Protivládní demonstrant: Češi, vzbuďte se. Řvaním na Václaváku nic nezměníte

Occupy Olomouc se připojila k takzvanému Týdnu protestů. Co je cílem těchto protestů a co budete považovat za úspěch?

M. K. : Hnutí Occupy vzniklo na základě principu, že nic nepožaduji od daného establishmentu. Protože pokud bychom od něj něco požadovali, stáváme se, ač v opozici, jeho součástí. Je to aktivismus nespokojených občanů, kteří ale nechtějí mít nic společného s danou vládou nebo strukturou současné společnosti. Ostatní iniciativy, které budou organizovat program v rámci Týdne protestů, fungují ještě na základě staré myšlenkové struktury, tedy požadavků na současnou vládu, potažmo prezidenta. A to není náš způsob přístupu k protestu.

Jakým způsobem tedy budete protestovat?

M. K.: Occupy je mírové hnutí, které říká: „Budeme tu stanovat až do doby, dokud nedojde ke změně.“ Toto spousta lidí nechápe. I ti, kteří za námi každý den chodí před olomouckou radnici, a navrhují, že jediné řešení je se spojit a pochodovat na Prahu a tam udělat defenestraci a vyházet vládu z oken. Já to vidím tak, že tudy cesta nevede. Neříkám ale, že se nemá protestovat. Naopak, přitvrdit v protestech. Důležité ale je, jakou formu protestu zvolit. Pochody v centru Prahy a vyřvávání na Václaváku nic nezmění. Lepší by bylo, kdyby se všichni domluvili na tom, co odmítnou každý den dělat. Systém se musí změnit regionálními občanskými neposlušnostmi.

Můžete uvést příklad takové neposlušnosti?

M. K.: Já třeba vybízím lidi k tomu, aby nevolili, ale vytvářeli druhou kulturu a sdružovali se v jakýchsi společenstvích, které vidím i právě v hnutí Occupy a regionalizaci vzdoru. Tím se volební systém zhroutí a bude muset být vystřídán nějakým konsensuálním řízením společnosti. Možná se inspirovat v různých anarchistických systémech. Ale volby nikam nevedou. Establishment miluje volby, protože volby ho utvrzují v neustálé kontinuální moci. Zatímco občan má dojem, že participuje, tak je pořád donekonečna pouhopouhou loutkou toho samého establishmentu. Lidé by také neměli respektovat zákony, které jsou zhovadilé. Přece nebudu zákon respektovat jen proto, že je to zákon. Když je zákon připitomělý, tak se nemá respektovat.

A. D.: Určitě souhlasím, že potřebujeme netradiční způsob protestu. Pochody a demonstrace na Václaváku nic nezmění. Pozitivem je, že se pochody dostanou do povědomí, že se o nich ví. Ale většinou je to jen jeden další pochod z mnoha dalších, které asi nic nezmění.

Kde jsou podle vás kořeny momentálního stavu české společnosti?

M. K.: Úplně zírám, že například mladí lidé jsou tu v šiku pravice. Nechápu například mladé konzervativce. Když je někdo mladý, tak má být přece progresivní a ne konzervativní. To tady vzniklo v ČR po revoluci, protože tady je všechno, co zní jako levicové, chápáno jako bývalá komunistická totalita, ale to je neuvěřitelná a připitomělá zastydlost a českou společnost bude stát ještě spoustu let, než se toto myšlení zkoriguje. Totalita nezemřela pádem východních totalit. Ve vědomí společnosti se totalita překrývá pouze s tou bývalou komoušskou. Existuje ale i totalita americká, tj. totalita tržního kapitalismu, o které lidé paradoxně vůbec nepochybují. Přitom jsou totálně závislí na svých zaměstnavatelích, kteří vlastní jejich práci. Ať už to zní jakkoliv marxisticky, tak lidé dnes žijí v příšerné totalitě, která je svým způsobem ještě horší než ta komunistická.

A. D.: Já jako cizinec mám také pohled zvenku a také vidím kořeny dnešních problémů v České republice, že po revoluci měli někteří lidé pochopitelnou averzi proti levici. Slovo levice nebo sociální smír je zde dnes ale používáno zbytečně jako nějaké strašidlo strašně laciným způsobem a přehání se to.

Které ministerstvo se vám jeví jako nejhorší a pro občany nejnebezpečnější a proč?

M. K.: Ministerstvo školství, protože vzdělání vychovává další generaci a jak se zformuluje světový názor další generace, tak to bude vypadat v blízké budoucnosti, a jestliže ministerstvo školství koketuje se zavedením školného a nasměrováním vzdělávacího procesu do obchodního modelu, do byznysu, tak to vidím jako šíleně nebezpečné. Ten model je zas jak pološíleně přejímaný z tržních hospodářství až právě toho amerického modelu, který jsem sám zažil, a ten je příšerný. To je v podstatě kšeftování se vzděláním, které vede samozřejmě k naprosté devalvaci vzdělávacího systému, úrovni zadluženosti studentů.

Kterého z českých politiků považujete za největšího škůdce?

M. K.: Já nahlížím negativně na celou vládu, která je produktem situace, která se tu vyvinula po nasměrování na volnou ruku trhu prezidenta Klause.

A.D.: Celá česká politika mi připadá jako divadlo. Ale nejvíc mi smrdí Klaus, protože jeho vzorem je Tchatcherová, která na mě neudělala nejlepší dojem. Také ale bývalí politici jako Ivan Langer nebo Pavel Bém. To jsou tržní fundamentalisté, kteří smrdí korupcí.

Jak vaše hnutí vnímají politici? Komunikujete s nimi?

A. D.: Někteří členové, například Česká pirátská strana, nám vyjádřili podporu, ale rozhodně nemáme žádné vazby na politické strany. Na druhou stranu ale budeme rádi, když s námi budou sympatizovat třeba rozčarovaní voliči i těch větších parlamentních stran. Nedokážu si ale představit, že by třeba zástupci ČSSD nebo ODS měli zájem s námi vůbec mluvit. V rámci Occupy je prostor pro více názorů. Nedá se říct, že by hnutí bylo vyloženě proti kapitalismu, ale spíš proti jeho neoliberální formě. Tedy jako v cizině může olomoucké Occupy působit jako koalice nespokojených občanů - od krajní levice až ke střední pravici. Hnutí Occupy je nepřijatelné jen pro tržní fundamentalisty a krajní pravičáky – my jsme nepřijatelní pro ně a oni pro nás, ale jinak bereme všechny.

O Češích se často říká, že dovedou vyjádřit názor akorát u piva v kolektivu známých, ale na demonstraci je pak neuvidíte. Dost z nich pak nepřijde ani k volbám. Jsou Češi opravdu tak laxní?

M. K.: Možná, že právě proto je tady zdravé podhoubí pro vytvoření zdravé systémové alternace. Co se mi vždycky na české kultuře líbilo, je právě to probírání politiky v hospodách kolem piva. To se v USA nedělá. Tam se většinou mluví o počasí nebo o televizních pořadech. Tam se totiž politika považuje za profesionální společenskou oblast, tj. když si odvolím, tak už to za mě ti zastupitelé během volebního období dopracují, takže není důvod „držkovat“ u piva.

A.D.: Chtělo by to trošku víc protestovat i mimo hospodu. Pořád slyším jakési české sebebičování, kdy Češi nadávají na Čechy. Je to fatalismus.

Kdy podle vás Čechům definitivně dojde trpělivost se způsobem vedení této země? Co se musí stát, aby padla současná vláda?

M. K.: To může dojít až do situace, kdy všichni budou otroci. Budou padat na hubu, budou mít akorát minimální potravu a jedno lůžko a stejně nic neudělají. V USA jsem si všiml, že lidé jsou schopni neuvěřitelně trpět v absolutní bídě jenom s tím vědomím, že jednoho dne můžou zbohatnout a že ta jejich bída je v podstatě jejich chyba, protože nedokázali zvítězit v té soutěživé společnosti. Lidem dojde trpělivost asi až se začnou vzdělávat v otázce lidských práv, až budou vědět, na co by měli mít právo. Stačí se jen podívat do Deklarace lidských práv a uvidíme, na co už jsme všechno zapomněli a kam se všechno žene. Prý žijeme svobodně a přitom jde to pomalé oklešťování základního principu lidských práv.

A. D.: V Česku je teď velké rozčarování. Nemyslím, že tu ale lidem v nejbližší době dojde trpělivost a budou tu nepokoje jako před rokem ve Velké Británii. Za dvacet let, možná i dřív k podobným nepokojům jako v Anglii může dojít i tu. Zásadní je vzdělání a vědomí toho, že změna je možná, pak začíná odpor. Záleží také, jakým způsobem je rozdělena společnost.

Hnutí Occupy má heslo „ Je nás 99 procent“. Proč jste systém ještě nezměnili, když je vás tolik?

M. K.: Occupy sdružuje lidi s různým pozadím, náboženstvím, politickým přesvědčením, barev, ras i s různých sociálních tříd. To není vzpoura chudých nezaměstnaných dělníků nebo studentů, jak je vysvětlováno v médiích, která hnutí okamžitě dala nálepku jakýchsi zfetovaných hipísáků, kteří chtějí návrat do šedesátých let a nic nedělat. Occupy nemá žádný program. Není to strana. Je to spíše filozofie. Ukazuje se, že začíná docházet k závěrečnému boji o suroviny na zeměkouli a o prostor k žití. Takže systém vládnutí onoho jednoho procenta bohatých vůči 99 procentům ostatních lidí nefunguje. Sociální nůžky v české společnosti se však ještě tak nerozevřely jako v USA. Stále tu dožívá model socialismu, kdy nebyly takové rozdíly v příjmech mezi komunistickou nomenklaturou a občany.

A. D.: Tento slogan se používá spíše v Americe. V Olomouci jsme ho zatím nepoužili. Je nám jasné, že se s námi zatím nemůže ztotožnit 99 procent společnosti, ale naším cílem je zastoupit vztek velké většiny z nich.

Milan Kohout (* 1955 Plzeň) je česko-americký performer (původně divadelní herec), akční umělec, básník, spisovatel, vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77 a zakladatel hnutí Occupy Olomouc, které je inspirováno americkým Occupy Wall Street. V roce 1986 byl pro svou politickou a kulturní činnost vyhoštěn z Československa.V současnosti žije střídavě v Bostonu, kde učí na vysokých školách, v Olomouci a Plzni. Ve své angažované tvorbě vyjadřuje kritiku americké ekonomiky, náboženství, mediální manipulace, ropné politiky, rasismu, společenských předsudků. Mezi jeho nejznámější performance patří akce u zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem, kdy na protest proti segregaci Romů pilou napůl rozřízl vlajku České republiky. Následně byl obviněn z hanobení státního symbolu. V roce 2007 byl v USA za svou akci Oprátky na prodej kritizující chování amerických bank zatčen a postaven před soud. Po čtyřměsíčním procesu byl shledán nevinným. Je autorem knihy s názvem Proveď vola světem, volem zůstane, která vypovídá o jeho zkušenostech z českého undergroundu a o zkušenostech z USA.

Ashley Davies (* 1971 Coventry, Velká Británie) je překladatel a tlumočník. Studoval politologii a sociologii na univerzitě v Leedsu. Od roku 1995 žije v Olomouci. Pracoval několik let jako učitel angličtiny. Posledních 10 let pracuje jako překladatel z češtiny/slovenštiny do angličtiny.