Českou republikou otřásají demonstrace proti premiéru Andreji Babišovi a ministryni spravedlnosti Marii Benešové. Jak na vás angažovanost a protesty organizované spolkem „Milion chvilek pro demokracii“ působí?
Není angažovanost jako angažovanost, a tak se podívejme do minulosti. Byli angažovaní chartisté a disidenti? Samozřejmě byli, a dokonce byl založen KAN, Klub angažovaných nestraníků, za který jsem si dovolil dokonce nedávno kandidovat. Ale proti nim stáli ti druzí občané, opět uvědoměle či prospěchářsky angažovaní ve jménu tzv. lepší budoucnosti: soudruzi hrdě organizovaní v KSČ, Lidových milicích, členové uličních výborů, pomocná stráž VB, svazáci a další, kteří se po „plyšáku“ v listopadu 1989 beztrestně v nových kabátech někam rozplynuli. A tak jsme na Václaváku zvonili klíči a s nadějí se dívali na další oživlé občanské aktivisty, kteří se opět zaštiťovali rozvojem občanské společnosti. Mnozí zklamali, další zůstali v propadlišti dějin. V roce 1999 se na Václaváku scházeli lidé s výzvou „Děkujeme, odejděte“, určenou Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Neuposlechli a oba se posléze stali prezidenty republiky. Pak se výzvy začaly množit – Dřevíčská výzva, Kroměřížská výzva, Neděkujeme, není za co, výzva vědců a tak dále – a s postupujícím časem jsme s vděkem přijali i recesistický „milion chvilek humoru“, zlidšťujících přesmyčku „milionu chvilek nenávisti“.
To jste vzal skoro od Adama, ale mně jde především o spolek „Milion chvilek pro demokracii“. Co z těch jím organizovaných demonstrací může vzejít?
Přestože z Babiše radost nemám, protože nesnáším zbohatlíky, kteří získali majetek na hraně zákona, tak těm demonstracím moc nefandím, i když tam jsou znamenití lidé, kamarádi a bezvadné koncerty. Nehodlám totiž dávat podporu zlu potyček a šarvátek, protože lidé touží žít v harmonii a míru a svět potřebuje být v tomto směru přesměrován, určitě však ne násilnickou cestou. Spontánními projevy nespokojených občanů v ulicích přece začínal věhlasný „Majdan“, kde nakonec tekla i krev a nic podstatného se nevyřešilo. Francouzské žluté vesty jakbysmet. Říká se, aby takovéto násilnické protesty uspěly, musejí dosáhnout hraniční účasti alespoň čtyř procent populace, což by v Česku znamenalo téměř 400 tisíc lidí. To je o něco více, než je obyvatel Brna, a to si opravdu nepřejme. Už jsme zažili čtyřicetileté komunistické vnucování pokroku formou stotisícových májových průvodů a hesel „kdo nejde s námi, jde proti nám“, a tak si raději ponechme heslo „žít a nechat žít“. Demonstranti zřejmě vědí, co nechtějí – jsou to Babiš, Benešová a další, s čímž lze případně i souhlasit, i když si musíme připustit, že už v životě něco dokázali. Ale pak se ptejme, co demonstranti, kteří v mnoha případech ještě nic nedokázali a jejichž vůdce nemá sílu ani dostudovat, vlastně chtějí? Co bude potom, až „ty zloduchy“ odstraníme? Přijdou jiní, a budou jistě lepší, nebo dokonce i horší? Budeme znovu demonstrovat! Zrušíme proto volby a omezíme volební právo, aby nám nějací neuvědomělí bezdomovci nekazili tu naši jedině správnou na dlážděních vydupanou budoucnost? Nepovede takovéto uvažování, rodící nenávist k těm, kdo smýšlejí jinak, až k nám z minulosti známé totalitě?
Měl by podle vás předseda vlády pod tlakem úterní údajně více než stotisícové demonstrace na pražském Václavském náměstí a s výhledem na to, že se proti němu na neděli 23. června na Letné chystá nejmohutnější protest od roku 1989, podat demisi? Můžeme ze zveřejňovaných zpráv usoudit, zda má pravdu návrh zprávy Evropské komise o střetu zájmů Andreje Babiše, nebo to je pochybný dokument, který má znaky útoku, jak tvrdí premiér?
Začíná se jednat o revizi uzavřených smluv a už uskutečněných projektů s následkem možné vratky dotace, kde o revizi může rozhodovat zase jen EU, která dotace udělila. To ale začíná popírat základní teze práva a smluvních vztahů, protože pokud dostanete dotaci, je to zároveň i smluvní vztah. Pokud chce Evropská unie retroaktivně a zpětně revidovat smlouvy, a to ještě podle politického klíče, a případně sankcionovat projekty už uzavřené nebo realizované, tak to bude znamenat katastrofu pro evropské právo. Určitě bude dobré, jestli se posvítí i na naše předchozí dotace a vlády, které ti dnes nejvíce postižení často zmiňují ve smyslu tehdejších miliardových tunelů. Faktem ale je, že EU a jejím orgánům rozumí jen málokdo, a především u nás se s Evropskou unií větší část občanstva nijak neidentifikuje a celkem jim na osudu EU ani moc nezáleží. Všichni si ale uvědomují, že dotace jsou zlo, protože přinášejí možnost korupce. Dotace vlastně vznikají tak, že se někomu seberou peníze a pak se dají druhému, který chytřeji naplánoval, jak je se ziskem utratit. Proč by měl jeden z mnoha dotačních šíbrů odstupovat, zejména když má kolem sebe dost advokátů, kteří mu jistě zaručili právnost dotací, a tudíž i nevinu z možného podvodu? Navíc je bohatý a politikou se nemusí obtěžovat, což je i důvod závisti a žalob.
Psali jsme:
Svou roli v této věci sehrála – dá se říci – horlivost či spíše udavačství některých českých europoslanců, které v této disciplíně teď už ovšem suverénně válcuje Pirátská strana. Co si o aktivitě takových politiků myslíte?
Udávat druhé je ostudné a hloupé, to není politický program, a to zejména tehdy, když jde o politické reprezentanty. Posílání žalujících dopisů Evropské unii od těch, kteří v řádných volbách neuspěli, na ty, kteří uspěli, je zahanbující, ať už to má jakýkoliv ekonomický podtext. Nicméně se už objevuje reflexe, představující kauzu jako jakousi chybu české demokracie, což může vybízet k následným trestným akcím odvety. Proto si upamatujme, že v roce 1968 řada politiků neustála měnící se politické poměry a poslala do tehdejšího Sovětského svazu žalující dopis na nedemokratičnost socialistického vývoje, jenž inspiroval vojenskou invazi, která se nakonec uskutečnila. Připusťme si, že volby a právě jen volby jsou to, kde se rozhoduje o budoucnosti a chodu země a kde se zvolili současní představitelé. To je potřeba respektovat a pochopit i na shromážděních, že demonstranti musejí svou silou především vyhrát volby, při nichž je třeba přesvědčit voliče. Musejí se pustit do drobné každodenní činnosti pro občany, začít opravdu pracovat, a ne jen křičet na demonstracích. Bohužel, ale i bohudík je to jen jediná cesta, jak se dostat k moci.
Spekulovalo se o tom, že demonstrace před volbami do Evropského parlamentu mají posloužit TOP 09 a STAN a naopak poškodit hnutí ANO Andreje Babiše. To ale volilo dvojnásob lidí co v předchozích eurovolbách a navíc získalo o polovinu více mandátů. Nenahánějí lidé na náměstích paradoxně hlasy tomu, proti němuž protestují, protože mnozí mohou ty akce vnímat jako štvanici na nejpopulárnějšího politika v zemi?
V eurovolbách u nás vyhrál především nevolič se svými více než 70 procenty. Lidé se naučili kroužkovat, a tak zamíchali pořadím u mnoha stran. Kdyby byla možnost zakroužkovat jména napříč stranami, to by se pak objevily prapodivné výsledky, ale to asi z politiků nikdo nechce. Ukázalo se, že lákat do sítě všechny, kteří opustili mateřskou stranickou náruč, hádat se uvnitř a myslet jen na koryta, se krutě nevyplácí, jak ukázal příklad ČSSD. Osobně ale nemohu být s výsledky spokojen, neboť vlastně žádné výsledky nejsou. Volby neřekly nic podstatného ani se bezprostředně nedotkly základní otázky o budoucnosti Evropy a nás všech. Tedy zda zůstaneme „Evropou národů“, nebo budeme už navěky „Evropou Bruselu“. Překabátěný Telička k mé spokojenosti neuspěl a můj favorit Štětina bohužel taky ne, tak alespoň psychiatr David. Nečekal jsem, že by se do Evropského parlamentu dostali KAN nebo Svobodní, ale například Klára Samková určitě šanci měla a v Evropském parlamentu by byla vidět. Podle mě jí a mnoha dalším ublížila příliš konfrontační kampaň. Hodně lidí se nakonec rozhodlo pro generála Blaška, ale nikoliv pro SPD, a takové schéma platí i pro ostatní strany. Celkově se tedy dá říct, že v těchto volbách lidé uvědoměle upřednostnili svoje vlastní kandidáty, protože se jim nelíbili lídři předvybraní politickými stranami, a to je pozitivní vývoj. Takže všem, kteří byli zvoleni, pogratulujme a popřejme jim hodně síly, mentální schopnosti a bystrosti v tom evropském kolotoči.
Když jsme si povídali posledně, tak po tom rozhovoru vám měli někteří čtenáři v reakcích za zlé, že jste se zastal komunistů. Co byste jim vzkázal?
Nezastal, jen jsem se zmínil o některých ekonomických faktech. Proto podotýkám, že každý, kdo by se chtěl zastat jejich čtyřicetileté nadvlády, by se měl povinně zastavit u pomníku rozpadající se osobnosti sochaře Olbrama Zoubka na pražském Újezdě, který dobře charakterizuje tehdejší krutovládu a nesčetné oběti, které jsou vytesány a vyjmenovány na přilehlém chodníku jako varování všem příchozím. Musíme si ale uvědomit sílu tehdejší ideologie. Dovedla přilákat miliony stoupenců, měla pravomoc náboženství a zachovala se krutě i ke svým příznivcům, když nebyli plně poslušní.
Proč jste použil srovnání komunismu s náboženstvím?
Bohužel ještě dnes, na počátku 21. století, se najdou náboženští fanatici a jedněmi z nich jsou právě hluboce věřící komunisti. Komunismus vykazuje atributy náboženství jako každá jiná církev a pro srovnání říká, že jednotlivý soukmenovec koná ve prospěch společenství podle svých nejlepších sil a dostává odměnu jen podle svých potřeb s příslibem lepšího budoucího života svých dětí. Co nabízí náboženství? Chování věřících podle svých principů a pravidel desater s příslibem lepšího posmrtného života někde v ráji. Komunismus prezentuje své idoly proroků jako bohy a ukazuje jejich hlavy na procesích místo monstrancí. Má i svoje bible, jako jsou Kapitál a Sebrané spisy Lenina, a předepisuje všem poslušnost v pohledu neomylnosti svých činů, stejně jako to dělá neomylná církev. Místo křižáckých výprav osnuje revoluce a místo upalování kacířů připravuje gulagy. Snaží se věřícím vemluvit svoji pravdu na různých školeních, stejně jako vymývání mozků provádějí církve při svých bohoslužbách. Víru v jediného Boha a spasení duše nahrazují neochvějnou vírou v nastolení lepší budoucnosti, tj. samotného komunismu. Oproti řadě církví má komunismus v sobě expanzionismus a touhu podrobit si svět, což je podobné islámu, který je také uceleným návodem a způsobem života zahrnujícím složky náboženské, společenské, právní, politické, a dokonce i hospodářské a vojenské. Právě nejsilnější nábožensko-společenská složka slouží k maskování všech ostatních atributů zejména expanzionismu. Islamizace nově osídlené země začíná v okamžiku, kdy je v zemi dostatečný počet muslimů na to, aby požadovali náboženské vyrovnání, stejně jako dostatečné procento komunistů umožňuje získání parlamentní moci.
Prezident Miloš Zeman podepsal zákon zdaňující příspěvky církvím. Od zákonodárců šlo i o reakci na stížnosti starostů, kteří trpí přemírou soudních procesů, což označují za „nenažranost“ katolické církve. Jak pohlížíte na otázku církevních restitucí?
Jsem členem husitské církve, která si restituční příspěvky plně zaslouží. Vznikla až za první republiky oproštěná od katolického bohatství, které oprávněně kritizovala, a tudíž nemá nic společného s přesuny majetku, jeho rozkrádáním či znárodňováním, které se datují už někdy od bitvy na Bílé hoře a josefínských reforem na konci 18. století, kdy se část církevního majetku vyvlastnila ve prospěch státu. Katolická církev chtěla kompenzovat i majetky, o které přišla kvůli pozemkové reformě T. G. Masaryka a Antonína Švehly z roku 1919, ale navržený zákon limituje restituce 25. únorem 1948. Možná je dobré si uvědomit, že právo na restituci není přirozeným právem jako například právo na ochranu života, na ochranu osobnosti člověka nebo na ochranu vlastnictví, ale je právem odvozeným. A zdá se, že při současných sporech o restituci církevního majetku nejde ani o křesťanské ideály, ani o dobro a blaho společnosti, ale jde výlučně a jedině o majetek a jisté politicko-ekonomické výhody, které jsou s tím spojeny. Církve mají nezvratné právo na svůj majetek, aby mohly, ale především také měly, sloužit věřícím a obecně všemu lidu.
Ing. Miloš Zeman
Když je to právo tak nezvratné, proč bylo prosazeno před sedmi lety tak pokoutním způsobem?
Souhlasím, že způsob, jakým to bylo prosazeno, se zdá nedůstojný. Bylo to odhlasováno Parlamentem po půlnoci roku 2012 za pomoci jediného hlasu jakéhosi vykutáleného poslance Pekárka, který do Sněmovny přišel jako jeden z trojice nových poslanců ODS místo rebelů Petra Tluchoře, Ivana Fuksy a Marka Šnajdra, kteří se vzdali mandátu, aby umožnili vládě prosadit církevní restituce. Pro restituci hlasoval i bývalý poslanec ODS Michal Doktor, který byl původně proti, protože se mu nelíbilo, že církve by podle návrhu nemusely z nově nabytého majetku platit daně, ale nakonec se domluvil s premiérem Petrem Nečasem a podal jen – nepřijatý – pozměňovací návrh. Ani odhad finančního vyrovnání za metry čtvereční se neobešel bez machinací kolem oceňování, které nakonec bylo větší než to, jaké se přiznávalo soukromníkům. Odstrašujícím příkladem nakládání s majetkem se stala Římská unie Řádu sv. Voršily, která dostala od státu provozní budovu Nové scény v první vlně restitucí. Později se však přišlo na to, že budova byla vrácena nedopatřením, a přesto ji tajně Voršilky prodaly za miliony firmě Thermos, která vzápětí vyzvala Národní divadlo k vystěhování. Ale stalo se, co se stalo, a tak respektujme hlasování poslanců, že Senátem vrácená novela byla v listopadu 2012 Sněmovnou přehlasována jediným hlasem a že současně vrácená novela Senátem 2019 si ve Sněmovně vedla mnohem lépe. Má mnoho odpůrců, tak uvidíme, co na to řekne Ústavní soud.
Mgr. Marie Benešová
Jak jde dohromady vaše celoživotní vědecké bádání ve Fyzikálním ústavu Akademie věd a víra v Boha?
Jak jsem v minulém rozhovoru předeslal, mám kamaráda Aleše, věřícího faráře, a respektuji jeho víru. Vlastně věřící lidé to mají snadnější, protože věří! Farář hledá a nachází Boha ve všech dobrých lidech, já jako vědec a věřící ateista hledám Boha v moudrosti přírodních zákonů, vlastně v moudrosti, kterou disponuje každý člověk. Náš pohled na Boha je tak velice podobný. Víra je něčím velmi interním, je to vlastně dar, který je sám o sobě výjimečný, protože dává nový smysl života, případně ho nasměruje k něčemu, co můžeme nazvat dobro. Bůh existoval tradičně kdesi na nebesích, ale po éře kosmonautiky se posunul do nové dimenze, jakéhosi vícerozměrného prostoru nepostřehnutelné černé energie, která je rozprostřena všude kolem nás. Příslušnost k církvi či náboženskému směru se stala naopak něčím vnějším, administrativním, co pomáhá odlišovat vyznání, a někdy umožňuje povyšovat jedno nad druhé, což mnohdy vede až k extrémům jako mučení v době raného křesťanství či současná vlna terorismu ve jménu Alláha pod vidinou příslibu posmrtného blahobytu. Polidštěná podoba Boha může pak představovat cosi nadpřirozeně jsoucího, což fyzikálně nemusí mít realistický podklad, ale nese vnitřní vizi věřícího, a tak mu ateisté tento schematismus nemusejí vytýkat. Stejně jako nemusíme vyčítat fyzikálním výkladům jejich zjednodušující pohled fyzikálních vizí.
Takže podobných připodobnění se dopouštějí stejně tak vědci jako věřící?
Připodobnění je vždy v relaci toho, co si dovedeme představit. Pojem Bůh, Alláh, Buddha, Duch, Nejvyšší inteligence, První hybatel, Prapříčina či Vesmír, nazývejme to, jak chceme, jsou vlastně synonyma označující vyšší aspekt bytí, vyšší moudrost – ve zkratce něco, co nás svou silou a působením přesahuje. Jestliže si ve škole zjednodušeně představujeme atom podle geocentrického vzoru s pozitivně nabitým středem shluku protonů a neutronů a s obíhajícími kuličkami negativních elektronů, je tento pohled v mezích kvantové fyziky zcela fiktivní a hluboce naivní. Stejně tak v náboženství přisuzujeme Bohu tvář syna člověka, protože jinou zjednodušující představu prostě nemáme. Obdobně se tak můžeme ptát, proč jsou konstanty přírody tak dokonale vyladěné, a vlastnosti Vesmíru tak nastavené, že umožňují vznik života – silný antropický princip, případně jsou seřízeny alespoň tak, aby přinejmenším vyhovovaly existenci života – slabý antropický princip. V hindském pantheonu je více než 330 milionů božstev a věřící si mezi nimi může vybrat podle svého vlastního vkusu. V Indii potkáte mnoho „sadhuů“, mužů, kteří se zřekli hmotného majetku i rodiny a věnují se jen duchovnímu hledání, meditacím a poutím s vizí svého vlastního Boha. Význačný indický filozof a globetrotter Jiddu Krishnamurti tvrdí, že Boha nelze nalézt, neexistuje k němu žádná cesta, a hledáme-li Boha, vždy nalezneme jen svůj vlastní obraz. Nenajdeme tak ani pravdu víry, ale jen výsledek svého vlastního přání. A tak přeji všem čtenářům najít svoji vlastní představu vize dobra-boha.
JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.
V co všechno mohou – teď si odmyslíme náboženskou víru – lidé věřit?
Obecně je víra popisovaná jako filozoficko-společenský pojem, který tak nemusí být spjat se žádným náboženstvím. V širším smyslu může být víra cokoliv, co je předmětem našeho přesvědčení; můžeme třeba věřit v lepší výsledek našeho badatelského úsilí nebo na zdar našeho měření. A tak se víra ve vědě prolíná s pojmem vědeckého poslání, které je nejlépe charakterizováno vůdčími osobnostmi vědy, v jakýchsi věrozvěstech majících v náboženství svoji obdobu v kazatelích. Podstatné je, že víra je v rámci této definice absolutně otevřená, což znamená, že víru i všechna její pravidla si stanovujeme sami, i když můžeme být podvědomě ovlivněni externími vlivy, jako jsou výchova, společenské prostředí nebo tradice. A tak nejsou-li pravidla nastavena náboženskou zvyklostí zvenčí, je víra vždycky věcí ryze osobní a každý člověk má právo na jakoukoliv víru podle svého vlastního přesvědčení. Velmi častým a mylným dojmem je předpoklad, že věřící rovná se třeba křesťan nebo muslim, protože v praxi věřící nemusí věřit v žádného boha, stejně jako ten, kdo věří v boha a nějaké konkrétní náboženství, nemusí být členem žádné náboženské instituce. Je známé, že velikáni vědy, jako třeba Einstein, se stali na konci svého plodného badatelského života věřícími, a to ve smyslu, jak jsem uvedl v předchozí odpovědi, porozumění moudrosti přírody a samotné existence vesmíru.
Jednou jste se zmínil, že hodně společného mají vědec a horolezec. Souvisí to s jejich překonáváním překážek a vírou v dosažení vytčeného cíle?
Ano, vědce lze připodobnit k zaníceným horolezcům, kteří pátrají po nových horstvech či vrcholech poháněni vnitřní vírou něco dosáhnout a objevit. Stejně jako badatelé se pohybují v neznámé krajině, kde jen svojí předtuchou, předvídavostí a vírou v úspěch rozpoznávají správný směr. K tomu, aby badatel mohl určit lepší strategii, musí nejprve o zkoumaném problému něco vědět, musí ke svému poslání dorůst, ale nikdy nesmí ztratit svoji víru badatele. Úspěšné strategie jsou známé a byly vždy založeny na stabilitě přírodních dějů, tj. na neměnnosti krajiny, na účelnosti vědeckého bádání hledajícího pravidelnost přírodních vztahů a procesů a na naší schopnosti jejich modelování pomocí nástrojů, které máme k dispozici. Vědec jen nesmí pozbýt jak odvahu bádat, tak svoji představivost, stejně jako své okouzlení přírodou. Nesmí ztratit svoji víru, ať jde o klasika, který rozvíjí původní názory, či rebela, který nastoluje názory nové, často rozporné, protože právě jejich koexistence je zárukou pokroku. Řada z nich doroste statutu kazatelů svého bádání a nezbytných pro předávání vědomosti a víry svým následovníkům ve jménu lidského pokroku.
Lze osobnosti v oblasti vědy považovat za věrozvěsty a nositele nového, kteří hrají pro lidstvo významnou roli?
Zaměřme se na moji bývalou domovskou obec Fyzikálního ústavu, kde předseda vědecké rady Akademie věd ČR a náměstek ředitele píše na webových stránkách FZU: „Univerzálním přínosem pro další rozvoj společnosti jsou tvořiví, kompetentní a občansky aktivní lidé. Vzdělávací a výzkumné instituce jsou dnes ohnisky tvořivosti a kritického myšlení, z nichž se tyto kompetence šíří dál do ostatních oblastí lidských aktivit,“ čímž právě potvrzuje nezbytnou roli tvůrčích a jinak výjimečných pracovníků, což jistě obhajoval i ve svém vystoupení v Evropské unii. Ale v mém případě badatelský úspěch a světově uznávané knihy vedly kuriózně k opaku, tj. k ukončení pracovního poměru. To vlastně navozuje dojem, že i vědecká instituce se chová ve smyslu náboženské instituce, které jsou vždy více, či méně organizované a myšlenkově uzavřené, protože už určují, jak se musí člověk chovat, aby mohl být členem oné instituce, a zároveň řeší potenciální trest za porušení těchto vzorců. Musíme věřit, a dokonce zůstat přesvědčeni, že vědecké instituce jako Akademie věd ČR, která snad není jen překabátěná předchozí socialistická ČSAV, si uchovávají víru ve vědecký pokrok. Badatelský úspěch je vlastně náplní jejich dlouholeté vědní práce, což může pokazit jen osobní zášť a kariérní nevraživost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
