V první otázce bych se rád dotknul domácího dění. Pokud bychom měli bilancovat rok 2014 z hlediska české politiky, jednoznačně dominovala dvě jména – Miloš Zeman a Andrej Babiš. Co byste vypíchl jako nejdůležitější z letošních událostí?
Budu výstředně subjektivní. Veledůležitou vnitrostátní událostí byla rehabilitace policejního prezidenta Lessyho. Že by náznak žádoucího slepnutí spravedlnosti? Postrádám však vyvození odpovědnosti, nejen politické, vůči všem, kdo se na této špinavosti podíleli.
Důležitou událostí bylo vydání zpravodajských memoárů Jiřího Růžka, v nichž mimo jiné popsal i vznik takzvané „pražské stopy“, informace o údajném pobytu Muhammada Atty v Praze. Důležité je to zejména proto, že ve Spojených státech se znovu zdvihá debata na téma lhaní G. W. Bushe ohledně důvodů agrese do Iráku. Extrémně je to důležité v současné době, kdy se objevují pokusy něco podobného vymyslet proti Rusku.
A ke všemu zemřeli bratři Reynkové, krátce po sobě, a tak se uzavřela jedna kapitola české kultury a vzdělanosti a noblesy a citlivosti a vůbec.
Na světové scéně se toho letos událo hodně. Vyvrcholila ukrajinská krize a válka se tak výrazně přiblížila k našim hranicím, začal se rozpínat tzv. Islámský stát… Co svět (nebo konkrétní země či uskupení) udělal špatně? Nebo ani jedné z oněch dvou věcí nešlo zabránit?
NATO se přiblížilo zhruba o tisíc kilometrů na východ, atakuje ruské hranice. Krize však začala mít jasnější kontury dávno, už když ukrajinský prezident Juščenko začal – v rozporu s ukrajinskou ústavou! – porušovat neutrální statut země a jednat o vstupu do NATO.
Vznik Islámského státu jako by zapadal do strategie popsané bývalým analytikem CIA Georgem Friedmanem. Podle něj Spojené státy budou aranžovat nepokoje na ruských pozemních hranicích, aby bylo Rusko nuceno budovat své pozemní síly – na úkor námořních. V tom je ta pointa, v zachování americké námořní dominance.
Zabránit lecčemus možná šlo. Přiznám se však, že jsem ještě donedávna přežíval v noblesní atmosféře konce studené války, a takový podraz, jako nový „Drang nach Osten“, jsem si prostě nepřipouštěl.
Co se dá dělat nyní? Zdvihnout hlas, podobně jako to udělaly desítky důstojných a zodpovědných lidí nedávno v Německu. Důrazně oslovit politiky, tedy v podstatě na ně zařvat, možná i docela hrubě, aby se vzpamatovali, aby si uvědomili, že nesedí u počítačové hry. Že si hrají s ohněm!
Karl Popper posuzoval kvalitu demokracie podle toho, jak probíhá veřejná debata o politice vlády, a podle způsobu, jakým pak může parlament zprostit funkce nevhodné politiky. U nás je kultura důstojné a důsledné veřejné debaty o politice vlády v plenkách a politici si způsob odchodu z politiky zproštěním funkce nijak neupravili. To jsou oblasti nezbytné kultivace!
Jaká mohou být i s přihlédnutím k Ukrajině a islámskému fundamentalismu bezpečnostní rizika pro svět (nejen) v příštím roce? Nebo se máme spíše obávat Ruska a jeho imperiálních choutek, jak o tom mluví někteří politici? Jinými slovy, hrozí válka v širším měřítku?
Kdyby nebyla situace tak vážná, bavila by mě zoufalost propagandistů, kteří se do roztrhání těla snaží vyvolávat protiruskou hysterii. Vidět to bylo po Putinově tiskovce, kdy ze všeho snažení vyždímali jenom stesky majitelky dolarové hypotéky – jako by to byl problém specificky ruský. Jindy by tutéž situaci vykládali jako kapitalistický standard, někdo holt měl za to, že dolarová hypotéka bude pro něj výhodnější, nepojistil se a nyní brečí. Prostě riziko rozhodování ve svobodném světě. A nyní chtějí ze žalu těchto lidí vinit Putina. Propagandisté v přímém přenosu vaří z vody.
Islámskému fundamentalismu lze čelit jako jakémukoliv jinému fanatismu a zaťatosti – příklady lze najít v minulosti, ale i doma, v rodinách. Musí se ovšem jít po příčinách, a to bývá někdy velké překvapení, co se v základech těch sporů nalezne. Surovost islamistů nemožno oddiskutovat, nicméně je nutno ji vidět ve stejném světle jako surovosti, způsobené druhou stranou. Islamisté jen ilustrují, že smrt rukojmích je stejně reálná jako „collateral damages“, například drony pozabíjení civilisté. Je šílené, s jakou netečností Západ přechází ty tisíce obětí svých agresí a s jakou hysterií reaguje na smrt svých jednotlivců. Takto čtu poselství islamistů a jsem tuplovaně konsternován.
Co může způsobit současná ekonomická situace Ruska v geopolitickém kontextu? Je to s ruskou ekonomikou skutečně tak tragické a mohou momentální otřesy rublu předznamenávat ještě horší časy? A nakolik je podle vás reálné, že to bude mít negativní vliv na Putinovu popularitu, která letos vyšplhala do výšin až k 90 procentům?
Myslím, že se jen urychlí již nastartované procesy. Svět dostane novou lekci, proč se začít poohlížet po něčem jiném, než je dolar. Rusko se přeorientuje na Východ, kde se „dějí věci“. Využije-li této výzvy, má šanci se též hospodářsky dát dohromady.
A leckomu na Západě dojde, že leccos je jinak. Zvlášť v Rusku. Nezapomenu na reportáž o ruské venkovance, která našla kus meteoritu, za nějž jí byly nabízeny „dlouhé prachy“ – a ona řekla, že celý život byla chudá a ke stáří to už měnit nebude. Dlouho jsem neměl pocit tak bytostné důstojnosti. Neztratí-li Putin podporu těchto lidí, nic a nikdo s ním nehne.
Publicista a konzultant Jan Campbell obsáhleji popsal kolující informace o tom, že Rusko hodlá masivně skupovat všechno zlato od svých producentů, čímž by prý mohlo zahnat dolar do kouta, ze kterého nebude úniku. Známo přitom je, že RF výrazně své zlaté rezervy navyšovala už od počátku letošního roku. Nakolik je informace o skupování všeho zlata a s tím spojené odůvodnění o vnějším stlačení rublu podle vás pravděpodobná? A případně, co by to mohlo znamenat do budoucna?
Zlatu nerozumím, ale nemám z toho mindrák, protože tomu, co se děje, nerozumí asi nikdo (vzpomeňte na proslulý rozhovor bankéřů ohledně finanční krize v roce 2008, kdy se shodli, že v City tomu nerozumí nikdo). Vladimír Dlouhý kdysi památně (a „česky“) exaktně přiznal, že ekonomika je „o očekávání“. Obávám se, že přirovnání ke „zhmotňování tmy“ (v narážce na alchymistickou dílnu Rudolfa II. z filmu „Pekařův císař a císařův pekař“) bude docela výstižné.
Současná destabilizace světové ekonomiky vypadá jako naprosto nezodpovědná hra s ohněm. Západem vyprovokovaná, Ruskem tlumená. Rusku navíc skončí na krku saturování škod na Ukrajině, způsobených tímto nezodpovědným chováním Západu. Nezapomeňte, jak škaredě si Západ zahrál v roce 1956 s Maďary, když to povstání nejprve vyprovokoval, a pak to odmával („sorry, chlapci“) a už jen ronil krokodýlí slzy za maďarské oběti a ještě si je pěkně propagandisticky rozmazával po ksichtě.
Fotogalerie: - Rychlý protest proti Zemanovi
Vladimir Putin na velké tiskové konferenci prohlásil, že Rusko potřebuje na zotavení z krize dva roky a zároveň konstatoval, že za současné problémy mohou vnější faktory. Není to jen výmluva? A do jaké míry se může RF za dva roky postavit na nohy, co všechno pro to musí VVP udělat?
No, těžká otázka, zejména, když mě napadá poměrně sarkastická odpověď. Nevím, jestli se Rusko za dva roky zotaví z krize, nevím, jestli se Rusko za dva roky postaví na nohy, ale jsem si téměř jist, že ať to bude jakkoliv, Rusko si prostě zvykne. Putin bude rád za tu trochu demokracie, kterou tam má – protože oligarchům Západ sáhne na majetky (těm neloajálním hlupákům, co si je nepřesunou do Ruska, ztenčené, ale disponibilní), a někteří z nich dostanou neotřelý nápad se zbavit Putina. Jenomže krobiánská politika Západu ruskou duši zatvrdí a Putin bude mít krytá záda.
Co pro to bude nutné udělat ze strany Putina? To, co dělá, ale ještě intenzivněji. Chodit mezi lidi, poslouchat je, ale nepodléhat jim, naopak, stavět jim laťku výš. Ne moc, aby to bylo motivující. Ne málo, protože by zlenivěli. Západ jim navíc tu bojovou masáž provádí zdarma, fyzickou i psychickou. Putin udělá jen dobře, když bude pokračovat – a častěji – v tom, co si málokterý světový státník dovolí, totiž v těch trochu spektakulárních tiskovkách. Ty mají ohromný význam, protože jedním vrzem ruší veškerý mediální dojem, který se o Putinovi Západ snaží lidem vnutit. Že je nervózní, vzteklý, že si neví rady, že má rakovinu, že je sotva živý, že je v depresi, že na něj všechno padá. A když se ten klamný dojem nedaří udržet, tak ti mediální slouhové už jenom poprskávají: nojo, to je ten trénink z KGB. Jasně, že je. Mohou, budou-li důslední, srovnat jeho úroveň s tréninkem v CIA (leckdo z americké exekutivy tam sloužil, starým Bushem počínaje), nebo s tréninkem v Mossadu (u Izraelců je zpravodajská a nebo vojenská průprava téměř podmínkou k úspěšné kariéře).
O tom, že má zanedbaný úkol v restrukturalizaci hospodářství, není ovšem žádného sporu.
O vážnosti situace v Rusku může vypovídat i páteční setkání prezidenta federace se čtyřiceti oligarchy, kde chtěl rozptýlit jejich obavy z krize a slíbil státní podporu jejich byznysu. Zeptám-li se trochu primitivně, kde ale chce Putin na případnou státní podporu obřích podniků vzít peníze? A za další, do jaké míry jsou oligarchové vůči prezidentovi poslušní?
Vystřelím naslepo – ale docela bych se vsadil, že předmětem rozhovoru bylo potvrzení pravidel, oddělení politiky a byznysu. Nebudou-li je překračovat jako Chodorkovskij, a budou-li na rozdíl od něj platit daně, bude stát ochoten a schopen pro ně leccos udělat, co zase podnikatelé sami nezvládnou. My to ale asi neuvidíme, protože zajímavé věci se začnou odehrávat na odvrácené straně zeměkoule. A tam jsou asi pravidla trochu jiná a možná i role státu tam je zajímavější než tady. Budou-li oligarchové stát potřebovat, a mně a teď se zdá, že ano – pak budou i loajální. Po uvěznění Chodorkovského se „zázračně“ zvýšila efektivita výběru daní v Rusku. Myslím, že touto cestou stát může shromáždit prostředky použitelné i ke zpětné podpoře byznysu.
Jak máme číst současnou situaci na Ukrajině s výhledem do příštího roku? Na jedné straně od prezidenta Porošenka zaznívají prohlášení o míru, až na občasné excesy je na východě klid zbraní a k tomu slyšíme jestřábí prohlášení Turčynova o použití síly a vytlačení všeho ruského. Přitom ho tajemníkem bezpečnostní rady jmenoval právě Porošenko…
To bych také rád věděl. Nesmíme ještě zapomenout na vyděračská prohlášení premiéra Jaceňuka, ohledně přiškrcení či zaškrcení tranzitu ruského plynu do Evropy.
Prostá vysvětlení bývají často pravdě blíž, než ta komplikovaná. Porošenko možná prostě jen potřebuje „zlého muže“, aby se mu lépe vyjednávalo. Například dostanou-li se mírová jednání do mrtvého bodu, začne sebou Turčynov cukat a v ústech se mu objeví bílá pěna – a Porošenko jen pokrčí rameny, a řekne: pánové, toto už těžko ukočíruji. A je na protivníkovi, aby trochu slevil. Stane-li se tak, Turčynovův záchvat zázračně ustane.
S napětím čekám, jak Ukrajinci přežijí zimu a v jaké bojové kondici. Jak se změní psychologický poměr sil – zatím jsem slyšel jen o dezerci vládních vojáků i s technikou ... Nicméně mám chvílemi nepříjemný pocit, že se válka vede náhradně přes média a jejich vlastností je zdůrazňovat excesy (a lži). To uklidnění situaci opravdu nepomáhá, ale Ukrajinci snad nemají čas sledovat evropský bulvár.
O tragické ekonomické situaci Ukrajiny už bylo řečeno hodně. Nicméně žádné zlepšení nepřišlo a zatím se zdá, že jen tak nepřijde. Lze říci, jak dlouho může stát fungovat, aniž by se zhroutil celý systém a lidé začali mít v masivní míře existenční problémy?
Myslím, že to není úplně výstižná otázka. Řekněme, že stát bude fungovat ještě několik týdnů. Pak se zhroutí a lidé začnou mít existenční problémy. Jenže to bude pouze začátek. Nechci přivolávat hladomor, ale napadá mě, že by i v této situaci zase obvinili Rusko. Jak je vidět, Ukrajinci si spoustu trápení dokážou zařídit sami. Pravděpodobný scénář je, že stát zkolabuje, ale od současné situace to bude už jen tak malý posun, že si toho v těch exponovaných oblastech nikdo nevšimne. Občané žijící v klidných zónách budou asi zaskočeni.
Nedostaví-li se v této situaci pomoc očekávaná, nastane možná pointa docela neočekávaná. Nepomůže-li bohatá Evropa, pomůže chudé – a v krizi se nacházející – Rusko. To bude ostuda velká a možná na dlouhou dobu určující. Tím se ale potvrdí skutečné hranice zájmu. Nikoliv zájmu sobeckého, ale zájmu lidského.
Je samozřejmě možné, že Západ vyzbrojí kyjevskou vládu, aby případná hladová povstání zlikvidovala, nicméně, po pravdě řečeno, nepokládám to za normální situace za reálné. Dovedu si ale představit, a v myslích některých vojenských plánovačů to není nic nového, že by se situace nějakou omezenou jadernou provokací dostala mimo normy. A mám obavy, že až v tomto bodě se otevírá prostor, v němž by mohli kalkulovat s nějakou uhratelnou, ne-li přímo vítěznou variantou.
Možná by bylo účinným řešením, kdyby se ženy aktivně ujaly své role dárkyň a ochránkyň života, a daly najevo těm válečným štváčům, že nemohou mít současně válku i lásku. Někde ve světě to prý již bylo vyzkoušeno s překvapivým úspěchem. Něco na způsob dívčí války.
Jakým směrem se bude vyvíjet Evropská unie a eurozóna? Je současný stav dlouhodobě udržitelný? Hrozí, že bude muset EU přijmout hromady imigrantů a vedle toho se může stát, že ve Francii, Španělsku, Řecku či Velké Británii vyhrají politici stojící napravo či nalevo od evropského mainstreamu jako Marine Le Pen či Nigel Farage a další. Máme se toho obávat, či to považujete spíše za naději?
Laicky řečeno, do EU jsem se těšil, protože jsem o ní nic nevěděl. Přesto jsem rád, že v ní jsme, ale máme bytostně důležitý úkol, zeštíhlit EU. Je potřeba analyzovat všechny k EU kritické hlasy, protože to jsou hlasy přátelské! Řídícím procesním principem všech dalších nutných změn by měla být subsidiarita, neboli zásada, že vyšší administrativní etáž se vytváří pouze a jenom za účelem řešení problémů, které nemohou efektivně provést úrovně nižší. Řídícím věcným principem by mělo být osekání EU na kost, aby se zjistil minimální nutný výměr agendy EU.
Pokud jde o přistěhovalce, zastávám trochu provokativní tezi, že by exekutiva měla „přitvrdit“, ale bodově, cíleně – a obecně naopak povolit. Zvýšit rozdíl mezi těmi, co iniciují nepokoje, a těmi, kteří akceptují staré pravidlo, že „zákon země je zákonem“ (i pro příchozí). Maximálně tak sebrat vítr z plachet extremistům, protože se do řad jejich sympatizantů dostávají i lidé, kteří by k nim měli za normálních okolností dost daleko. Mluvím přitom pouze o pohybu striktně v oblasti zákona, ale i tam je dost prostoru a variant.
Dlouho se mluví o vyjednávané dohodě TTIP mezi EU a USA. Měla by smlouvu Evropa přijmout, nebo ji poškodí? Co je na TTIP dobrého, a co naopak špatného? Nebo by EU měla směřovat spíše ke spolupráci se státy BRICS?
Pokud vím, TTIP má mnoho aspektů. Nesympatické je přespřílišné utajování. Každopádně negativní je její rozsah, a to nejen věcný, ale i písemný. Bude tam skryto mnoho sporných detailů. Na druhou stranu má prý naše republika se Spojenými státy tak nevýhodně upravenu tuto oblast, že jakákoliv změna snad může být pouze k lepšímu (jsem zvědav, jestli někdo zveřejní analýzu, jak je to možné, a kdo za to zodpovídá, že jsme se dostali do takové šlamastyky!).
Slyšel jsem, že úroveň ochrany například pracovních podmínek by se smlouvou měla dostat na tu z obou stran vyšší – pročež pro podpis smlouvy jsou prý američtí odboráři, kteří by si prý velmi pomohli! Také jsem byl překvapen, ale člověk se pořád učí.
Každopádně by se EU neměla příliš jednostranně transatlanticky vázat, smlouva by měla být vyjednávána ze suverénní pozice – už s poukazem na alternativu BRICS.
V USA na jedné straně roste počet chudých, na druhé straně se mluví o vzkříšení amerického průmyslu díky návratu výroby do USA a břidlicovému plynu. Jsou USA odcházející velmoc, nebo nám „ještě ukážou“?
Mám tušení, že USA se brzy dostanou do velkých trablů, protože příliš velké rozdíly v příjmech a shromážděném bohatství vyprodukují velké sociální napětí. To bude umocňováno – díky informačním technologiím – stále více reflektovanou podivnou pověstí USA ve světě, v jejíchž základech je právě ona dolarová podestýlka. Vím, že množství Američanů, kteří si to uvědomí, respektive připustí, je malé. Poroste ale exponenciálně. Ostatně zkušenost Michaila Gorbačova je výmluvná, když popisuje nadšený aplaus mnohatisícového auditoria poté, co se nechal umluvit, aby Američanům přece jen něco poradil – a on řekl, že Spojené státy potřebují něco jako „perestrojku“.
USA budou mít asi hodně vnitřních problémů, zejména ukáže-li se být kauza „břidlicový plyn“ víceméně „bublinou“. Nebylo by to ostatně nic nového.
Často se katastroficky hovoří o zkáze naší civilizace ve stylu Mayů, starého Říma apod. Blížíme se k tomu, nebo ti, co o tom hovoří, patří do Bohnic?
Slyšel jsem na toto téma mluvit egyptologa Bártu, že ta naše civilizace už kolabuje, ale že to jde tak poznenáhlu, stále se to tak nějak strká dopředu, falšují se statistiky, vyrábíme lépe, laciněji a radostněji a žijeme déle a kvalita života – měřeno délkou dálnic na osobu – je oproti středověku nesrovnatelná. Nic není výmluvnější známkou úpadku civilizace než toto.
Jan Urban mi kdysi vykládal, jak jeli evropští novináři učit řemeslo své irácké kolegy. Jednoho dne udělali přestávku a jeli hodiny autobusem na nějaké významné archeologické naleziště. Jejich „žáci“ si krátili čas soutěží v přednesu dlouhých básní dávných mistrů. Samozřejmě zpaměti. Kdo koho jel co učit? končil zamyšleně tuto story.
A tak skončím tím, čím jsem začal, vzpomínkou na bratry Reynky, protože hluboce poznamenali život nejen můj, ale mnoha mých blízkých. Ostatně, dlouhou dobu jsem měl v Petrkově v prasečáku své bubny a chodil jsem tam do nich třískat. Tito lidé, podobně jako třeba další můj nebožtík kamarád, vysočinský učitel František Drašner, který napsal devět knih z oblasti regionální historie, mě přivedli k poznání, jak důležitá je kultura na místní úrovni. Ta je základem civilizace, a když není – není co řešit.
A ještě asociace na ty Bohnice – současná západní civilizace je nemocná, protože vytěsňuje blázny. Tím ztrácí nejen důležitý impuls, komplementární k pojmu „normálnosti“, ale i sociální imunitu. Stává se povrchní a netolerantní, a to je konec. Ostatně, podívejte se na to, co se objevuje v internetových diskusích.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
