Kdybyste byli občany USA, kdo by měl váš hlas v prezidentských volbách?Anketa
Jednoduchá, ale současně složitá otázka. Co se v Turecku vlastně stalo? Objevují se spekulace, že šlo o vládou zinscenovanou záležitost, jiná, že v puči měly prsty USA kvůli sbližování Turecka s Ruskem… Co si o tom myslíte vy?
Jako téměř vždy za posledních 15 až 20 let si nemůžeme být jisti, co jsme vlastně viděli. Je příliš krátce po „akci“ na to, aby se našly nějaké neprůstřelné důkazy, takže vše se pohybuje v rovině spekulací. Nicméně existuje již teď několik skutečností, které naznačují, že to, co se odehrálo v Turecku, bylo dopředu připraveno současnou administrativou prezidenta Erdogana.
Zaprvé je to bezbřehý naivismus, s kterým byl ten takzvaný puč prováděn jeho údajnými aktéry. Od symbolického ostřelování parlamentu až po obsazení jednoho směru mostu přes Bospor. Od údajného zatčení náčelníka generálního štábu až po jeho zázračné „osvobození“ o několik málo hodin později, přes ignorování pohybu prezidenta Erdogana, kterého už údajně měly v zaměřovačích pučistické F-16 u Istanbulu až po chabý nebo vůbec žádný odpor pučistů při své pacifikaci. Takhle může možná puč vypadat a dopadnout v představách naivních skautíků, ale nikoli zkušených vojáků, kteří strávili ve vojenských operacích polovinu života.
Co by měli Američané udělat s jadernými zbraněmi, které mají v Turecku?Anketa
K druhé části otázky řeknu jediné – podívejte se do historie na okolnosti předchozích vojenských převratů v Turecku. V roce 1960 se jednalo o zabránění vlivu Sovětského svazu po ukončení Marshallova plánu a při souvisejících ekonomických těžkostech – zajímavým faktem tohoto převratu je okamžité prohlášení pučistů o loajalitě blokům NATO a CENTO. V roce 1980, v období těžkých politických střetů pravicových a levicových politických uskupení, vojáci opět intervenovali ve věci uklidnění a znovuzavedení disciplíny ve společnosti. I v letech 1971 a 1997, kdy proběhly takzvané puče formou memoranda, jimiž armáda v podstatě nadiktovala politikům svoje podmínky, šlo o řešení chaotických ekonomických a politických poměrů v zemi. Všechny tyto vojenské inherence do civilních záležitostí však proběhly organizovaně, s výjimkou roku 1960 též hierarchicky (byly vedeny náčelníkem generálního štábu a veliteli druhů vojsk) a víceméně nenásilně a v tichém dorozumění s politiky.
Jaký bude mít puč dopad na vztahy s USA? Turecko tvrdí, že za pučem stojí v USA žijící klerik Fethullah Gülen, a požaduje jeho vydání. Turecký premiér Binali Yildirim totiž uvedl, že „každá země, která chrání Fethullaha Gülena, bude pro Turecko nepřítelem“. Rovněž je zajímavé, že turecká vláda paralyzovala vojenskou základnu Incirlik, kterou využívají i Američané…
Úvodem je nutno připomenout, že kazatel, spisovatel a bývalý imám Gülen byl až do roku 2013 velmi významným politickým spojencem Erdogana. Vyznavač a učitel nejkonsiliantnější sunnitské školy hanífovců se stal významným představitelem dialogu mezi církvemi a konfesemi. Byl to především Gülenův nekompromisní postoj ke korupci v řadách Erdoganovy strany spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkinma Partisi), zejména v kauze obcházení sankcí vůči Íránu při vývozu jeho ropy a plynu, který hrozil skandálem v nejvyšších patrech turecké politiky, který přiměl Erdogana, aby Gülena prohlásil za veřejného nepřítele a postupně jej prohlásil za hlavu jakési (do vysoké míry smyšlené) teroristické organizace. Špinavé peníze z tohoto obchodu byly nepochybně použity i na financování teroristů v Sýrii a v Iráku.
Gülen se stal známým opozičním vůdcem v exilu a je nesporné, že jedním z důvodů inscenovaného puče bylo i vytvoření důvodu pro žádost k extradikci, narušení jeho organizace i paralyzování domácích sympatizantů – gülenistů.
Psali jsme:
Jaký dopad bude mít dle vás celá záležitost na vztahy s Ruskem? Bude oteplení vztahů s Ruskem stálejší záležitostí?
V řadě tahů a kroků, které nyní Erdogan uskutečňuje, hrají jistě vztahy s Ruskem důležitou roli, avšak nikoliv v přímé závislosti na inscenovaném puči. Rusko zatím komentuje záležitosti okolo víkendové hry na vojenský převrat velmi opatrně a ponechává si odstup. V této hře se bude (opět; pokolikáté už?) hrát o trasy ropovodů a plynovodů a o vliv nad jejich provozem, o poválečné uspořádání Sýrie, ale i o kavkazké záležitosti včetně řešení konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem.
Jaký vliv to bude mít na vztah s EU a na dohodu o imigraci? Erdogan zahájil tažení proti soudcům a opozici. Nezhorší porušování lidských práv vztah Turecka a EU? Není to příležitost, jak hledat vlastní evropské řešení migrační krize bez Turecka?
Unijní politici i politici národních států mají v tuto chvíli luxusní příležitost celou dohodu s Tureckem skrečovat. Jejich problémem je, že v situaci, kdy trvají na sankcích vůči Moskvě, je potřeba přijít s řešením energetických cest. Za této situace musí Merkel a spol. opatrně volit, jakou politiku vůči Turecku chtějí vlastně hrát. Pro tyto politiky je ostatně příznačné, že se opět chytili do vlastní pasti, kdy Evropa bude jediným poraženým vyšlým z tohoto klání. Sbližování Moskvy a Ankary je pro Brusel i Berlín velmi zlověstným signálem.
Mluvil jste o „migračním problému“. Ve skutečnosti žádný neexistuje. Jde jenom o vůli tranzitních zemí, především Turecka a Libye, vracet migranty, odkud přišli. Pokud si tuto vůli u uvedených zemí nebudeme schopni jako Evropská unie vynutit, nemá smysl v projektu „integrované Unie“ pokračovat, protože bude jasné, že další setrvávání v tomto spolku bude mít devastující důsledky pro naši zemi.
Hovořilo se o tom, že turecká společnost je rozpolcená na „prozápadní“ městské obyvatelstvo a islámský „venkov“ a zbytek Turecka. Hynek Kmoníček napsal v nadsázce, že reakce veřejnosti ukazují, že sekulární část Turků asi odjela na dovolenou…
Hynek Kmoníček provedl, jako ostatně vždy, skvělou analýzu toho, co se vlastně stalo v Turecku. V okamžiku, kdy jsem viděl nařvané mladíky v civilu, kteří tlučou opasky vyděšené vojáčky, bezděky jsem si vzpomněl na typického sekulárního obyvatele tureckých velkoměst, obtloustlého, obrýleného a řešícího spory domluvou. Tihle mladíci byli účinkující, podobní jako ti, kteří řežou hlavy a střílejí rukojmí, sami zahaleni v černé kombinéze. Neodjeli na dovolenou. Prostě byli zalezlí doma a my jsme místo toho viděli v záběrech médií stranickou a bezpečnostní klaku.
Ano, tento víkendový tyjátr prozradil i další věc – shodného autora a režiséra spektakulárních poprav, prováděných takzvaným Islámským státem, a tohoto údajného puče. Turecká Národní zpravodajská služba (Milli Istihbarat Teşkilati), která řídí teroristické organizace v Sýrii a v Iráku, ukázala těmito záběry plnými nechutné brutality sama na sebe a na svého šéfa, Erdoganova pacholka pro špinavou práci Hakana Fidana. Jeho propojení k syrským teroristům a k nezákonným kšeftům, na které upozorňoval Gülen a které plní stranickou pokladnu AKP i konta Islámského státu a Džabhat Nusrá, bylo několikrát spolehlivě prokázáno, mimo jiné i Obamovým poradcem pro otázky národní bezpečnosti Thomasem Donilonem.
Psali jsme:
Nevyužije Erdogan současnou situaci k dokonání „převratu“ atatürkovské republiky v islámskou Osmanskou říši? A nemůže dojít k „diplomatické revoluci“? Odpoutání se Turecka od USA a Evropy? Do jaké míry potřebuje USA Turecko a naopak?
Pro Erdogana stejně jako pro všechny ostatní politiky jsou víra a náboženství pouze prostředkem, nikoli cílem. Domnívám se, že jsme po všechna ta léta poněkud přecenili nikoliv pouze kemalismus, ale všechna další sekularistická hnutí ve světě. Velké nadšení, s nímž se Syřané, Egypťané, Turci a Iráčané vrhli v 50. a 60. letech na cestu budování moderní společnosti, narazilo dříve nebo později na záměrné torpédování jejich snah euroatlantickým světem. Po rozpadu sovětského impéria pak ztratily sekulární síly naději a postupně i vliv a politické těžiště se stále více přesouvalo směrem k náboženským nadacím a spolkům financovaným štědře ze Saúdské Arábie, Kataru a Kuvajtu.
Za peníze Evropanů a Američanů, kterými jsme štědře obdařili tyto zpátečnické a kulturně s námi zcela nekompatibilní režimy, proběhla v posledních 25 letech tichá a plíživá reislamizace společnosti v zemích, které jsme ještě donedávna mohli považovat za sekulární. Strašná vnitřní válka potom dokoná to, co se nedalo zaplatit – zaseje nenávist mezi lidi, žijící v těchto zemích, a navzájem i mezi tyto země a náš svět. Prohráváme válku o charakter Blízkého východu a severní Afriky. Prohráváme ji vlastní vinou, neboť jsme si zvolili hloupé a netalentované politiky, kteří nás teď vedou do zkázy.
Posílí, či oslabí celá věc Turecko?
Jak z výše uvedeného vyplývá, jediný, koho tento vývoj oslabí, bude Evropa (a Sýrie s Irákem). Všichni ostatní účastníci na tom budou lépe.
Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
