Jste předsedou správní rady Centra pro studium demokracie a kultury, a tak nemohu začít jinak než otázkou na to, co je hlavním cílem této společnosti. Jaká je demokratická politická kultura v České republice a jak se vám daří přispívat k jejímu rozvoji?
Věříte Andreji Babišovi, že chce zlepšit poměry v České republice?Anketa
Centrum pro studium demokracie a kultury jsme zakládali s přáteli v roce 1992 jako rozšíření aktivit kolem časopisu Proglas, který dnes vychází pod názvem Kontexty. Vždycky jsme si kladli za cíl připomínat a popularizovat hodnoty konzervatismu, klasického liberalismu a křesťanství, samozřejmě s ohledem na situaci doma, v České republice. Dnes je mnoho důvodů ke znepokojení, zdá se, že žijeme v době, v níž se pomalu vytrácí mnoho z toho, čím žila naše generace v devadesátých letech. Tedy že se vytrácí étos „naší“ revoluce z roku 1989. Pro CDK je to sice důvod k intenzivnější činnosti, celkově je to ale špatné. Prosazují se stále více socialistické koncepty a populismus, a to na úkor osobních svobod.
Určitě se setkáváte s názory, že tradiční politická scéna už je minulostí, že spor levicového a pravicového světonázoru je už překonaný. Co si o tom myslíte?
Ano, setkávám, to už přes třicet let. Vzpomínám si dokonce na některé diskuse z disidentského prostředí osmdesátých let, kde byla tato otázka na přetřesu. Je to vlastně staré téma. Samozřejmě, do určité míry je to pravda. Mnozí lidé dělají vše pro to, aby bylo pravo-levé ideové schéma překonáno, mnozí vymýšlejí různé alternativy. Musím přiznat, že tyto kategorie jsou historické, tudíž do určité míry proměnlivé. Historicita ovšem znamená, že když je dnes něco slabé, může to zítra opět zesílit, například tradiční strany. I dnes se však dá na základě klasického třídění stanovit hranice mezi politickou pravicí a levicí.
Pořád ještě platí, že kdo je pro zachování osobních svobod, ochranu soukromého vlastnictví, tržní hospodářství, omezení státní byrokracie a židovsko-křesťanskou tradici, je spíše napravo, naopak kdo je pro rozšiřování státních pravomocí v sociálních otázkách, pro omezování trhu, pro rozšiřování „katalogu chudých“, pro kosmopolitismus, pro rušení národních hranic, pro nezávaznost historické zkušenosti, ten je spíše nalevo. Dnes existují dvě velká nebezpečí: koncepce, které tvrdí, že nic z toho už neplatí, a populismus, který tvrdí něco jiného ráno a něco jiného večer. První názor je extremistický, druhý ideově nezakotvený, oba jsou chybné. Nejhorší je, když se zkombinují.
Ve francouzských parlamentních volbách jasně zvítězila zbrusu nová politická strana La République en marche! Její zakladatel a nynější hlava státu Emmanuel Macron považuje En Marche! za progresivní hnutí spojující pravici a levici. Není výsledek prezidentských i parlamentních voleb důkazem, že voliče ve Francii už žádné dělení na levici a pravici nezajímá?
Nejsem odborníkem na francouzskou politiku, prozatím mám Emmanuela Macrona zaškatulkovaného jako populistu. Populisté spojují pravici a levici jen na čas, a navíc zdánlivě. Vybírají si rozinky z pravicového i levicového programu, jak se jim to hodí. Macron vykradl spíše levici, hlavně důraz na proevropskou politiku. Ale možná se v něm mýlím, hodnocení zahraničního vývoje je vždy ošidné. Levice je v současnosti ve Francii opravdu oslabená, pravice ne tolik, ačkoli její prezidentský kandidát neuspěl.
Psali jsme:
Ale nemusíme hledět až do Francie, podívejme se na rozložení sil u nás. Podle nejnovějšího průzkumu společnosti TNS Kantar pro Českou televizi má největší podporu hnutí ANO s 33,5 procentya s velkým odstupem následují ODS (11), KSČM (10,5), ČSSD (10), TOP 09 (7,5) a SPD (7,5), nikdo jiný by se do Poslanecké sněmovny nedostal. Levice i pravice tedy mají zhruba po 20 procentech a ani dohromady by nedaly tolik, co hnutí ANO s SPD. O čem tohle podle vás vypovídá?
Jde o trend posílení populismu v ČR, doufám, že přechodný. Mimochodem, výraz „populismus“ používám pro antisystémová hnutí, která mají sklon k anarchismu, protože nerespektují pravidla politické soutěže. Říjnové parlamentní volby nebudou snad tak katastrofální, zvláště ne pro ODS a ČSSD, které reprezentují mnohem standardnější podobu politiky než hnutí ANO. ODS je nyní v mírném vzestupu, myslím, že se podařilo obrátit negativní trend, ČSSD si prožívá svou slabou chvilku právě nyní, uvidíme, zda jí v říjnu přece jen nepodrží její stabilní voličské jádro nebo něco, čemu říkám „český levicový afekt“. Ten dlouhodobě stabilizovaný průzkum u ANO samozřejmě zaráží, už bych byl opravdu rád, kdyby to trochu spadlo, alespoň o deset procent. Jeden z hrůzných scénářů příštích voleb je ten, že vyhraje pohodlně Andrej Babiš a vezme si k sobě dvě ozdoby. V lepším případě ČSSD a v horším KSČM. Brrrr.
Přestože je současná koaliční vláda předmětem kritiky za to, že schválila zákony, které omezují svobodu a přinášejí další byrokracii, žádná z pravicových stran těch nahrávek na smeč, jak to označuje Václav Klaus, nevyužila. Jejich lídři to neumějí, nebo ODS a TOP 09 mají z minulých dob takovou pověst, že jim preference neporostou, ani kdyby smečovaly jak o život?
Nevím, co by dnes dělal Václav Klaus, zázraky neuměl dělat ani on. Faktem je, že poslední léta oslabené pravici nikterak neprospěl, ani své domovské ODS. Zklamal mne v tom. Jak jsem již řekl: ODS je zpátky, prožila si velký otřes, ale myslím, že je na dobré cestě – a to i bez podpory Václava Klause. TOP 09 je poněkud složitější případ, vsadila příliš na jednoho – knížecího – koně, který už ztratil hodně sil. Netroufám si věštit, ale myslím, že tato strana byla spíše emoční a módní záležitost bez dlouhodobější perspektivy obnovit českou pravicovou politiku. To je na ODS, už tradičně. Ukazuje se to například na evropské politice, v níž je TOP 09 úplně bezradná.
Nebudou letošní volby jenom o Andreji Babišovi a postoji stran k migraci, zatímco témata svobody, daní, sociální politiky a další, na něž by ráda přitáhly pozornost pravice i levice, zůstanou na pokraji zájmu voličů?
O čem budou letošní parlamentní volby, uvidíme bezpečně v září, vlastně až v říjnu. Kdyby někdo bezpečně věděl, o čem volby takzvaně „budou“, už by je měl v kapse. A to neví naštěstí ani Andrej Babiš. Minulé měsíce ale cosi napověděly, i když volič je stále nevyzpytatelnější. Osobně si myslím, že to nakonec zahraniční politika ani migrace nebudou… Čekám ale nakonec spíše klasiku, tj. spíše sociální politiku, daně, mzdy a podobně. Velké téma je „antibyrokratická revoluce“ a role státu, snad se to pravici podaří zvednout.
Může být Česká republika sebevědomým členem Evropské unie, nebo je odsouzena do role toho, kdo musí jen poslouchat, viz kvóty? A vidíte na naší politické scéně někoho, kdo by ji mezi evropskými státníky dokázal reprezentovat jinak než věčně v předklonu Bohuslav Sobotka, který si podle uniklé e-mailové komunikace nechával zjišťovat, co by kancléřka Angela Merkelová ráda slyšela v jeho projevu?
Česká republika nemusí být nutně v pozici chudáčka – blbečka. Musí být ale sebevědomá, sebevědomější než doposud. Uniklá e-mailová korespondence mne nezajímá, podobně jako odposlechy, stačí mi to, co vidím a slyším na veřejných vystoupeních. A to je v posledních letech rozporuplné, nedůsledné, dezorientované. Česká republika musí umět hájit v Evropské unii své zájmy a musí za ně účinně, pragmaticky bojovat. Například v součinnosti středoevropských států, pokud to bude možné. Věřím tomu, že stále ještě není nic ztraceno. Evropská unie by se ovšem měla celkově reformovat, jinak zanikne. Vývoj v posledních dvaceti letech je kombinací socialistických experimentů a bezradnosti, tudy to nepůjde. Spojení ČSSD, ANO a KDU-ČSL u nás se na této politice spíše podílelo, i když někdy ukazovalo silná ramena. Opravdu realistický postoj k Unii má v české politice pouze ODS.
Není z podobného soudku i výrok prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše, že by v případě svého zvolení nevyhlásil referendum o vystoupení z Evropské unie, i kdyby bylo řádně iniciováno podle ústavního zákona? Co to ukazuje o demokratické politické kultuře, jíž jsme rozhovor začínali, když jeden z vážných adeptů na funkci hlavy státu dopředu říká, že bude ignorovat ústavu a pohrdat míněním voličů?
Pro mne není Jiří Drahoš vhodným prezidentským kandidátem, protože neprezentuje konzistentní, jasné, čitelné politické přesvědčení. Tím ho samozřejmě nechci dehonestovat, jen říci, co pro tuto funkci preferuji. Drahoše navíc nemám za populistu, myslím si, že politice pouze – na rozdíl od akademického provozu – příliš nerozumí. Musím ale přiznat, že v této otázce mám problém. Já bych byl s referendy hrozně opatrný, jak se jednou rozjedou, pak je lidé požadují všude a ve všem, a to není dobré. Ale v otázce vystoupení z EU bych asi byl pro referendum, to nelze jinak. Bohužel.
Profesor Jiří Hanuš je historik, zabývá se dějinami 19. století, dějinami historiografie a dějinami křesťanství. Učí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, je pracovníkem jejího historického ústavu. Zároveň působí jako jednatel v Centru pro studium demokracie a kultury, kde také rediguje časopis Kontexty, který dříve vycházel pod názvem Proglas. Profesorem byl jmenován v roce 2010.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
