Politické dění vám nedá spát, i když jste deklaroval svůj komentátorský důchod. Ve vašem posledním rozhovoru jste mluvil o podobné neschopnosti Fialovy vlády, jakou kdysi projevovaly zatracované vlády bolševika. Změnilo se na vašem pohledu něco?
Je to trochu toporné přirovnání. Ale stejně jako tehdy máme ve vládě politiky postrádající odbornost, máme sešikovanou koalici národní fronty umožňující přežití nevolitelných, máme dozorce EU stejně jak kdysi RVHP, máme opět společného vojenského nepřítele a snažíme se poroučet klimatu jako kdysi větru a dešti. Tehdejší despotický režim fungoval v symbióze jednostranné politiky, řízené ekonomiky a vnucované zákonitosti, kdy základní principy právního státu byly porušovány, protože právo (ne)lze přizpůsobovat dané politické či ekonomické situaci. Jakkoliv se tehdy bolševické právo upravovalo, pak už bylo těžké s tím skoncovat, a to v jisté nežádoucí extrapolaci platí v politice dodnes.
Ke zmíněnému komentáři můžu dodat, že byl dosažen sjednocující politický trend před- a po-polistopadové ojedinělosti názorů všech vládnoucích složek (Poslanecká sněmovna, Senát, Úřad prezidenta a i Ústavní soud), o které je všestranně postaráno a které se těší maximální ochraně. Tento stav se upevnil souhlasným výrokem Ústavního soudu k nastoleným úsporným opatřením, bez kterých by jinak mělo dojít k nevratnému poškození hospodaření státu a nastolení retroaktivity, což by ale spíše měl být verdikt ekonomického fóra. Navíc takovéto Nejvyšší rozhodování by mělo být časově konzistentní, zatímco se nachází, jak trefně okomentoval fyzik profesor Jiří Chýla, v rozporu s rozhodnutím Rychetského Ústavního soudu v roce 2011, které se týkalo úsporných ustanovení v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí. Bohužel, zůstává tu hodně nezapovězených otázek, ale adresování výhrůžek si soud nezaslouží, protože ústavnost porušena nebyla!
Co si musí myslet obyčejný volič a plátce daní o vývoji v zemi po dvou a půl letech řízení státu pětikoaliční vládou v čele s Petrem Fialou?
Má Markéta Pekarová Adamová vaši důvěru?Anketa
Piráti si obsazováním lukrativních pozic ve státní správě de facto přikládají hojivé náplasti na rány utržené v posledních volbách. To ale určitě není hlavní problém pětikoaličního vládnutí. V čem podle vás spočívá?
Bohužel, vláda námi zvolených politiků se dostatečně neobklopila odborníky. Ukázala tak velkou dávku amatérismu a neprofesionality, i když musíme připustit, že v rámci své (ne)odbornosti se ekonomicky snažila a úsporný balíček omezující jak důchodce, tak i pracující, propasírovala jako vynucenou realitu. Ale obdobně se snažily – v dobré víře – hospodařit všechny vlády i za doby zatracovaného bolševika. Dopracovali jsme se k vládě s historicky nejmenší domácí důvěrou, ale dobrým kreditem v zahraničí. Nádavkem se ovšem můžeme děsit okamžiku, kdy i ona svůj promarněný politický boj prohraje a nastoupí opozice, která nemá žádné vize, ba ani vlastní realizovatelné ekonomické nápady, a která se vyznačuje jen hrou na ob(de)strukce, jimiž už teď sama sobě škodí. Hrůzná představa do dalších let (ne)prosperity a programu antibabiše či antifialy, kterou možná ukončí až kolaps či zhroucení a nastartování něčeho progresivnějšího, každopádně závisející jen a jen na důvěře volitele.
Psali jsme:
Stále ale zůstáváme v zajetí tzv. zástupné demokracie těch, které jsme si dobrovolně zvolili jako své zástupce. Čím to, že ti, na něž delegujeme právo za nás rozhodovat, nás tak často zklamou?
Je to o výběru vrchnosti – od rodové aristokracie k demokraticky vysoutěženému dnešku, vždy závislém na subjektivně pojatém procesu volby, ale postrádajícím vliv zobecňujícího statutu profesionality zapleteném v náhodnosti. Vlastně – jeden staronový by tu byl, což je losování (sortition) neboli náhodný výběr, který kdysi zavedli Athéňané, když hledali zákonodárce ve veřejnosti tak, jak to ostatně dnes v Americe provádějí při vyhledávání členů soudních porot. Náhodně tak vybíráme profesně vhodné občany ze seznamu s požadavkem, zda by nebyli ochotni řídit zemi. To, že naši zákonodárci se rekrutují z odrůdy neakceptovatelných, přestože si je můžeme sami vybrat a zvolit, na tom nic nemění, protože výběr, který je k mání, prostě lepší výsledky poskytnout nemůže.
Škodí Andrej Babiš České republice?Anketa
Některá rozhodnutí vlády vzbuzují pochybnosti, třeba koupě firmy Net4Gas, která v tuzemsku vlastní a provozuje přepravní a vnitrostátní plynárenskou soustavu. Ministr průmyslu Jozef Síkela akvizici zdůvodňoval zajištěním energetické bezpečnosti země. Není i tohle šlápnutím vedle?
Ekonomové se shodují, že by stát neměl podnikat. Vláda se rozhodla koupit Net4Gas za nějakých až pět miliard korun, přestože firma dluží cca třicet miliard na úvěrech a dluhopisech a její hospodaření nebude takové, aby ho mohla řádně splatit nebo přefinancovat. Obdobně státní podnik Čepro si pořídil benzinky Robin Oil za cenu, která se prý vyšplhala na 4,5 miliardy korun a na tuto akvizici si údajně vypůjčila dvě miliardy právě od kupované společnosti. To si může zkalkulovat obyčejný poplatník a vidí, že dohromady jsme na polovině částky uspořené na důchodcích! Ale k tomu přidejme dostavbu jaderné elektrárny, původně vybudované po čtyřiceti letech éry bolševika a zdá se, že i realizovatelná až po čtyřiceti letech naší demokratizace. Heslem je, že nové jaderné bloky zajistí dostupnou energii za přijatelnou cenu, což ale stávající jádro doteď nezajistilo, když vyrábí za málo a po prodeji do zahraničí to zpětně kupujeme za hodně! Přes všechna vládní ujišťování o výhodnosti 3 + 1 zdarma se tu otáčejí hodnoty v bilionech korun, přesahující všechny dosavadní dluhy.
Ing. Jozef Síkela
Nejhorší je, že vláda dnes neumí říct, ba ani odhadnout, kde na to vezme, ale ví, že umí s rozpočty čarovat a daří se jí dluhy vyvádět třeba do mimorozpočtových fondů. Mohou zde hrát roli i osobní ambice, třeba posty v Evropském parlamentu, kde existuje silný francouzský vliv a ten není zadarmo. Třeba právě zaplacený podporou zakázky hned čtyř jaderných bloků pod francouzskou kuratelou, která se jinde ukazuje schodková. Přitom nejsilnější a nejzkušenější americký světový hráč je z ničeho nic vyřazen, a tak zůstávají působivé otazníky, kde jistě nejde o splnění či nesplnění podmínek zadávání a nějaký konsolidační balíček je jen prkotina.
Digitalizační projekty jsou hnacím motorem současného vládnutí za miliardy, nicméně nefungují tak, jak by měly a doplácejí na to občané. Kde je zádrhel?
Musíme platit daň pokroku, kterou přináší vědecký rozvoj. Při nástupu automobilismu se svět ponořil do nejrůznějších aplikačních vizí, ale nakonec velká většina občanů se automobilismu podvolila. Té části, která ho nepřijala, byla ponechána volná ruka náhradního výběru (hromadná doprava). Velkou roli v tom hrál zisk a investice stejně jako osobní prospěch. Digitální despocie nutí občana vlastnit počítač, internet, datové schránky, ale stejně jako v automobilismu, by mu měla být ponechána volnost žít bez něho, což de facto nejde. Opomineme-li nehorázné výdělky v rámci projektů, které se zastírají potřebou modernizace, máme i neuvážené dopady v civilním sektoru. Nejsem odborník, ale obyčejný uživatel, a tak poukážu na svůj případ. VZP proplácí část financí, která pojištěnec utratí za rehabilitační či rekondiční aktivitu, což se realizovalo na pokladně předložením účtenek a jejich zhodnocení asistentem, což trvalo několik minut. To se změnilo, když VZP instalovala nákladný digitální program, načež jsem byl v pokladně instruován, jak ho prakticky využít, přičemž výuka trvala dobrých dvacet minut. Po návratu jsem se snažil doma za-logovat do systému podle získaných instrukcí, ale neuspěl jsem ani po hodinovém snažení. Příspěvek od VZP jsem vzdal, a tak pojišťovna na mně a mně podobných ušetřila několik stokorun, a tím jistě zúročila miliardovou dotaci na digitalizaci. Vždyť kdo by se staral o komfort uživatele?
Jako vědce by vás mohlo těšit, že nový zákon o výzkumu prý zlepší fungování české vědy tím, že se zaměří na podmínky vědců i spolupráci vědy s byznysem. Je to tak?
Věda stejně jako umění byla v rukou badatelů a vizionářů a teprve současný svět vnucených financí nutí vědu tzv. vydělávat, a ne jen bádat. Louis Pasteur kdysi řekl: „Pamatujte, že neexistuje nic jako aplikovaná věda, pouze aplikace vědy jako takové.“ A tak dlouhodobé administrativní tlaky na bezprostřední aplikace jsou sice očividné, ale spíše administrativní. Připomeňme si publikaci „Plánování socialistické vědy“ přinášející rozsáhlou historickou studii a ucelenou edici dokumentů o československé vědě v období tzv. budování socialismu. Jedná se o archivně dochovaný soubor čtyř plánovacích studií, které byly v březnu 1960 jako tajný materiál předloženy k projednání Ideologickému oddělení ÚV KSČ. Tyto dokumenty jednak hodnotily dosavadní vývoj a aktuální stav přírodních a technických věd v Československu, především však analyzovaly jejich další perspektivy, včetně vytyčení hlavních úkolů a návrhů opatření pro následující patnácti až dvacetileté období. Ačkoliv v tehdejší podobě nebyly tyto plánovací studie oficiálně přijaty, podávají díky svému komplexnímu přístupu zajímavé svědectví o postojích a strategiích tvůrců socialistické vědní politiky.
Mgr. Helena Langšádlová
Ta se tak moc neliší od současné, která zdůrazňuje, že tuzemský systém řízení vědy se potýká s absencí stability a provázanosti jednotlivých částí a navržená proto novela klade důraz na efektivní strategické řízení skrze provázanost klíčových dokumentů na různých úrovních. Cílení podpory bude proto podle návrhu zákona provázáno s Národní politikou výzkumu, vývoje a inovací a Národními prioritami orientovaného výzkumu. Stejně tak bude podle návrhu kladen větší důraz na důslednější vyhodnocování plnění cíle programů. Jistě tato slova mohou mít základ v historickém návrhu bolševika, zasahujícího až do řízení výzkumných ústavů. Obávaná novela ministryně Langšádlové o veřejných výzkumných institucích by se měla připojit do vládního balíčku k ozdravení financí bez projednávání. Stala se tak předmětem odporu a peticí jako akt mocenské zvůle, popření právního státu a nečestného jednání. Je obava z vyvádění majetku a z toho, že by vedoucí pozice ve výzkumných institucích mohly sloužit jako politické trafiky. Už jen existence tohoto ministerského postu ukrajuje z rozpočtu na vědu desetinu. Místo toho, aby vědce motivovalo, tak je terorizuje.
A do toho všechno pronikne a možná získá i nadvládu tzv. umělá inteligence (AI). Jakou budoucnost podle vás představuje?
Máme dlouholeté zkušenosti s naší přirozenou a odkudsi před-přinesenou (nadpřirozenou) vírou, možná označitelnou za inteligenci, která je ve všech odrůdách náboženství vždy nějak spojované s charakterem člověka (tj. vševědoucí Bůh jako klon člověka). Spousta učenců se domnívala, že s rozvojem znalosti a vzděláním potřeba náboženství postupně vymizí, což se ale ani ve 21. století nestalo a většina lidí zůstala věřících. Všude na světě nicméně existuje jasný vztah a úměra mezi stupněm religiozity a dosaženým vzděláním, tj., čím vyšší dosažené vzdělání, tím menší míra religiozity. To znamená, že lidé s nižším vzděláním mají větší tendenci věřit v něco i při absenci důkazů, zatímco lidé vzdělanější jsou v tomto případě více skeptičtí. Podle odhadů je na světě přes 4 tisíce různých náboženství, která vyznávají více než 5 tisíc různých bohů a vzájemně jsou jednotlivé víry často neslučitelné, takže v nejlepším případě může být pravdivé maximálně jedno z nich. Existuje spousta vznešených hodnot, které jsou dodnes označovány jako hodnoty křesťanské. Je však potřeba zdůraznit, že tyto hodnoty jsou mnohem starší než křesťanská víra. Křesťanství je nevytvořilo, ale pouze přejalo, stejně jako tomu bylo i v případě jiných náboženství. Stoupenci každého si ale pochopitelně myslí, že právě to jejich je to správné, ale vždy v daném vyznání je lidské se snahou podpořit něco jakoby nadpřirozeného, jako je dobro. Opakem je zlo, které stejně jako tma vůči světlu se nedá dobře definovat a jejich rozpor je problémem řady učení a jistě zasáhne i AI.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Umělá inteligence a náboženství, respektive zavedené hodnoty, jsou a budou svým způsobem propojené?
Stejně jako náboženství se na rozdíl od běžných programů AI snaží zvládat a dokonce luštit problémy, které nebyly jasně definovány. Při řešení mixuje vše, s čím se setkala a nedělá jí problém kombinovat i věci, které by běžného člověka nenapadly, a tím se dostává ke zdánlivě nevšedním výsledkům. Pokud vzniká umělá inteligence, bude muset mít hodnoty uspořádané s takto zavedenými hodnotami vyznání a historie víry lidstva. Pokud ne, bude spíše určena ke zmaru. Zatím pořád nevíme, jak zajistit myšlenkové uspořádání AI, aby její hodnoty nabyly stejné podoby jako tradiční hodnoty lidstva. Opět jsou to lidé, kteří o tom rozhodují v rámci své historie, víry, myšlenkových analogií, a tak nastavují počáteční hodnoty při jejím zrodu. To zahrnuje i úlohu, jak číst myšlenky nebo jak se naučit dopředu odhadovat smýšlení a způsob sebe-organizace, respektování tradic (liturgie). Co když se tam nějaké špatné myšlenky vyskytnou, jak je (i chirurgicky) opravit? To je něco, co zatím neumíme, ale co je zároveň nezbytně nutné stejně jako vypořádání s různou inteligenční vyspělostí uživatelů, vznik a porozumění syntetické řeči příměrů a nalezení Boha, tedy reprezentace dobra a tady analogicky reprezentace chytrosti – inteligence.
Připadá vám, že se lidstvo učí, a to i ze zkušeností svého dosavadního vývoje?
Vývoj společnosti pravidla nemá a ani se nepoučuje z předchozích selhání. Stále bojujeme s tzv. větrnými mlýny a nasloucháme věrozvěstům, i když praxe ukazuje jejich historickou nevěrohodnost. To se promítá i v odbornosti, kdy třeba vzniká mylná představa, že například fotovoltaika může plnohodnotně nahradit uhelný zdroj. Ve skutečnosti může sama o sobě ale jen nahradit větší, či menší množství samotného uhlí, nikoliv elektrárnu, která ho spaluje. Zatímco uhelnou elektrárnu můžeme ovládat dle potřeby, u té solární nám často nezbude než pokleknout a modlit se za dobré počasí. Stvořili jsme gigantickou fotovoltaickou elektrárnu: přes 9 milionů solárních panelů zaplňuje území o zdrcující rozloze 36,5 kilometrů čtverečních, ale možná i promarnili 900 Václavských náměstí orné půdy.
Já sám děkuji osudu, že jsem měl to štěstí a mohl drobně přispět k rozvoji vědy. Inicioval jsem třeba novou oblast kinetických fázových diagramů s veličinou „tempericity“ pro extrémní změny teplot. Ve Springeru mi publikovali triptych knih s téměř stotisícovým vstupem (downloads), jenž v rámci Akademie věd ČR bývá oceněn stotisícovým honorářem, který mě jako disidenta minul. Obdržel jsem nejvyšší státní ocenění udělené prezidentem, ale s následným vynuceným odchodem z Fyzikálního ústavu AV. Jako přívažek za čtyřicet let intenzivní práce v technologické laboratoři jsem si přinesl zhoubný mezoteliomový nádor plic, na jehož etiopatogenezi se podílel tehdy všudypřítomný azbest, jehož vliv omlazené vedení FZÚ bagatelizuje. Ale tak svět oplácí, v ekonomice, v politice, ale i ve vědě. A záleží na každém z nás, co si ze života dobrého odnesl, čím přispěl a jak vyrovnaně se s ním rozloučí...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
