O dnešních mladých, narozených po roce 2000, tedy tzv. „mileniálech“, jsme ještě před vypuknutím koronavirové pandemie slýchali, že jsou ztracenou generací nebo minimálně první generací, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Jsou podobné úvahy, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“, opodstatněné a jaké důvody pro takový pesimismus vidíte?

Žádná generace není ztracená, když se sama neztrácí a neleniví. Jde o to, v čemže se to má mladá generace mít údajně hůře. Ve výrobě aut, spotřebě masa, počtu mezistátních letů, počítačových her, hektarů osázených řepkou, počtu televizních besed na téma očekávání krizí ve vlnách?

Myslím, že si mladočeši musejí nalézt vlastní nové představy o blahobytu a jeho dosahování. A také o tom, co budou pokládat za blahobyt. Všeobecné zdravotní pojištění, auto do každé rodiny, dostupnost rychlého internetu, dokonalou infrastrukturu, vzdělání všem, absenci hladu, čistý vzduch a vodu? Já jezdívám blahobytně a rád léta na dovolenou kousek odsud na jih, na Korsiku. Vždy pod stan. Prý jsou tam i hotely. Nevím, asi jsou, nevnímám je jako komfort. Moje babička, která zažila dvě světové války, říkávala: „Když se nestřílí a je co jíst, je dobře“. Záleží na vnímání a vizi.

Mladočeši či „mileniálové“ nechť si ujasní cíle, a pak jich nepochybně dosáhnou. Třeba budou žít v čistším prostředí menší byrokracií, byť s kratšími nebo sójovými klobásami. Anebo odlétnou s potomky za lepším na Mars. Neviděl bych jejich perspektivy dramaticky, pokud je tak nebudou vidět oni sami. Jakou perspektivu asi měla mladá generace v rozbombardovaném Berlíně na konci války? A docela hezky se chytili.