Za dva týdny se ujímá funkce nový prezident Petr Pavel. Jde spíše o symboliku nebo očekáváte reálné změny, které se v naší politice projeví?
Na jednu stranu se jedná o symboliku, jelikož jde víceméně o ceremoniální funkci, kterou já osobně vnímám jako monarchisticko-tatíčkovský anachronismus. Nicméně nový prezident, jak všem názorně ukázal, půjde vládě nejspíše na ruku a nebude jí dělat příliš velké problémy – ať již doma, nebo v zahraničí. Petr Pavel nedlouho po svém zvolení hovořil o nutnosti vysvětlit lidem naléhavost daňové a penzijní reformy; ta se samozřejmě nikterak nedotkne nejbohatších segmentů české společnosti, ale plošně těch, kdo mají v době ekonomické a energetické krize hluboko do kapes, jak ukazují výstupy jednotlivých vládních činitelů. Nemůžeme čekat tak něco banálně „západního“, jako zavedení progresivního zdanění. A ve společnosti, kde si za poslední rok sto nejbohatších Čechů přišlo na půl miliardy korun, zatímco krize zasáhla drtivou část populace, je vskutku něco shnilého.
Petr Pavel v kampani odrážel „útoky“, že je vládním kandidátem. Premiér nicméně navštívil jeho volební štáb, prakticky celá vláda ho podporovala. Jak je to podle vás? Umožní vládě „klid na práci“?
Jistěže, Petr Pavel byl provládním kandidátem – takříkajíc marketingově vytvořeným simulakrem – resuscitujícím jakési abstraktní hodnoty, které do naší rozhádané společnosti mají znovu vrátit klid a řád. Zdá se mi, že se v české kotlině opět buduje kult osobnosti se všemi známými atributy včetně kýčovité symboliky (flanel apod.). Takže od nového prezidenta očekávám, že jak v domácích, tak zahraničních otázkách bude stát svorně po boku Strakovy akademie, což sám názorně předvádí v době, kdy ještě oficiálně neúřaduje – a navíc hlasitěji než samotný kabinet.
Krátce po zvolení Pavel telefonoval s prezidentkou Tchaj-wanu s tím, že se na tom plně shodl s ministrem Lipavským, s nímž mají na zahraniční politiku stejné pohledy. Máme se připravit na určitou změnu kurzu v zahraniční politice po odchodu M. Zemana? A jaké znaménko k té změně dát? Plus či minus?
Nejprve bych chtěl poznamenat, že zahraničně-politická agenda Miloše Zemana byla v mnoha ohledech velice tendenční; agenda, kterou do značné míry podporuje i jeho nástupce; vzpomeňme na Zemanovu sveřepou podporu NATO a jeho misí, zejména v Afghánistánu, jeho nekompromisní náklonnost k Izraeli, který se vydal na cestu k fašistické teokracii apod. Jistěže, Petr Pavel – jak právě dokládá jeho telefonát s tchajwanskou prezidentkou – nebude nikterak koketovat s Čínou jako jeho předchůdce, a naopak bude patrně podporovat agresivní protičínskou agendu sílící ve Spojených státech. Petr Pavel celý život dostával nebo vydával rozkazy a zřejmě nedisponuje vlastním úsudkem. Nemyslím, že by se měl zahraničně-politický kurz ČR změnit k lepšímu, třebaže zahraničně-politické dědictví Miloše Zemana rozhodně kladně nehodnotím, spíš velice záporně, a to ve vícero ohledech.
Někteří analytici uvedli, že na případu Tchaj-wanu se ukázalo, že v některých věcech možná prezident půjde ještě dál než vláda, protože platí, že nejspíš ani premiér nemá tak progresivní názory jako Lipavský. Na co všechno se podle vás můžeme připravit?
Také se domnívám, že Petr Pavel bude zastávat ještě extrémnější názory než Černínský palác; je to vrozený jestřáb. Vezměme kupříkladu jeho výroky o ukrajinském konfliktu; podle nového prezidenta bychom měli Kyjevu poskytnout vše kromě jaderných zbraní – Pavel nevyloučil ani možný ruský útok na členský stát NATO, což by mohl kdekdo brát jako strašení válkou. Jenže Lipavského rezort neumí nic jiného, než dokazovat našim „spojencům“ v Bílém domě, že jsme pouze poslušnými ratlíky, a nikoliv rovnocennými partnery. Česká diplomacie je dlouhodobě nesvéprávná a neinspirativní, neschopná fungovat asertivně a nezávisle na vnějších tlacích a vlastních ideologických bludech.
Fotogalerie: - Olympiáda není místem pro teroristy
Válka na Ukrajině trvá prakticky rok. Co se za tu dobu změnilo kromě statisíců mrtvých? Jak nyní zhodnotit stav válčících stran?
Pokud sledujete přední americké sdělovací prostředky, tak je celkem zřejmé, že americká vojenská pomoc Ukrajině, která je pro Kyjev naprosto klíčová, nebude trvat nekonečně. Někteří republikáni se k poskytování bianko šeku Ukrajině stavějí skepticky. Očekává se, že se stávající vojenská pomoc materializuje v územních ziscích ukrajinské protiofenzivy, ke které by mělo dojít na jaře. Nu, uvidíme. Rusko již podle generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga zahájilo ofenzivu a nemíní se smířit s územními ztrátami a vrátit Kyjevu anektovaná území. Naopak Kyjev stále hovoří o dobytí celé Ukrajiny včetně Krymu. Nicméně v západních politických a vojenských kruzích se nyní objevuje neskrývaná skepse, že Ukrajina jednoduše silně fortifikovaný Krym nedobude.
Takže tu máme dvě znepřátelené strany, z nichž ani jedna prozatím nemíní ustoupit. Předseda sboru náčelníků štábů generál Mark Milley v úterý prohlásil, že Rusko válku na Ukrajině prohrálo. „Ruský prezident Vladimir Putin si myslel, že může Ukrajinu rychle porazit, rozbít alianci NATO a jednat beztrestně. Mýlil se,“ řekl Milley při rozhovoru s novináři v Bruselu, jak informoval Business Insider. Čtu toto prohlášení i jako uznání chmurné reality: Ukrajina nedokáže na válečném poli vyhrát, jak ostatně ilustrují i jiné Milleyho výroky.
Česko posílá Ukrajině zbraně a vybavení za desítky miliard, Petr Pavel říká, že Západ by měl poslat všechno kromě jaderných zbraní. Je potom skutečná šance na porážku Ruska? Není to iluze, jak někteří opatrně naznačují?
Mě skutečně fascinuje, jak si nejen český prezident, ale celá politická a mediální obec, představují ukrajinský konflikt – asi jako videohru bez jakýchkoliv rizik. Jako kdyby posílání zbraní do válečné zóny konflikt nesytilo a neprodlužovalo, podobně jako během sovětské okupace Afghánistánu. Jestliže Kyjev dostane slíbené tanky, poté přijdou na řadu stíhací letouny, taktické balistické střely s doletem až 300 km (ATACMS) a budeme předstírat, že nehrozí eskalace války, kupříkladu ukrajinské údery na Krym, který je ruským neuralgickým bodem. Konflikt je prozatím geograficky omezený. Mezitím bude ruská armáda pokračovat v systematické destrukci ukrajinské infrastruktury a prohlubování lidské mizérie obyčejných Ukrajinců. Nemůžeme ignorovat ani eskalační potenciál, který doprovází zasílání čím dál tím sofistikovanějších západních zbraní, které byly dříve tabu. Na úsvitu konfliktu kupříkladu list New York varoval před možnou eskalací ukrajinské války zasíláním defenzivních zbraní, jako jsou Javeliny nebo Stingery!
Pokud stoupenci nekonečného vyzbrojování Ukrajiny vnímají Vladimira Putina jako reinkarnaci Adolfa Hitlera, jak je možné, že si myslí, že tento démon nesáhne po jaderných zbraních, kdyby mu na Ukrajině hrozila porážka a strategicky důležitý Krym by byl v ohrožení? Ostatně před tímto rizikem loni varovala přední americká zpravodajka Avril Haines. Že by Putinův režim tiše sklapl podpatky a stáhnul se na své území, aniž by to vedlo k puči a nástupu nějakého vyšinutého hardlinera, který by mohl po taktické jaderné zbrani sáhnout už nyní? Alternativou je vyhlášení oboustranného příměří, zmražení konfliktu na Ruskem anektovaných okupovaných území, případně vyslání mírové mise pod hlavičkou OSN. Teritoriální otázky, na které Rusko a Ukrajina nyní nahlížejí naprosto odlišně, kdy se Kreml nechce vzdát ilegálně anektovaných území a Kyjev zase snu o dobytí Krymu, by se mohly řešit později. Kdyby záleželo na mém úsudku, zorganizoval bych na těchto sporných územích referenda za mezinárodního dohledu. Jenže to vše je běh na dlouhou trnitou trať – opakem je setrvalý eskalační kurz se všemi jeho globálními riziky a dopady.
Řada politiků mluví o tom, že musíme být ochotni pomáhat Ukrajině i za cenu snížení vlastní životní úrovně. Je to tak v pořádku? A nedošlo k tomu už dávno vlastně?
Ukrajina se těší mimořádné podpoře, materiální, vojenské, diplomatické, jakož i globální solidaritě, nevídané v dějinách imperialismu. Nelze proto s vážnou tváří hovořit o mnichovanství nebo házení Ukrajiny přes palubu. Většina území jí zůstane a budoucnost ukáže, zda se jí navrátí i další regiony. To vše ale záleží na vůli vyjednávat, což se týká všech aktérů ukrajinského konfliktu. Neměli bychom tvrdohlavě setrvávat na neměnnosti hranic, ale naopak bychom měli dbát na vůli těch, kdo v dané oblasti žijí. Je samozřejmě nutné účinně pomáhat ukrajinským i dalším uprchlíkům, jak nám velí Ženevské konvence, ale nikoliv na úkor české společnosti, kterou dlouhodobě sužuje vysoká inflace i nadále vysoké ceny energií a přemrštěné ceny potravin. Není ale záhodno vyvolávat xenofobní nálady proti ukrajinské uprchlické komunitě, když za svízelnou situaci spousty běžných Čechů v mnohých ohledech může neoliberální Fialova vláda, od níž se ještě nadějeme věcí. Ale to je už téma na samostatnou debatu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
Antikapital
