Českou republikou otřásají demonstrace proti premiéru Andreji Babišovi a ministryni spravedlnosti Marii Benešové. Jak na vás angažovanost a protesty organizované spolkem „Milion chvilek pro demokracii“ působí?

Není angažovanost jako angažovanost, a tak se podívejme do minulosti. Byli angažovaní chartisté a disidenti? Samozřejmě byli, a dokonce byl založen KAN, Klub angažovaných nestraníků, za který jsem si dovolil dokonce nedávno kandidovat. Ale proti nim stáli ti druzí občané, opět uvědoměle či prospěchářsky angažovaní ve jménu tzv. lepší budoucnosti: soudruzi hrdě organizovaní v KSČ, Lidových milicích, členové uličních výborů, pomocná stráž VB, svazáci a další, kteří se po „plyšáku“ v listopadu 1989 beztrestně v nových kabátech někam rozplynuli. A tak jsme na Václaváku zvonili klíči a s nadějí se dívali na další oživlé občanské aktivisty, kteří se opět zaštiťovali rozvojem občanské společnosti. Mnozí zklamali, další zůstali v propadlišti dějin. V roce 1999 se na Václaváku scházeli lidé s výzvou „Děkujeme, odejděte“, určenou Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Neuposlechli a oba se posléze stali prezidenty republiky. Pak se výzvy začaly množit – Dřevíčská výzva, Kroměřížská výzva, Neděkujeme, není za co, výzva vědců a tak dále – a s postupujícím časem jsme s vděkem přijali i recesistický „milion chvilek humoru“, zlidšťujících přesmyčku „milionu chvilek nenávisti“.

To jste vzal skoro od Adama, ale mně jde především o spolek „Milion chvilek pro demokracii“. Co z těch jím organizovaných demonstrací může vzejít?