Česko si 1. května připomnělo 15 let od vstupu do Evropské unie. Občas se sice ozve někdo jako třeba bývalý prezident Václav Klaus a prohlásí, že se dnešní EU začíná velmi blížit komunistické ekonomice založené na nekonečném množství subvencí, dotací či grantů a začíná to být stejná hrůza jako za komunismu, ale jinak si většinově notujeme, že se máme nejlépe v historii. Je to za sto let od vzniku Československa skutečně nejsvětlejší období našich dějin?

Moje rodiče krutě postihl komunismus stejně jako tisíce dalších rodin, a tak moje slova se budou zdát přímo kacířská. Na rozdíl od běžných chvalozpěvů mnoho lidí asi nebude rádo slyšet, že někteří ekonomové připouštějí, že po třiceti letech máme sice svoji republiku, ale je to s určitými výhradami. Možná stojí za připomenutí, že bolševici sice kdysi všechno znárodnili, ale nic nerozprodali ani nerozkradli, podařilo se jim vybudovat společnost téměř bez velkých sociálních problémů, zavést hodnotný vzdělávací systém, univerzální penzijní řád, vybudovat solidní, i když vynucené velkozemědělství, a třeba i vystavět celostátní integrovanou síť rozvodů vysokého napětí, kterou používáme dodnes. Dokonce i zanedbaný průmysl byl v mnoha směrech téměř konkurenceschopný. Nakonec předali republiku s dluhem jen 17 miliard do rukou nastupujících expertů, kteří věděli, jak na to jít, a tak se dluh rozrostl až na dnešních 1 745 miliard.

Něco jsme tzv. projedli, ale určitě ne všechno, a tak kam se poděl zbytek, když dnes každý občan dluží 160 tisíc korun? Proto se dnes mnohým může zdát, že máme republiku tak trochu rozkradenou a že za divoký rozprodej nebyl nikdo potrestán, a kdo nakonec byl, tak byl omilostněn. Překvapivě čelíme nedořešeným sociálním problémům, kdy chudoba zasahuje kolem deseti procent obyvatelstva. Převzali jsme justici a vznikla horda exekutorů, kteří se dokonce vymkli moci soudní. Místo RVHP máme EU, která nás područí a říká, co máme dělat, a opět se utápí v přemíře dotací. Máme svobodu slova, můžeme říkat a kritizovat cokoliv, ale nikdo na to nedbá. Státní média mají své přispěvatele podle rčení „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ a my všichni na to musíme povinně platit své desátky. Ale dost stýskání, dnes opravdu žijeme v nebývalém luxusu v rámci celé naší historie, a to i díky tomu, že stále máme svoji dobrou korunu. Z toho všeho, co jsme se mohli třeba od švýcarské demokracie přiučit, je standardní měna asi to jediné, co jsme od svých zámožných vzorů přebrali.