Pane profesore, společenská jednota směřující k pomoci ukrajinským uprchlíkům byla rozčeřena incidenty s romskými uprchlíky. Jak to vnímáte? Lze vlastně ještě hovořit o společenské jednotě?

Především se nedomnívám, že by se dalo od začátku hovořit o společenské jednotě. Do značné míry šlo o mediální fikci. Pomoc válečným uprchlíkům je morální imperativ a bezpochyby řada našich občanů byla stržena skutečným nezištným altruismem ve vztahu k Ukrajincům, kteří se uchylovali na naše území. Milan Kundera ale kdysi vymezil jednu z podob kýče jako kolektivní opájení se vlastní ušlechtilostí a morální nadřazeností, která se v tomto konkrétním případě navíc spojila s politickou mocí. Vznikla atmosféra hysterického vynucování společenského souhlasu a jednoty – a stigmatizace či perzekuce všech, kteří se z různých důvodů nehodlají ke zmíněnému mentálnímu rozpoložení připojit. Pro společnost nastává vysoce riskantní situace, protože v případě, že se situace vyvine jinak, než je očekáváno, a většinou tomu tak bývá, lidé budou postrádat alternativní strategii pro vypořádání se s nastalými okolnostmi.       

Analytici vyhlížejí s obavami podzim. Očekává se, že vlivem nastupující inflace a s hrozbou zastavení dodávek ruských paliv může dojít k rozvratu sociálního smíru. Lze tomu ještě zabránit?