Za několik týdnů budeme slavit svátek Dne boje za svobodu a demokracii, který je neodmyslitelně spojený se sametovou revolucí. Zvláště nyní před parlamentními volbami si řada, zejména starších lidí klade otázku, co nám tato zásadní změna společenského uspořádání vlastně přinesla. ParlamentníListy.cz proto oslovily profesora Rajko Dolečka, uznávaného lékaře a vědce, který zažil i II. světovou válku jako voják po boku sovětských a také spojeneckých vojsk, aby se pokusil srovnat život před rokem 1989 s tím, který prožíváme právě dnes. Profesor Doleček totiž získal za svůj pozoruhodný život opravdu řadu cenných zkušeností. Pomáhal coby student v boji srbským odbojářům proti fašistické okupaci, po vystudování medicíny v Praze se zařadil mezi uznávané vědce v oboru léčby popálenin a stal se také v 70. a 80. letech minulého století známým televizním propagátorem zdravého způsobu života, i když zrovna nebyl žádným příznivcem tehdejšího komunistického režimu. Po otevření „železné opony“ absolvoval roční odbornou stáž na univerzitách a vědeckých pracovištích v USA, kde má dodnes své přátele.
Tento zkušený vědec a intelektuál nám k vývoji po roce 1989 uvedl: „Žijeme v zemi, která je na tom ekonomicky celkem docela dobře, prakticky nikdo nehladoví, na ulicích se nestřílí, penze i platy se včas vyplácejí, lidé cestují do zahraničí. Ale mohlo by být ještě lépe. Naše kupní síla je podstatně nižší než u obyvatel sousedního Německa (viníka druhé světové války), Rakouska a některých zemí Evropské unie (EU). Řada lidí si ale uvědomuje, že za starého „předlistopadového režimu“ nebylo vše řešeno zcela špatným způsobem. Pro srovnání: například náš státní dluh se od konce 20. století nápadně zvýšil, do té doby byl celkem zanedbatelný. I tehdy sice panovala u nás korupce, ale nesrovnatelně menšího charakteru, než je tomu dnes. Vzniklo tehdy téměř dokonalé zdravotnictví, asi jedno z nejlepších na světě, a také bezplatné školství. Stavělo se více cenově přijatelných bytů. Žili jsme v míru, i když ten mír mezi takzvaným kapitalistickým a socialistickým světem byl nejednou na hraně. Byla zajištěna práce více méně pro každého, existovaly tedy větší „sociální jistoty“. Na druhou stranu ale bylo podstatně méně svobody, z politických důvodů nemohli lidé studovat to, co by chtěli, nebo vůbec nemohli studovat na školách vyššího typu. Řada lidí byla odsouzena, když nesouhlasila s režimem a dávala své protichůdné názory veřejnosti najevo. Pamatujeme i popravy. Byli zastřeleni lidé, kteří prchali přes hranice. Existovaly minimální možnosti cestování na Západ. Tisk i informace povšechně byly pod přísnou stranickou kontrolou,“ vyjmenovával pozitiva i negativa předlistopadové éry profesor Doleček, který ovšem také nesouhlasí s řadou kroků nové politické garnitury, která začala vládnout v 90. letech minulého století, a to zejména na mezinárodním poli.
Profesor Doleček: „Útok proti Jugoslávii byl teroristickým činem NATO“
„Za starého režimu jsme byli prakticky satelitem SSSR, ale i dnes máme do jisté míry také sníženou suverenitu kvůli svému členství v NATO, v rámci kterého se účastníme i zcela protiprávních, až kriminálních akcí proti suverénním státům, i když v nich zatím naštěstí nemusíme přímo ničit a zabíjet. Špatné ale je, že tyto akce jako členové NATO nevetujeme, i když bychom to teoreticky mohli. Konkrétním příkladem toho je teroristická akce Severoatlantické aliance proti Jugoslávii bez povolení Rady bezpečnosti OSN těsně po našem vstupu do NATO (1999), která se uskutečnila na základě prokázaných výmyslů a dezinformací. Škody vzniklé Jugoslávii včetně obrovských ztrát na infrastruktuře země, na jejím civilním obyvatelstvu i průmyslu během jejího ničení dosáhly, podle mezinárodních odhadů, téměř 100 miliard amerických dolarů (!) a byla zaevidováno také přes 10 tisíc mrtvých a zraněných přímo následkem bombardování, které trvalo 78 dní. Budou to někdy členové NATO a jejich organizace nějak kompenzovat? Asi sotva,“ doplnil ještě vědec a také publicista Doleček, který o příčinách války v Jugoslávii vydal několik knížek. Ten je právě velkým kritikem Severoatlantické aliance za její mnohdy nepovedené akce po celém světě v posledních letech, kdy se snažila vyvážet demokracii i do zemí, kde jsou po staletí zakořeněné naprosto jiné zvyky.
„Proč jsme se potom i nepokusili vetovat zcela protiprávní agresi NATO vůči Iráku a Libyi se statisíci mrtvých a zmrzačených, což pak vyvolalo i obrovský nárůst nenávisti, například mezi sunnity a šíity v Iráku či Libyi? Uvědomují si skuteční šéfové NATO, že zničení Libye jako státu umožnilo do značné míry i „invazi“ afrických uprchlíků do Evropy, které trosky kdysi prosperujícího a úspěšného státu Libye už nemohly zadržet. Zdalipak někdo kritizoval NATO, že jeho akce prakticky zničily diplomatickou „chloubu“ zvanou Helsinská dohoda (1975) o nevměšování do vnitřních záležitostí suverénních států?“ uvedl dále Rajko Doleček.
Nehrozí nám „odnárodnění“ ze strany Bruselu?
Doleček se také zamýšlí nad současnou rolí Evropské unie, kterou nevidí jen v růžových barvách. „Velká část společnosti i řada našich politiků oceňuje rozsah nemalé finanční pomoci, kterou nám Evropská unie (EU) poskytuje, ale významně méně se mluví o rozsahu prostředků, které od nás putují formou odlivu kapitálu opačným směrem v rámci platby za práci nyní již cizím firmám, které jsme v nedávné minulosti mnohdy nevhodně a pod cenou prodali, a to včetně řady průmyslových podniků i bank. Není nějak ohrožena i existence našeho národního povědomí pod diktátem bruselské elity a jejích plánů centralizace a i jistého odnárodnění většiny členských zemí? Nejsou zprávy šířené našimi médii (televize, rozhlas, část tisku) poněkud „zglajchšaltované“? Jak je možné, že téměř většina toho, co udělá náš prezident Miloš Zeman, je doprovázena až téměř nenávistnou kritikou. A také velká většina informací, která se týká Ruska, je téměř jednoznačně prezentována nepřátelsky a negativně. Jako by česká média, někteří naši i zahraniční státníci, zcela zapomněli na moudré latinské rčení, jež by mělo i dnes bezvýhradně platit, pokud chceme mít skutečnou demokracii. Klasici říkají: „Audiatur altera pars.“ Tedy, ať je slyšena i druhá strana.
A bude někdy někdo souzen za snad bilionové ztráty „našeho národního majetku“ v rámci, dalo by se říci, „loupežné privatizace“ z devadesátých let 20. století, kdy se jaksi zrodily i dnešní miliardové majetky? Právě během nastávajících voleb by si to všechno měl volič uvědomit a podle toho se i rozhodnout, komu dá svůj hlas.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jan Štěpán
