Jste spokojen s tím, jak přistupuje nynější česká vládnoucí garnitura k vědě?
S překvapením můžeme zjistit, že tomuto světu vládne zkratka: „v.v.i.“, jednak jako veřejná výzkumná instituce, ale hlavně v postoji vlády jako „výzkum, vývoj a inovace“, kde jako by slovo věda vymizelo. Letos vláda schválila Inovační strategii ČR do roku 2030, kdy by stát měl zavést programy strategicky orientované na technologie, které lze významně využít v různých inovačních odvětvích, jako například nanotechnologie, biomateriály, biotechnologie, čisté povrchy nebo umělá inteligence. Máme Radu pro výzkum, vývoj a inovace, která je poradním orgánem vlády České republiky nebo Českou styčnou kancelář pro výzkum, vývoj a inovace a existují dotace pro výzkum, vývoj a inovace či Grantovou agenturu. Zdá se, jako by se společnost styděla za slovo věda, které Wikipedie vysvětluje jako systematický způsob racionálního a empirického poznávání skutečnosti, zaměřený na spolehlivost výsledků a na možnosti jejich predikce a aplikace. Jako bychom zapomněli, že Louis Pasteur (1822–1895) kdysi řekl: „Neexistuje žádná aplikovaná věda, ale pouze aplikace vědy jako takové,“ a přitom rada vlády přichází se zásadní změnou: „Začínáme vědu řídit, nikoli ji pouze monitorovat.“
Fotogalerie: - Vznikla stezka "Dycky Most!"
Dá se charakterizovat, jakým směrem se věda momentálně ubírá?
Například citlivost našich měření se natolik zpřesnila, že jsme schopni indikovat neuvěřitelně nepatrné příměsi, dalo by se říci na hranici „homeopatického obsahu ničeho“. Tím jsme objevili smrtelné nebezpečí něčeho malého, třeba poletujícího v ovzduší – azbest, což v důsledku své malosti se může hromadit v plicích, či dokonce pronikat třeba i kůží. Po nejčastější inhalaci jsou nanočástice schopny přecházet do krevního řečiště, kde důležitou roli hrají povrchové vlastnosti včetně povrchového náboje. Při translokaci nanočástic do krevního oběhu mohou pak vyvolávat alveolární zánětlivé procesy následně provázené kardiovaskulárními problémy. Možná jsme pochopili, že vzrůstající množství těchto nanočástic představuje větší nebezpečí i pro klimatické změny než nárůst koncentrace oxidu uhličitého, jak paradoxně ukazují nanočástice vznikající třeba následkem sopečné činnosti, kdy se jich do ovzduší dostanou mraky.
Jaké objevy jsou s nanotechnologií, relativně mladým vědním oborem, spojovány?
Sama příroda využívá biotechnologické postupy na molekulární úrovni od objevení života na Zemi. Nicméně nanotechnologie jako vědecký a průmyslový obor má za sebou relativně krátké období, její vznik se datuje do poloviny minulého století jako konsekvence tradiční nauky o koloidech. Lepší analytické postupy najednou poukazují na dříve nezjistitelné nežádoucí příměsi v odpadních vodách, zejména léků, což se někdy zveličuje, protože k požití jen jedné tablety takového léku bychom museli vypít celé hektolitry. Nanotechnologie nás třeba poučila, proč byly meče našich předků tak výjimečné a proč se kovaly – zmenšování zrn, a proč se kalily do těl nepřátel – nitridace. Pochopili jsme, že současný způsob přípravy materiálů postupem od shora, tj. postupným obráběním a zmenšováním předmětu je méně účelný než obrácený postup od zdola nahoru, tj. postupným sestavováním objektu z jednotlivých mikro-, nanočástic – třeba molekul. Tak to kolem nás provádí sama příroda. Nové poznatky musí současná věda umět absorbovat a použít třeba v různých obměnách a aplikacích, a v tom je právě kouzlo poznávání, kde každý badatel se stává nepatrným, ale nezbytným kolečkem v soukolí pokroku. Jsem rád, že i já mohu přispět třeba přednáškou na letošní 6. Nanomaterials and Nanotechnology konferenci v Ostravě.
Psali jsme:
Jak si v tom soukolí pokroku vede Akademie věd České republiky, která sdružuje vědecké ústavy v zemi a v roce 1992 navázala na Československou akademii věd, jež tu působila předchozích čtyřicet let?
V říjnu 2009 jsem napsal do Akademického bulletinu článek pod titulkem „Necháme si vytunelovat i českou vědu?“, kde jsem řadu témat podrobněji analyzoval, ale dnes jsem dospěl k trochu kritičtějšímu postoji. Akademie má svoji historii už od roku 1769, kdy vznikla v českých zemích Společnost učená, až po Královskou českou společnost nauk, 1784–1952, a Československou akademii věd, 1953–1992. Začátkem devadesátých let byly tendence připojit akademii k vysokým školám, ale Václav Klaus tehdy řekl, že vysoké školy nejsou pro to připraveny. Po roce 2013 vznikla v Rusku silná kontroverze mezi ministerstvem vzdělávání a vědy a s námi analogickou Ruskou akademií věd, když ministerstvo usiluje o posílení vědy a výzkumu na vysokých školách, a tak prosazuje změny v organizaci akademie, jejíž struktura nedoznala žádnou změnu od pádu Sovětského svazu. Je otázka, jak je to dnes s českou akademií a vysokými školami a jaké by byly možnosti restrukturalizace. V současné době je rozpočet na vědu, výzkum a inovace ve výši takřka 33 miliard korun, ale zatímco vysoké školy mají rozpočet téměř 23 miliard korun, tak Akademie věd ČR dostává šest miliard včetně podpory činnosti kanceláře 0,18 miliardy. Grantová agentura pak má kolem čtyř miliard a svoje institucionální výdaje kolem 0,11 miliardy. Zůstává tak otázkou, jak to všechno stmelit do racionálního systému, jak by se měla stabilizovat institucionální základna financování, jak lépe skloubit výchovu na vysokých školách a výzkum v Akademii věd a konečně i jak odstranit nevraživost a tak dále.
Co vás vede k tomu, že jste tak kritický k systému grantů?
Ušlechtilé grantové předsevzetí může být dobře dlážděnou cestou do pekel. Je to tím, že není dost peněz pro všechny a bohužel právě úspěšnost projektů například technických věd je jen 17,3 procenta, stejně jako grantů o neživé přírodě 20,2 procenta. Nižší než statisticky významnou úspěšností 33 procent se proces výběru stává citlivým předmětem možné korupce, i když se grantové agentury brání bezchybným obhospodařováním procesu výběru recenzentů. Ale o možnosti objektivnějšího losování a o GAČR jsem mluvil minule, a tak se podívejme na Evropskou unii, odkud sice dostáváme více peněz, než odvádíme, ale získané dotace jsou zhusta využívány pro rozvoj hospodářství neefektivně, třeba na golfová hřiště, a navíc se opět stávají snadným terčem korupce. Asi nejúčelnější by bylo, aby o dotacích rozhodovaly k tomu určené státní orgány, třeba ministerstva v rámci celkové rozpočtové strategie. Možná by stálo za úvahu rozdělit grantové peníze jednotlivým univerzitám a ústavům tak, aby si mohly vytvořit vlastní interní grantový systém, který by lépe odpovídal jejím zájmům a strategii rozvoje.
Jaký je váš nynější vztah k Akademii věd?
Pohříchu, vědecká rada a potažmo Kancelář Akademie věd nejsou schopny ani po měsíci odpovědět na standardní formu mého elektronického dovolání. Svého zasloužilého zaměstnance přehlížejí, i když je profesorem, doktorem věd, doktorem honoris causa a emeritním badatelem Akademie věd, což je úctyhodná kolekce titulů a pracovních ohodnocení, jež se nezískávají zadarmo. A kuriózně se dá počet takto oceněných pracovníků na akademii spočítat na prstech. Je to smutné zjištění a navíc by se akademie měla zabývat problémy každého ze svých pracovníků bez ohledu na jejich status. Bohužel následně se dozvím v osobním kontaktu s jedním z nejvyšších představitelů Fyzikálního ústavu a Akademie věd, že cituji: „… pokud je to ve tvé pochroumané mysli takto šeredně poskládané, tak ti již není pomoci a stihomamy léčit neumíme…“ Léčba jistě není námětem práce akademie – ale na seriózní dopis se vyžaduje i seriózní odpověď, což je základní požadavek na instituci. Zároveň si kladu otázku, zač je Kancelář Akademie věd tak dobře placená, když se nijak neobtěžuje ani nezatěžuje nějakou korespondencí, zejména když na její činnost stát a daňoví poplatníci vynakládají 178 400 milionů korun ročně!
Kam se vaše kauza za poslední dobu posunula?
Je sice smutné, že s vámi Fyzikální ústav Akademie věd poté, co jste převzal od prezidenta Miloše Zemana vyznamenání, ukončil pracovní poměr sjednaný na dobu určitou, ale nemůžete zpochybnit, že ze strany vašeho zaměstnavatele šlo o zcela legální krok?
Tento právní akt jsem nikdy nezpochybňoval, měl jsem námitky proti etice přerušení mé kvalitní vědecké práce, což bylo ředitelem Prouzou namířeno výhradně vůči mně a nikomu jinému – něco jako čistka, která zasáhla jen jednoho pracovníka v dané plejádě shodných pracovníků Fyzikálního ústavu. Právní postupy jsou jedna část řešení, se kterou ale souvisejí etika a lidskost daného rozhodnutí. Z historie známe mnoho příkladů, třeba z bolševické minulosti víme, že disidenti byli řádně odsuzováni podle tehdejšího práva. V současné době se podivujeme, že kauza spadlého mostu ve Studénce a následných mrtvých v nabouraném vlaku je po deseti letech bez viníků. Zdá se, že pravdu má vždy jen ten silnější. Současnost tak často zůstává obnažená a teprve – a bohužel – až historici se pak vyslovují k vině, či nevině jednotlivce se zřetelem k tehdejšímu právu. Pokoušejí se minulost pochopit v tehdejších dimenzích a učinit ji srozumitelnější. Nepochybně však posuzují, zda se daná osoba zachovala dobře a tamta ne. Jejich přítomnost tak nastolila i otázky vědecké metody a právě humánní etiky v daném tristním rozhodnutí. Lenka Bradáčová ve stati „Etika v trestním řízení“ připomněla, že při srovnávání povinností uložených zákonem s pravidly, která jsou obecně uznávaná coby normy etické, dojdeme k závěru, že tyto se mnohdy překrývají. Akademie jistě dodržuje právní předpisy, ale opovrhuje etickou analýzou, ačkoliv k tomu vytvořila svou vlastní komisi.
Jaké jste měl na svoji hodně medializovanou kauzu ohlas ze strany veřejnosti?
Nejsem soudce, a tak těžko mohu situaci osobně zhodnotit, ale na ukázku uvádím dvě odezvy, cituji:
„… Je vůbec špatné, když se politika plete do vztahů mezi lidmi. Ale abych pravdu řekl, zaujala mne hlavně Prouzova replika, je mu čtyřicet, to znamená, že v r. 1989 byl nejvýš pionýrem. Ale přece koná a hovoří jako zkušený bolševik a tak dobře reprezentuje totalitně zapouzdřenou akademii. Doufám, že za čtyřicet let i jemu ‚synek koryto udělá‘…“
„… Souputníky Šestákova státního vyznamenání v roce 2017 byli Luděk Sobota a Martina Sáblíková. Jak by asi hlasitě reagovala veřejnost, kdyby herci Sobotovi neprodloužili v divadle angažmá či kdyby světová rekordmanka Sáblíková nedostala peníze na další reprezentaci. Vyhozený vědec ale nikoho nezajímá, navíc Akademie je vnímána jako přežitek bolševismu a taky tak totalitně jedná, když hájí svého perzekvujícího ředitele Prouzu – potřebovala by zrušit…“
Ing. Miloš Zeman
Ale obraťme list. Kolik lidí pracuje ve vědě a jak jsou placeni?
Dnes máme úředníků opravdu hodně, přes 65 tisíc, zatímco samotná Evropská unie jich má o deset tisíc méně. Za to mohou zejména minulé vlády, ale ani současná vláda nijak nezaostala a najala další tisíce. V ČR celkem pracuje ve výzkumu téměř dvacet a půl tisíce pracovníků, přičemž na akademii jich připadá asi osmina. Pouze třetina zaměstnanců Akademie věd přitom měla pracovní smlouvu na dobu neurčitou, přičemž pětina dotázaných se obávala ztráty zaměstnání. Nejvyšší míru nejistoty přitom vcelku logicky pociťovali lidé, kteří jsou financováni výhradně nebo z většiny z účelových zdrojů.
O akademických platech nemám přehled, ale podívejme se na proces zvyšování platů ve školství. Pokud se pro srovnání podíváme na oblast poslaneckých platů, je jejich nárůst publikován na desítky korun. Na druhou stranu u učitelů se dozvídáme jen průměrné navýšení o daných několik procent, ale skutečné navýšení se rozředí postupným sítkem státních a obecních struktur, takže získaná částka v rukou ředitelů postačí sice na dané zvýšení základního platu, ale často na úkor odnětí osobního ohodnocení. To je bohužel smutná zkušenost!
Pokud budeme pokulhávat v investicích do školství a do vzdělávání, lze vůbec očekávat naše výraznější úspěchy ve vědě a technice? Kde se můžeme přiučit?
Technika – z řečtiny „techné“ tj. umět – původně obsahovala vědomosti a dovednosti vztahující se k umělecké tvorbě a řemeslné práci, a proto je s vývojem kultury těsně spjata. Věda a technika vždy dávaly prostor pro intuici, šikovnost a novotu a staly se i stěžejní podmínkou pokroku. Související vzdělání je základním právem všech lidí a může pomoci zajistit nejen rozvoj znalostí, ale i bezpečnější a zdravější svět, který je i šetrnější k životnímu prostředí. Může i přispět k ekonomickému a kulturnímu rozvoji, ale k tomu se musí najít společná řeč. Málo se ví, že Jan Amos Komenský se zabýval otázkami univerzálního jazyka a mezilidského porozumění a kolem roku 1644 vydal knihu „Obecná porada o nápravě věcí lidských“ pojednávající o pansofii, tj. vědě, jež se snaží skrze poznání a zahrnutí všech vědních oborů harmonizovat svět a odstranit i jazykové bariéry.
Když jste zmínil učitele národů Jana Amose Komenského, čímpak je pro vás i po staletích zajímavý?
V mé profesi termodynamika mě Komenský zaujal v jeho málo známé roli fyzika, o které napsal dvě knihy, například Physicae synopsis, 1633 v Lipsku a její čtyři reedice, po Paříž 1647. Zde se zabýval úvahami o roli tepla a chladu v přírodě, kde je považoval za druh pohybu, což ale musí být teprve jednou prokázáno. V roce 1659 tyto úvahy vyvrcholily samostatnou, téměř neznámou knihou o povaze tepla a chladu „Disquisitiones de Caloris a Frigoris Natura“. Zavedl zde termín kalorik, dnes obecně aplikovaný v oboru kalorimetrie a rozlišil stupně zimy frigus, algor a tepla calor, fervor a ardor, kde poslední stupeň ardor překvapivě koreluje s dnešním pojmem stavu plazmy. Překlad jeho fráze „abychom účinky tepla a zimy spatřili v světle, sluší se vzíti předmět viditelný, i sluší se pošetřovati změn jeho, když se ohřeje a zase ochladí, by se očitě ukázalo, co teplo a zima dělají smyslům pochopitelné“, předznamenal vlastně definici termofyzikáních měření.
Závěrem jsme se tedy dostali až do vzdálené historie. Vybavíte si teď nějaký zákon, který považujete obzvlášť za hodný připomenutí?
Vzpomeňme třeba Pierre de Fermata (1601–1655), který zavedl v přírodě princip nejkratšího času. Je to proto, že příroda se snaží optimalizovat své procesy prostřednictvím nejjednodušší a nejvíce přístupné cesty v rámci nejmenšího trvání doby konání. O sto let později to upravil další Francouz, Pierre-Louis M. de Maupertuis (1698–1759), který v roce 1744 navrhl princip nejmenší akce, tj. když nastane nějaká změna, množství působení nezbytné pro její realizaci je vždy nejmenší možné. Matematicky to znamená, že výsledek získaný vynásobením hmotnosti tělesa (m), jeho rychlosti (v) a překonané vzdálenost (k) koreluje s univerzální Planckovou konstantou, h (= mvk). Stalo se to základem pro vysvětlení přirozené sobě-obdobnosti a periodicity většiny přirozených procesů, od kvantové úrovně k rýhování mikrosvěta živočichů, nárůstu letorostů stromů až po makroskopické složení geologických vrstev. Možná to poukazuje i na to, že příroda je stejně „líná“ v optimalizaci konání jako my, lidé.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
