Profesor Ivo Budil: Mohli jsme být bohatou zemí, ale nepovedlo se to. Havel nepochopil, že musíme mít důstojné postavení ve světovém řádu

10.05.2016 8:11

ROZHOVOR Dravá Asie má nad Evropou jasnou převahu, a to již z historie. Propastné rozdíly v islámu i „dar“ přírodního bohatství některých zemí, pro které je spíše danajským, nemotivujícím. Pro ParlamentníListy.cz se v obsáhlém rozhovoru vyjádřil mezinárodně uznávaný filozof profesor Ivo Budil, který hovoří také o stagnujícím Japonsku, pragmatickém Chile a potřebě sociální solidarity u nás.

Profesor Ivo Budil: Mohli jsme být bohatou zemí, ale nepovedlo se to. Havel nepochopil, že musíme mít důstojné postavení ve světovém řádu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Pohled na chrám sv. Víta v areálu Pražského hradu

Anketa

Podporujete vládu premiéra Sobotky?

6%
94%
hlasovalo: 12045 lidí

Je podle vás Západ „výkladní skříní“ demokracie a jsme opravdu pro celý ostatní svět vzorem?

Americký politolog Francis Fukuyama prohlásil již před 25 lety, že západní civilizace vytvořila svébytný historický model, který jako jediný poté, co prošel osvícenstvím, sekularizací a průmyslovou revolucí, v nejvyšší míře realizoval lidskou svobodu a představuje univerzální modernitu akceptovatelnou všemi lidskými populacemi. Francis Fukuyama se domnívá, a v tom se liší například od Samuela Huntingtona, že ostatní civilizace neposkytují ve srovnání se západní společností plnohodnotnou historickou alternativu. Tato skutečnost není dána žádnou nadřazeností obyvatel Západu, ale vyplynula ze šťastné shody historických okolností. Klíčová otázka teď zní, zda je tento vzor modernity, spočívající v souhře určitých politických, ekonomických a právních institucí, přenositelný rovněž mimo své původní etnické jádro v severozápadní Evropě. Myslím, že to nebude snadné, mnoho lidí v samotné Evropě v historicky nedávné době revoltovalo vůči modernitě prostřednictvím různých vlivných totalitních hnutí a moderní Západ čelí často v mimoevropském světě značné animozitě. Jsem ale přesvědčen, že by byla tragická chyba rezignovat kvůli scestným ideologiím, nedostatku kuráže či ztrátě historické asertivity na tento univerzální základ otevírající prostor pro dosažení největší míry lidské svobody a důstojnosti, jakou jsme kdy v dějinách měli.

Přichází střet civilizací v periodách a lze říci, že se něco podobného dělo například ve starém Římě či ještě dříve? To znamená, „barbaři před branami“, placení výpalného barbarům, barbarské útoky a tak podobně?

Západní část Římské říše opravdu procházela zejména ve čtvrtém a pátém století po Kristu výraznou etnickou proměnou, která měla zásadní vliv na transformaci místních institucí. To vyústilo do barbarizace společnosti, jež přetrvávala několik staletí, než došlo ke zrodu nového originálního civilizačního typu. Situace je dnes ale odlišná. Římská civilizace byla jednou z mnoha civilizací, které vznikly od dob Sumerů, a nenabízela žádný vzor, který by mohl být spontánně přijat jinými kulturami jako historicky nejvyšší forma emancipace člověka. Řím dovedl Středomoří a blízké okolí na poměrně vysoký stupeň rozvoje a poté začal stagnovat. V Evropě od sklonku osmnáctého století stojíme poprvé v dějinách díky nástupu osvícenské, racionální, sekulární a technokratické kultury před modelem, který prostřednictvím osvobození veškerého lidského tvůrčího potenciálu nabízí východisko a cestu pro všechna světová společenství. Nicméně i on musí prokázat určitou asertivitu, odolnost a tvrdost. Má příliš mnoho nepřátel uvnitř západní společnosti i mimo ni. Ideologické konflikty dvacátého století, fašismus nebo nacistický a sovětský totalitarismus, představovaly v zásadě vzpoury vůči zmíněnému typu humanistické modernity. A něco podobného probíhá také v ostatních částech planety, kde modernitě vzdorují tradiční sociální struktury a ohniska moci, která se nehodlají snadno vzdát. 

Nenastává doba, kdy bude stará a vyčerpaná Evropa zastíněna například Asií?

Evropa neměla nikdy v dějinách s výjimkou relativně krátkého období od poloviny osmnáctého století nad Asií převahu. Těžiště ekonomické a politické moci se po staletí nacházelo ve východní nebo jižní Asii. Někteří historikové uvádějí, že Čína vytvářela v raném novověku skoro třetinu světového národního důchodu, zatímco Indie kolem pětadvaceti procent. To znamená, že z ekonomického hlediska byla Asie ve srovnání s Evropou ještě mnohem silnější, než je tomu dnes. Poté došlo k velké divergenci, kdy Západ během jednoho století díky průmyslové revoluci mnohonásobně znásobil své produktivní síly a zastínil ostatní civilizace. To byla ale pravděpodobně pouze výchylka. Západ je malý, nezahrnuje ani celou Evropu. Představuje jakousi obdobu klasického Řecka antického Středomoří. Západní společnost prošla osvícenskou renesancí v podobě modernity a tím zřejmě svoji historickou úlohu splnila. Nemůžeme očekávat, že budeme nadále středem světa tak jako ve druhé polovině devatenáctého století, na což nemáme ani demograficky. Byli jsme ohniskem, které vyvolalo globální proces modernizace. Ten – jak doufám – osloví a inspiruje celý svět. Myslím, že jedinou alternativou lidstva je opětovné upadnutí do tradiční stagnace, despocie a „věčného návratu“ civilizačních vzestupů a pádů.

Nehrozí Evropě totalita nebo autokracie?

Totalitarismus vyplýval ve své radikální vzpouře proti modernitě z vědomí síly a energie, kterou náš stárnoucí kontinent dnes postrádá. Za totalitní „vzdoro-modernitou“ se nalézala touha změnit za každou cenu realitu, která je ve své podstatě velmi moderní a vitální. Nástup autoritářských režimů je pravděpodobnější, pokud bude Evropa ekonomicky upadat na úroveň latinské Ameriky a připodobní se jí i svojí politickou kulturou.

Takže podle vás by se Evropa mohla podobat jižní Americe?

Některé části Evropy ji již připomínají…

Můžete být prosím konkrétnější?

Na Balkáně, na jihu Itálie a Španělska a v dalších regionech východního Středomoří, pokud nemluvíme o předměstích západoevropských metropolí, nápadně vystupuje na povrch tvář třetího světa. 

Říká se, že země BRICS mají velkou ekonomickou sílu. Náleží mezi ně ale i Brazílie, která trpí v současné době značnými problémy. Souvisí to s tradičním levicovým zaměřením jižní Ameriky?

Ideologická předpojatost či zaslepenost, nedostatek sociální soudržnosti a skutečné solidarity, propastné společenské rozdíly nebo občanské konflikty bezpochyby brání využití místního lidského potenciálu. Proto je důležité inspirovat se západním systémem modernity vytvářejícím občansky homogenní společnost, v níž člověk není svazován a omezován tradičními a represivními svazky a pouty. Na druhé straně nepopiratelná byrokratizace a ekonomická stagnace samotné Evropy nás může strhnout na úroveň podobných regionů.

Zdá se, jako bychom byrokracii měli hluboce zakořeněnou pod kůží…

Obávám se spíše, že v určité fázi se evropská integrace přeměnila v něco, čím původně být neměla a co by ani její velcí otcové zakladatelé nechtěli. Evropa se měla stát světadílem, který by se zcela zotavil z traumat druhé světové války a vlády totalitních režimů a ve své kreativitě, svobodě, prosperitě a produktivitě nalezl novou vůli a radost ze života. Přibližně od počátku padesátých do poloviny sedmdesátých let dvacátého století byla západní Evropa kvetoucím a obnovujícím se společenstvím, které vytvářelo pozoruhodnou kulturu, literaturu nebo filmové umění. Dokonce evropský průmysl měl svoji „duši“, svérázný a neopakovatelný charakter. Evropa byla opět zajímavá a inspirativní. Teď už bohužel není.

V historii lidstva dala Evropa světu mnoho. Nahrazuje ji podle vás v intelektuálním potenciálu Amerika nebo Asie?

Amerika je určitým derivátem evropské civilizace, podobně jako do jisté míry Rusko. Amerika by mohla univerzalistickou modernitu osvícenského typu nadále rozvíjet stejně jako některé rezistentnější a produktivnější oblasti severní Evropy. Pokud jde o Asii, bezpochyby se tam v mnoha oblastech modernita uchytila, což se projevilo především velmi impozantním hospodářským rozvojem. Teď záleží na schopnostech místních obyvatel modernitu prosazovat i v jiných sférách společenského života.

Může být pro USA určitým nebezpečím příliv imigrantů z latinské Ameriky?

O hispanizaci Ameriky se mluví již dlouho a vyšla o tom řada studií a knih. Uvádí se, že z demografického hlediska se Hispánci stanou kolem roku 2050 ve Spojených státech amerických většinovou populací. Nicméně to, zda příchozí z latinské Ameriky dokáží přijmout západní normy, přístup k práci nebo etické principy, závisí především na asimilační síle společnosti. Například Florida, kde dnes výrazně převažuje hispánské obyvatelstvo, ekonomicky prosperuje bez příznačné „jihoamerické letargie“. Jednou ze základních tezí modernity je, že neexistují lidé, kteří by si nemohli z biologicky a geneticky daných důvodů osvojit moderní životní způsob a hodnoty. Lidé jsou definovaní svojí kulturou, která je výsledkem výchovy a již lze změnit účinným asimilačním působením. Jde pouze o to, najít vhodnou strategii a dostatek vůle.

Avšak hispánské obyvatelstvo má přece křesťanské základy, a to se nedá říci o Evropě, které hrozí vliv zcela jiného náboženství…

Jsme si jisti, že hlavní kořeny Evropy jsou opravdu křesťanské? Křesťanství je svým původem východní náboženství, které se na našem kontinentu muselo přizpůsobit lokálním kulturním podmínkám. Vznikl tak hybrid mezi místní pohanskou tradicí a importovanou orientální religiozitou. K něčemu podobnému došlo od šestnáctého století také v latinské Americe, v níž křesťanství do značné míry asimilovalo místní indiánské kulty tak, jako v Evropě absorbovalo keltské, germánské nebo slovanské vzory a hodnoty. Je možné, že ani samotní zakladatelé křesťanství by v této transformované evropské nebo latinskoamerické formě svoji víru nepoznali. Křesťanství nebylo s Evropou zcela srostlé. Od raného středověku vznikla mezi evropskými vzdělanci „kognitivní disonance“, která způsobila různá vnitřní pnutí ústící například do reformace a hledání „původní podoby“ Kristova učení. Křesťanství bezpochyby vděčíme za základní humanitní a etický rámec, ale modernita jako taková není vázána na žádný typ náboženství. Lidé s křesťanskými základy se možná osvícenské modernitě přizpůsobí rychleji, ale nejsem si jist, zda je to pravidlem. Pokud hovoříte o muslimských příchozích z arabského světa, jejich náboženství není kompatibilní s duchem modernity. Jako konkrétní jedinci mohou být a často jsou velkým přínosem pro evropskou společnost, ale aby se do ní plnohodnotně začlenili, islám by musel přistoupit na podobný kompromis s modernitou, jako to učinilo křesťanství od osmnáctého století, a obávám se, že to není pravděpodobné. Museli by se proto sekularizovat. Přestat být muslimy a stát se občany západní Evropy s blízkovýchodními kořeny.

Hovoří se o tom, že islám je mladé náboženství, které se svým způsobem vyvíjí a hledá…

Islám zase tak mladý není. Jeden ze svých vrcholů prožíval během abbásovského kalifátu do poloviny třináctého století. A hlavně, mladé náboženství většinou nabízí lidem něco nového, něco, co bychom my sami považovali za inspirativní, inovativní, zajímavé a hodné následování. Já se obávám, že nic podobného v islámu nevidím. Islám je dnes silný kvůli velkému demografickému tlaku a geologickému složení oblasti, ze které pochází.

To znamená, že mu pomohly i přírodní zdroje, že?

Ve dvacátém století ano, na druhé straně zase můžeme spekulovat o tom, do jaké míry jeho integraci do moderní průmyslové civilizace zbrzdily, protože, jak známo, společnost, která takto „zadarmo“ dostane přírodní zdroje, jejichž těžbu navíc svěří někomu jinému, není příliš motivována ke zvýšení produktivity, sebevzdělání a práci na sobě samé.

Vidíme však velký rozdíl mezi muslimy na Blízkém východě a v Asii, například Malajsii nebo Indonésii. Je to dáno vyšší úrovní vzdělání v Asii?

Bezpochyby je to podmíněno také etnicky, protože etnická příslušnost v sobě obsahuje značný kulturní segment, který ovlivňuje ekonomické chování, hodnotovou orientaci a vztah ke světu. Islám těmto primárním kulturně podmíněným dispozicím pouze dodává náboženský rámec. Musí pracovat s lidmi, kteří vyrostli v určitém kulturním prostředí, jež zde bylo před ním.

Hovořil jste o sekularizaci. Neustupuje od ní právě Turecko? Mnozí protagonisté arabského jara možná původně chtěli zavést sekulární režim, ale nakonec se do vedení dostali často lidé, kteří dělají pravý opak…

V Turecku jde o poněkud překvapivý vývoj a velké zklamání. Před pětadvaceti lety vypadala turecká „cesta“ hodně odlišně než dnes. Otázka je, co takto zkomplikovalo vývoj zdánlivě velmi slibné a perspektivní země a celého regionu? Tradiční diktatury dvacátého století v severní Africe nebo na Blízkém východě měly do značné míry nacionalistické nebo dokonce nacionálně socialistické kořeny, mnoho z nich bylo přímo inspirováno fašistickým hnutím, jiné tíhly naopak k sovětskému modelu. V rámci této imitace autoritářských západních ideologií přejaly i program sekularizace. Od druhé světové války do sedmdesátých let dvacátého století představoval hlavní mobilizující a sjednocující sílu arabského světa arabský nacionalismus, nikoliv fundamentalistický islám. A nacionalismus v sobě implicitně zahrnuje sekularizaci, protože odkazuje do jiného symbolického světa, než je náboženství. V Evropě sehrál nacionalismus důležitou úlohu při vzestupu ateismu a agnosticismu. Víra v národ nahrazovala náboženství. Tento vývoj pravděpodobně zvrátilo více faktorů, například revoluce v Íránu, sovětská intervence v Afghánistánu nebo neobratnost americké zahraniční politiky. Nemusí však jít o nic fatálního. Podívejme se na politické osudy Západu od roku 1914. Před výstřely v Sarajevu byli téměř všichni přesvědčeni, že svět směřuje ke světoobčanství, žádný ozbrojený konflikt už nebude, protože válka je anachronismus, a nastupuje racionální, pacifistická a humanistická společnosti. Pak následoval věk masakrů, genocid a teroru a až do roku 1989 byla polovina Evropy totalitní! V Německu, které bylo v mnohém demokratičtější a rozvinutější než Francie nebo Velká Británie, se dostal k moci nacismus. Dějiny jsou často nevyzpytatelné.

Další nebezpečí může spočívat v omezených zdrojích, což zvyšuje nebezpečí rozsáhlé migrace, například z Afriky. Budou tyto „cesty za lepším“ pokračovat „cestami za životem“, protože zdroje budou vyčerpávané a budou se hledat nové?

Při racionálním využití zdrojů, které se v dotyčných oblastech nalézají, by místní společnosti mohly dosáhnout prosperity. Vždy existovaly velké environmentální cykly, které vyvolávaly krize a nedostatek, jemuž se lidé museli přizpůsobit. Vzpomeňme na malou dobu ledovou v raném novověku, po které následoval nezadržitelný vzestup zoceleného Západu. Když se v devatenáctém století začal rapidně snižovat stav velryb, mnozí lidé se obávali, že nastane katastrofa, protože nebude čím svítit! Ale záhy se našla alternativa. Občas se říká, že průmyslová revoluce započala v Anglii dříve než ve Francii, protože Anglie byla z větší části odlesněna, zatímco Francie nikoliv. Na Britských ostrovech proto byli nuceni zahájit těžbu uhlí. Technokracie se často spojuje s nebezpečím zploštění života. Na druhé straně jsme nikdy v dějinách neměli tak efektivní nástroj pro využívání lidských a přírodních zdrojů, jakou je moderní technologie, která nás nesmírně osvobodila a obohatila. Pochybuji o tom, že i největší nostalgici nebo oponenti technokracie by se rádi vrátili například do sedmnáctého století. Komu se opravdu stýká, ať si zajede do nejchudších částí Afriky a uvidí cenu, kterou by za to zaplatil.

Nenastává v zemích, které už jsou tak dost chudé, další odliv elit?

Bohužel, vzdělané elity se zpravidla do chudých zemí nevracejí. V Chicagu žije údajně více etiopských lékařů než v celé Etiopii, kterou obývá sto milionů lidí. Nicméně Evropa je už hodně nasycena. Očividně není schopna efektivně integrovat současnou velkou přistěhovaleckou vlnu, což pravděpodobně přinese další vnitropolitické otřesy a posuny.

A neděláme to také my, když se při nedostatku například zdravotních sester či lékařů poohlížíme po Slovensku či Ukrajině a naopak zase Německo u nás hledá technické kádry?

Česká republika měla po roce 1989 příležitost vrátit se mezi nejbohatší země světa. Z nějakého důvodu k tomu nedošlo. Nikomu zvnějšku to nemůžeme dávat za vinu. Naši rozvinutější sousedé nejsou altruisté. Když se vyskytne slabší partner, jehož reprezentanti se nechají zkorumpovat nebo nejsou schopni vzdorovat nevýhodným obchodním smlouvám, tak toho využijí. Vyčítal bych polistopadovým elitám, že nezaujaly razantnější postoj a opatření proti periferizaci České republiky vůči západní Evropě. Pokud by četly Immanuela Wallersteina, věděly by, co nám hrozí. Naše trajektorie měla připomínat Finsko nebo Rakousko, dříve relativně chudé země, kterým se podařilo dosáhnout blahobytu. Česká republika se ale stala periferním výrobním zázemím, jehož úroveň mezd a kupní síla jsou nastavovány tak, aby vyhovovaly vnějším ekonomickým aktérům, především Německu.

Ekonomicky silnější země nicméně jednají ze svého hlediska naprosto racionálně. Ten vlak nám tedy ujel?

Určitě se to dá změnit, ale obávám se, že to bude těžší než dříve. Jeden z hlavních problémů české společnosti spočívá v tom, že do řídících a rozhodujících funkcí není příliš schopna vybírat kompetentní jedince. Absence meritokracie se dříve či později nevyplatí. Ať už se nacházíme na jakékoliv úrovni, když řádně nefunguje určitá instituce, je za tím téměř na devadesát devět procent lidský faktor. Konkrétní člověk, který nedělá dobře svoji práci.

Ti lidé se nám ale schovají za politickou stranu nebo lobbistickou skupinu…

Často záleží na rozhodnutí jednoho charismatického, energického a vizionářského jedince, který prosadí svoji vůli. O hospodářský zázrak v Jižní Koreji, která měla ještě v šedesátých letech dvacátého století národní důchod na osobu na úrovni Ghany, se údajně nejvíce zasloužil kontroverzní prezident s diktátorskými sklony Pak Čong-hui, který v letech 1962 až 1979 dokázal stmelit společnost natolik, že dosáhla jednoho z nejimpozantnějších ekonomických vzestupů v dějinách.

Říkalo se, že Japonsko je takovým tygrem a bylo nám dáváno za vzor…

Japonsko, které stagnuje skoro pětadvacet let, se dostalo do zvláštní rozvojové pasti, protože pravděpodobně narazilo na vnitřní kulturní nebo institucionální meze. Něco obdobného začíná být ale patrné rovněž v Evropě. Zdá se, že japonská trajektorie se nachází fázově před evropským vývojem a že zde můžeme pozorovat určité paralely.

Můžeme to srovnávat třeba i s Chile s Pinochetovým režimem, ve kterém byly vážné problémy s lidskými právy, ale jenž úspěšně nastartoval ekonomiku země?

Generál Pinochet byl bezpochyby z ekonomického hlediska pragmatikem. Chile na druhé straně neprošlo žádným skutečným hospodářským zázrakem, protože jeho hrubý domácí produkt na hlavu je například nižší než český, nicméně v latinskoamerickém kontextu je to stabilní ekonomika. Je nutno ale říci, že Chile, Argentina nebo Uruguay byly tradičně od konce devatenáctého století nejrozvinutější částí kontinentu.

Vraťme se k nám. Máme podporovat vědu, technické vzdělávání, co pokládáte za nejdůležitější?

Úlohu a iniciativu skutečných elit. Prosperita a historická velikost je často výsledkem rozhodnutí velmi malé skupiny lidí, občas dokonce jedince. Nejde o žádnou diktaturu, ale máme přirozený sklon politiku personifikovat, přičemž identifikace s „národním vůdcem“ je motivujícím faktorem v dobrém i špatném smyslu. Hovoříme o Havlově, Klausově a Zemanově éře. Všichni tři byli nesmírně rozdílní, ale každý z nich svým osobitým způsobem selhal. Václav Havel, který byl výrazně hodnotově spjat s šedesátými léty, věřil, že síla myšlenek a dobrého úmyslu dokáže společnost vnitřně proměnit. Cítíme v tomto přesvědčení doznívající ideály a iluze pražského jara a západoevropského levicového hnutí, které bohužel na počátku devadesátých let působily jako nerealistický a nepraktický anachronismus, jenž nakonec vedl k morální kocovině a cynismu. Václav Havel hlásal duchovní revoluci v situaci, kdy se měl naléhavě řešit dramatický materiální úpadek země. Nová občanská morálka by se zrodila z konkrétní poctivé hmotné a právní obnovy skrze krev, pot a slzy, kterou měl svojí tehdejší nesmírnou autoritou zaštítit a garantovat. Tento úkol, spočívající ve vytvoření bohatství, které by nám zajistilo důstojné postavení a respekt v hierarchii světového řádu, jemuž jsme se těšili v minulosti, Václav Havel pravděpodobně nikdy nepochopil.

Připadá mi, že Václav Klaus byl, obdobně jako značná část vzdělané veřejnosti příliš stržený a fascinovaný idealizací a imaginací první republiky. Možná jsem naivní, ale nemyslím si, že například kupónová privatizace byla předem připravována jako velký tunel, a to bez ohledu na výsledek. Vidím v ní spíše nostalgickou snahu resuscitovat z lidového substrátu zaniklý český kapitalismus, jehož údajná prvorepubliková vyspělost nám tolik imponovala. Nevím, zda si Václav Klaus uvědomoval, že globální kapitalismus, do něhož jsme byli v devadesátých letech nemilosrdně vrženi, se zásadně liší od předválečného a že vysoký stupeň civilizačního rozvoje na našem území úzce souvisel s přítomností německého etnického prvku, kterého jsme se po roce 1945 zbavili. Václav Klaus měl bezpochyby potenciál i charisma významného reformátora. Nejsem si jist, do jaké míry se svou vlastní sebestředností o něj připravil.

Politický vzestup a zvolení Miloše Zemana za třetího prezidenta České republiky chápu jako akt sociální vzpoury lidí, kteří se cítili pražským mocenským a mediálním centrem marginalizováni a jimž se často nepodařilo naplnit v demokratických poměrech své představy o spokojeném a důstojném životě, a to ne vždy vlastní vinou. Všeobecné prezidentské volby jim daly nečekanou příležitost nechat svůj umlčený hlas promluvit. Miloš Zeman se pouze objevil v pravý čas na správném místě. Poněkud mě překvapuje, jak se mnozí představitelé lokálních elit nedokázali s touto skutečností vyrovnat a racionálně ji vyhodnotit. Vede to k oboustranné mediální hysterii, která společnost dále polarizuje a rozkládá.   

Není to tak, že – jak říká jedna strana – Miloš Zeman rozeštvává naši společnost?

Myslím, že si nemají navzájem co vyčítat.

Jak to tedy bude dál? Bude se více tlačit na sociální stranu, nebo se najde nějaký konsensus?

Bylo by optimální, pokud bychom se dostali na rozvojovou dráhu, která by nás dovedla tam, kam civilizačně patříme. Obávám se ale, že jsme po personální a morální stránce příliš vyčerpáni. Konfrontace s globalizací přelomu dvacátého a jednadvacátého století byla výzvou, v níž se české společnosti příliš oslabené čtyřiceti lety totalitarismu nepodařilo obstát tak, jak bychom si přáli. V roce 1990 jsme byli chudou zemí s nadějí, nyní jsme relativně bohatou zemí bez naděje. Veřejný život bude pravděpodobně nadále ovládán mocenskými skupinami, jejichž aspirace nikdy nepřekročily vlastní partikulární zájmy. Samozřejmě, případné změny vnějšího prostředí mohou mít dalekosáhlé důsledky. Například ztráta vnitřní konzistence Evropské unie by mohla vést k hledání politického konsensu v rámci Visegrádské čtyřky a novému rozdání karet.   

U Visegrádu by pak jistě iniciativu převzalo Polsko…

Bezpochyby. Polsko udělalo v posledních letech značný civilizační skok a je přirozeným vůdcem neněmecké části střední Evropy, a to bez ohledu na tamní vnitropolitickou situaci.

A co oligarchové, vlastnící u nás média?

Nesmíme si výkon politické moci ve státech, které jsou nám často dávány za vzor, nijak idealizovat. Psychologický profil vrcholových politiků je ve všech západních zemích prakticky totožný, a to nijak povzbudivý. Touha po moci je nenasytná všude a soudobá západní demokracie nabývá výrazně oligarchické podoby. Rozdíl je v tom, že v kvalitním právním prostředí se lidé cítí více nezávislí a zabezpečeni vůči „pošetilosti mocných“ a svoje osobní neúspěchy, prohry a frustrace obvykle neprojektují do politického života tak, jako se to děje u nás. Existence silného a důvěryhodného právního státu, který v České republice chybí, je stejně důležitá jako demokracie nebo svobodná média. Zabraňuje se tak epidemii negativních emocí ve veřejném prostoru. Demokracie bez právního státu není možná. Právní stát bez demokracie ano.

V kdysi demokratickém Československu zavládl hned po Sovětském svazu nejtvrdší komunistický režim, zatímco v okolních státech bylo například povoleno malé podnikání…

Je zajímavé, že mnozí odborníci odmítají označovat komunistické Polsko za totalitní stát a že Kádár, který byl v Maďarsku dosazen jako sovětská loutka, dosáhl posléze se společností přijatelného kompromisu na bázi „gulášového socialismu“. Nevím, proč k něčemu podobnému nedošlo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století rovněž u nás. Gustáv Husák byl příliš inteligentním a prohnaným právníkem na to, aby byl skutečným komunistou. Byl především oportunistou a technokratem moci. Relativní ekonomická prosperita raných sedmdesátých let společnost uklidnila (či zkorumpovala) a pomohla zahladit v kolektivní paměti vzpomínku na pražské jaro. Tím se ale vývoj zastavil a režim zůstal neostalinistickým prakticky až do svého konce. Pravděpodobně se zde projevují hlubší a historicky dlouhodobější kulturní vzorce, které nevrhají na českou společnost nejlichotivější světlo. Normalizace není pouze konkrétním historickým údobím v dějinách Československa, ale obecnějším stavem ducha v české kotlině. I dnes existují v této zemi stovky mikronormalizací v rámci různých státních a veřejných institucí či soukromých firem, jejichž oběti se ale nemohou spolehnout na pochopení a tichou sociální solidaritu jako jejich předchůdci po roce 1969. 

Bude se podle vás tato situace ještě dále prohlubovat?

Obávám se, že ano. Každá civilizovaná západní země se snaží své občany chránit a zajistit jim odpovídající respekt, důstojnost a úctu. Setkání sociálního darwinismu globálního kapitalismu s českou normalizační mentalitou vytvořilo ničivou směs, která rozleptala společnost zevnitř a opětovně ji atomizovala. Lidé se znovu stáhli do svých soukromých životních příběhů a mladší a podnikavější se snaží uplatnit v zahraničí. Pokud se plně neprobudí naše produktivní síly, pracovitost, tvořivost a schopnost improvizace, což byly vždy místní přednosti, a nedostane se jim náležitého ocenění, tak národ postupně ztratí smysl své existence. Nejsme než jen jednou z mnoha pomíjivých etnických skupin v dějinách. 

Prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc. (1965) český antropolog a vysokoškolský pedagog. Vystudoval Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2006 byl na základě úspěšného jmenovacího řízení na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně jmenován profesorem v oboru antropologie. Ve stejném roce mu Vědecká rada Akademie věd České republiky udělila vědeckou hodnost „doktor historických věd“ (DSc.). Působí na Metropolitní univerzitě Praha. Byl zakladatelem a v letech 1999 až 2005 prvním děkanem Fakulty filozofické (do 3. 1. 2005 Fakulty humanitních studií) Západočeské univerzity v Plzni, kde později zastával další funkce. V roce 2009 obdržel medaili Vojtěcha Suka, udělenou Ústavem antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, za vynikající příspěvek k rozvoji české antropologie. Je autorem mnoha odborných studií a knih, například Triumf rasismu (2015), Úsvit rasismu (2013), Jitro Árijců (2009), Zakladatelé Západu a poslední člověk (2007), Válka Zuluů (2005), Mýtus, jazyk a kulturní antropologie (2003) nebo Za obzor Západu (2001). Přednášel na řadě domácích a zahraničních univerzitách. Je předsedou Demokratického klubu. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Trenky na Hradě, pískání na Zemana! Facka učiteli: Ředitel školy nemlčí. „Zeman za to nemůže.“ O školách se lže a tutlá, je to takhle

4:44 Trenky na Hradě, pískání na Zemana! Facka učiteli: Ředitel školy nemlčí. „Zeman za to nemůže.“ O školách se lže a tutlá, je to takhle

ROZHOVOR Českou školní inspekci více zajímá klima ve třídě než výsledky. A pokud má škola více žáků …