní sepsali dopis vládě, aby přestala omezovat lidi. Co tomu říkáte, jde o nevědomost, populismus nebo je za tím ještě něco jiného?
V demokratickém zřízení má každý občan nebo skupina občanů právo zveřejnit svůj názor na počínání vlády prostřednictvím otevřeného dopisu. Současně ale musí autoři a signatáři počítat s tím, že zbytek společnosti vyjádří své mínění o jejich jednání a jeho možných důsledcích. Procházíme nejvážnější zdravotní a hospodářskou krizí po roce 1989. Ta je navíc umocněna psychologicky podvratným působením médií a sociálních sítí, které dokážou během chvíle změnit politický národ v rozvášněný či vyděšený dav se sníženými kognitivními schopnostmi a pokrouceným vztahem k realitě.
V takové situaci, jež svou vypjatostí připomíná válečný stav, je zapotřebí rozhodných a energických národních vůdců, kteří jsou schopni racionálně a s chladnou hlavou čelit mimořádným okolnostem a vrtochům veřejného mínění a minimalizovat škody. Současná Evropa postrádá podobné osobnosti, a musí si proto vystačit s pouhými náhražkami. Z tohoto hlediska si nicméně česká vláda během jarní vlny epidemie v mezinárodním srovnání nevedla navzdory dílčím přešlapům špatně. Poté, když se zdálo, že hrozba pominula, však zakolísala a projevila slabost. Ustoupila osobám toužícím po mediálním zviditelnění či sledujícím své politické a ekonomické zájmy, mezi nimiž bohužel nechyběli různí ambiciózní lékaři či rektoři. Zalekla se konspirátorů, kteří zaměňovali opatření určená k ochraně zdraví a životů bližních za potlačovaní občanských práv nebo je dokonce označovali za nástup diktatury.
Česká republika tak na rozdíl od většiny vyspělých zemí rozvolnila pravidla zabraňující šíření viru a vstoupila počátkem léta do utopického post-covidového věku. Skončil jako všechny předchozí utopie. Trest na sebe nenechal dlouho čekat. Výsledek vidíme kolem sebe. Krize bude delší a bolestivější, zdravotní, hospodářské i psychologické ztráty a lidské tragédie mnohem rozsáhlejší a hlubší, než bylo původně nutné. To, že se za tohoto stavu osoby morálně spoluodpovědné za chybnou strategii boje s koronavirem znovu ozývají a zpochybňují současnou snahu zvládnout kalamitu, je jednoduše pokrytecké. Je to založeno na podivné logice: Udělali jsme vážnou chybu, takže se jí dopustíme ještě jednou.
Máme tedy „obětovat staré a nemocné“ v naději světlých zítřků a bezbřehé radosti omladiny?
Podobné cíle sledovalo eugenické a sociálně darwinistické hnutí na přelomu devatenáctého a dvacátého století, k němuž se hlásila řada představitelů západního veřejného života napříč politickým spektrem. Stoupenci eugeniky tvrdili, že odstraněním postižených, slabých nebo jinak „méněcenných“ jedinců lze vytvořit ušlechtilejší, zdravější a výkonnější populaci. Eugenika inspirovala nacistickou ideologii a praxi. Jestliže chceme docílit toho, aby vojáci padlí u Stalingradu nebo v Normandii v boji proti nacismu zemřeli zbytečně, osvojme si výše uvedenou zásadu. Vzhledem ke snaze o revizi příčin a výsledku druhé světové války by mě to ani nepřekvapilo.
Kolaps zdravotnictví však může přijít. Pomůže nám EU?
Jestliže bude hrozit kolaps zdravotnictví, budeme si muset pomoci sami. Druhá vlna epidemie postihuje v určitém odstupu i ostatní evropské země, které budou potřebovat své vlastní nemocniční kapacity. Pokud můžeme z koronavirové krize vytěžit historické ponaučení, pak je to přímá zkušenost organizačního a morálního selhání, disfunkce a nekompetence vedení Evropské unie. V rozbouřených vlnách post-covidového globálního světa padnou veškeré dosavadní jistoty, vzniknou nová ohniska ekonomické i politické moci a zavládne nesmiřitelná rivalita. Technologicky zaostávající Evropská unie ochromená utopickou agendou „zeleného údělu“, multikulturalismu a neomarxismu nemá šanci v této nové realitě přežít. Bude zhruba stejně akceschopná jako Svatá říše římská národa německého před bitvou u Slavkova. Jestliže chce Evropa obstát při střetu s islámským expanzionismem, čínskou asertivitou a dalšími dravými mezinárodními aktéry, musí být obnovena jako společenství plně svrchovaných a rovnoprávných národních států se stabilními, svobodnými a důvěryhodnými politickými institucemi a vzdělaným a konkurenceschopným obyvatelstvem prostoupeným znovuobrozeným patriotismem. Odpočítávání konce Evropské unie započalo. Musíme být jako národní společenství připraveni na její zánik a pochopit jej jako historickou příležitost.
Pojďme k mezinárodní situaci. Turecko zkouší, co si vše může dovolit. Nejde už jen o přeměnu byzantských náboženských staveb v mešity, ale rovněž o získání kontroly nad zásobami plynu ve Středomoří a ovlivňování situace na Kavkaze…
Vzestup Turecka jako regionální mocnosti nostalgicky vzpomínající na Osmanskou říši a navracející se po sto letech sekularizace k islámu je přímo úměrný prohlubující se slabosti Evropy a úpadku americké moci na Blízkém východě. Nedokážu si představit, že by k něčemu podobnému došlo například v šedesátých letech za Charlese de Gaulla nebo v osmdesátých letech minulého století za Ronalda Reagana, kdy bylo Turecko poslušným satelitem Západu. Turecko je dnes vojensky aktivní v severní Sýrii, Libyi, u pobřeží Kypru, v Egejském moři a nyní i na Kavkaze. Jde o nejvíce expanzionistický a politicky nejméně vypočitatelný stát ležící na periférii evropského kontinentu, který neváhá využívat pro své záměry džihádisty. Poprvé od osmnáctého století představuje Turecko pro Evropu bezpečnostní hrozbu. Přesto Evropská unie nevyhlásila vůči Erdoganovi žádné sankce a členství Turecka v NATO nikdo nezpochybnil.
Česká diplomacie se neváhá na úkor svých vlastních vývozců kýčovitě dojímat nad „obranou“ Tchaj-wanu, který reálně nikdo neohrožuje a jenž rozvíjí s kontinentální lidovou Čínou rozsáhlé a pragmatické hospodářské vztahy. V případě konfliktu o Náhorní Karabach, v němž se Turecko postavilo aktivně na stranu autoritářského Ázerbájdžánu, však zůstává pasivní. Starobylá křesťanská Arménie, která je tureckými ambicemi přímo ohrožena a jejíž obyvatelstvo bylo v průběhu první světové války vystaveno ze strany osmanských úřadů brutální genocidě, se nachází mimo okruh zájmu hlasatelů „pravdy a lásky“ z Černínského paláce. Jejich morálka dokáže být mimořádně flexibilní. V roce 1938 jsme byli obětí Mnichova, nyní se sami stáváme „Mnichovany“.
Psali jsme:
Blíží se skutečná světová ekonomická krize či roky temna?
Ekonomická krize právě probíhá, jak o tom vypovídají údaje o pádu hrubého domácího produktu ve většině zemí. S výrazy jako „roky temna“ bych však šetřil. Současné události musíme vidět v širším historickém kontextu. Světová hospodářská krize, která vypukla v roce 1929, se týkala v zásadě pouze západní civilizace, jež tehdy byla s výjimkou Japonska jediným industrializovaným regionem světa. Nyní se ale na naší planetě nachází více ambiciózních ohnisek, která usilují o místo na slunci. Jednou budou možná historikové hodnotit dnešní epochu jako globální „válku o dědictví zbylé po Západu“.
Kdo se stane budoucím světovým hospodářským a politickým hegemonem? Čína po svém impozantním vzestupu v uplynulých desetiletích prakticky obnovila postavení z roku 1830, kdy představovala největší hospodářskou velmoc. Indie sice ještě nedosáhla pozice obchodní mocnosti, jakou měla indická Mughalská říše vytvářející počátkem osmnáctého století přibližně pětadvacet procent světového HDP, ale i ona v posledních letech dynamicky roste. Nemluvme proto o žádném „civilizačním kolapsu“, ale o opětovném přesunu těžiště globálního ekonomického a politického centra ze Západu na Východ, kde spočívalo až do průmyslové revoluce v devatenáctém století.
Ze současné situace by však mohla těžit Česká republika, která byla počátkem devadesátých let dvacátého století integrována do západní hospodářské hierarchie a dělby práce jakožto závislá periférie. Oslabení západní Evropy bychom mohli využít k ekonomické emancipaci. K tomu ovšem musíme formulovat promyšlenou a dlouhodobou strategii obnovy národního hospodářství a systému vzdělávání. Je třeba se zbavit „periférie v našich hlavách“, anachronického upínání se ke stagnujícímu Západu jako žádoucímu civilizačnímu vzoru, které nás paralyzuje a brání nám plně využít náš potenciál, pracovitost a tvořivost. Jestliže chceme poznat, jak taková rétorika devótní koloniální podřízenosti vypadá, poslechněme si projevy představitelů TOP 09, ODS, KDU-ČSL, STAN nebo Pirátů. Musíme vytvořit vlastní model rozvoje, uskutečnit ekonomickou a mentální dekolonizaci a stát se inspirací a vzorem pro další západní země.
Měla by Čína „pykat“ za nakažení světa koronavirem?
I kdybychom připustili, že koronavirus opravdu vznikl v Číně, není jasné, jak a proč by měla tato země za svůj „přečin“ pykat. A budeme takto trestat i další budoucí ohniska pandemií? Máme k tomu vůbec prostředky? Již Napoleon Bonaparte varoval před tím, abychom Čínu jako „spícího obra“ probouzeli. Jakmile procitne, ovládne podle francouzského císaře celý svět. Západní chamtivost a touha po zisku však byla silnější než tato předtucha. Od Macartneyovy diplomatické a obchodní mise na čínský císařský dvůr v roce 1793 až po opiové války ve čtyřicátých a padesátých letech devatenáctého století se západní mocnosti snažily zmocnit se silou čínského trhu. Čína byla pokořena a na tuto potupu nikdy nezapomněla. „Barbarskému“ Západu instinktivně nedůvěřuje. Převedení značné části západní výroby do Číny představovalo obrovskou strategickou chybu Evropy a Severní Ameriky. Poskytlo Říši středu příležitost k historické odvetě. Obrana před čínskou asertivitou spočívá v obnově průmyslové a technologické základny Západu a úzké spolupráci s přirozenými nebo potenciálními čínskými rivaly, Indií, Vietnamem, Indonésií, Jižní Koreou, Japonskem a Ruskem.
Severské státy postupovaly v boji proti koronaviru odlišně než jiné země. V této souvislosti se hovoří zejména o Švédsku…
Dánsko, Norsko nebo Finsko nezvolily k potírání pandemie zásadně jiné metody než ostatní evropské země, i když měly výhodu vysoké míry disciplinovanosti obyvatelstva. Švédsko zavedlo či doporučilo restriktivní opatření, která se dodržovala důsledně a kontinuálně, ačkoliv nepřistoupilo k celostátní karanténě. Švédsko se liší od ostatních vyspělých států výrazně vyšším počtem úmrtí. Hospodářský pokles byl přibližně srovnatelný. Vlády se v době pandemie pohybují mezi Skyllou vysoké nemocnosti, úmrtnosti a zahlcení nemocnic na straně jedné a Charybdou dramatického ekonomického propadu a masové nezaměstnanosti na straně druhé. Cesta takzvaného promoření měla poskytnout východisko z tohoto dilematu. Ukázalo se nicméně, že trvalá imunita proti covidu je sporná a že u řady osob se po prodělání nemoci projevují dlouhodobé či chronické potíže, což může vážně zatížit zdravotnictví a poškodit ekonomiku na řadu let i po odeznění pandemie. Domnívám se proto, že Česká republika i další evropské země se v blízké době nevyhnou lockdownu.
Jak lze charakterizovat politický vývoj ve světě? Šíří se radikální a aktivistické strany na úkor tradiční levice?
V posledních desetiletích se skutečně v západní společnosti prosazují aktivistické a progresivistické politické proudy vzešlé z předchozích radikálních hnutí, které obdobně jako fašismus nebo komunismus v minulosti útočí na osvícenský étos svobodné, racionální, ekonomicky výkonné a demokratické společnosti. První obětí této „vzpoury“ proti odkazu osvícenství se staly strany tradiční levice, které nyní prakticky přežívají na okraji. Radikálně aktivistická rétorika pronikla do médií, akademických kruhů a neziskových a mezinárodních organizaci. Dosáhla mimořádných úspěchů při indoktrinaci řady příslušníků střední a mladé generace, která již postrádá osobní zkušenost s dobou nesvobody a ideologické manipulace. Mnozí politici, kteří se formálně hlásí k pravici, si z oportunistických důvodů či obyčejné hlouposti osvojují aktivistický slovník a přímo se podílejí na přeměně společnosti v nesvobodnou a stagnující levicově liberální dystopii. Je třeba vzkřísit tradiční konzervativně pravicové ideály v podobě, která odpovídá výzvám a potřebám jednadvacátého století, a především vytvořit nový, sugestivní a mobilizující politický jazyk, jenž dokáže vzdorovat výše zmíněnému progresivistickému přívalu. Závisí na tom svoboda, prosperita i budoucnost Západu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
