Jednou jste psal o islámistických skupinách, které by nakonec měly být přivedeny do politického procesu...
Záleží, kdo by to byl. Skupiny jako ISIS ne...
A co Hamás?
S Hamásem je to složité. Reflektuje důležitou část palestinského mínění a nikam nezmizí. Budete-li s nimi jednat, daleko se nedostanete, protože jejich požadavky nebudou v mnoha ohledech schůdné. To by nebyla dobrá strategie. To, o co se nyní Izrael snaží, tedy vyjednávat prostřednictvím Palestinské národní správy, je maximem, co od tohoto partnera v jednání můžete získat. Ale nevylučoval bych, že časem Hamás dojde do bodu, kdy bude mít pocit, že musí uzavřít nějakou dohodu.
Něco jako Irská republikánská armáda?
Nakonec. Tyto skupiny se během doby vyvíjejí.
Jaké poučení plyne z finanční krize z let 2008/09? Je zde nějaká závažná lekce pro kapitalismus samotný?
Hlavní lekcí je, že finanční sektor je jiný než reálná ekonomika a že spousta zásad volného trhu, které platí v obchodu a pro firmy jako General Electric či General Motors, které vyrábějí produkty, reálné věci, se liší od bank na Wall Streetu. Finanční sektor totiž může uvalit náklady na zbytek ekonomiky pomocí systémového selhání, což velké průmyslové společnosti prostě nemohou. To je důvod, proč byl vždy přísněji regulován. Koncem 90. let přišlo období, kdy se principy volného trhu uplatnily na špatném místě. Celý systém regulace bank, kapitálu a prozíravý dohled nad kapitálovým pákovým vlivem (využitím úvěrů ke zlepšení fin. situace, stavu akciového kapitálu, pozn. překl.) a dohled nad akceptací rizik se uvolnil. Výsledkem byla krize, jejíž náklady byly vysoké pro všechny. Je velmi důležité tento sektor regulovat. Myslím, že dodnes jsme to neudělali adekvátně, ale je to lepší než v roce 2008.
Jak se ekonomika stává stále více závislou na sofistikovaném softwaru a mizí určitá pracovní místa pro střední třídu? Jaký je váš názor na perspektivu našeho hospodářství?
To je velký problém. Nerovnost je poháněna technologiemi. Je snadnější nahradit málo či středně kvalifikované než vysoce kvalifikované pracovníky. To je základní příčina úpadku střední třídy. Rovněž se to týká stále se zvyšujících požadavků na úroveň vzdělání, aby člověk dostal vůbec nějakou práci. Nemám žádné řešení.
Jaron Lanier, počítačový vědec, jeden z tvůrců virtuální reality a nynější kritik digitální ekonomiky, přezdívá firmám založeným na superpočítačích podle Homérových Sirén – Sirénové servery. Podobně jako Sirény, i ony nás lákají, tentokrát na laciné zboží a služby výměnou za víc a víc kontroly nad našimi životy. Jde o firmy jako Google, Amazon, Facebook a mnoho dalších. Někteří jeho argument odsuzují jako příliš pesimistické novodobé ludditství. Říkají, že se ekonomika sama napraví jako po bouřích ludittů v Anglii a vzniknou nová pracovní místa.
To je článek víry. Může k tomu dojít, a nemusí. Myslel bych, že v logice informační technologie je v ohrožení málo kvalifikovaných pracovních míst, ne vysoce kvalifikovaných, která vyžadují komplexní úsudek. Takže si myslím, že proces [oslabování střední třídy] bude pokračovat. Lanierova kritika se týká také skutečnosti, že jsme se nechali svést technologií a v zásadě se vzdali soukromí výměnou za aplikace zdarma. Jsem docela šokován mírou, do jaké jsou Američané spokojení či lhostejní vůči skutečnosti, že Google o nás ví všechno.
Francis Fukuyama. Foto - Tomáš Klvaňa
„Necháme vás, abyste slídili, když nám dáte bonbón zadara“ – takový postoj myslíte? Ve své knize o Latinské Americe jste se zaměřil nerovnou distribuci bohatství jako příčinu mnoha sociálních a politických problémů. Není to také, co přichází k nám?
Jistě, Latinská Amerika je dobrým varováním. Je znepokojivé, do jaké míry začíná politika Spojených států v určitém smyslu připomínat politiku Latinské Ameriky.
S ohledem na fragmentaci?
S ohledem na populismus a postoje vůči státu. V Latinské Americe kvůli vysoké míře ekonomické nerovnosti byla politika rozdělena vždy mezi bohatou elitu a poměrně malou střední třídu na jedné straně a spoustu chudých lidí na straně druhé. To stvořilo všechny ty populistické politiky jako Hugo Cháveze, Rafaela Correu nebo Evo Morálese. Nebo Cristinu Fernándezovou v Argentině. Poprvé v 90. letech minulého a v první dekádě tohoto století se Latinská Amerika vyvíjela podobně jako evropské země se středopravicovou a středolevicovou orientací bez ostré polarizace; přinejmenším se tímto směrem pohybují Chile a Brazílie. Nebezpečné pro USA a do jisté míry pro Evropu je to, že, bude-li se nerovnost prohlubovat, přijdou populističtí politici, budou volat po opravdu stupidní politice a opatřeních, která nakonec hospodářskému růstu uškodí.
Někdo jako Donald Trump? Nebo on je zvláštní případ?
Neberu ho jako politika vážně, takže si nejsem jist, co představuje. Zjevně jsou Američané ze střední třídy hodně rozzlobení kvůli úbytku pracovních míst ve výrobě i jinde. Ta ztráta pokračuje vytrvale posledních 30 let. Částečně se protest projevuje v organizovaném hnutí odborů, ale částečně také pravicovým populismem, protože v USA mnoho bílých dělníků volí republikány. Nevolí tradiční levicové strany. Hněv pochází z téhož zdroje, je jím ekonomická nejistota.
Jak do celkového obrazu vstupují média, fragmentovaná v souvislosti s digitální komunikací? Je to důsledek hospodářské polarizace?
Je to důsledek vývoje technologií a trhu. Mediální společnosti v 19. a 20. století byly rodinnými firmami. Nutně jim nešlo o maximalizaci zisku. Měly občanský smysl pro to, že noviny musí hrát určitou úlohu ve společnosti, v komunitě. To se změnilo, když se z nich se staly korporace. Ale nemyslím, že to je nutně náš hlavní problém. Při existenci všech těch komunikačních kanálů mohou lidé komunikovat s relativně malými skupinami stejně orientovaných lidí. Mohou se navzájem ujišťovat o věcech, kterým zbytek společnosti nevěří, ale je přece tak pěkné být společně s těmi, kdo smýšlejí přesně jako vy. Rozškatulkování médií způsobilo, že se narušil širší smysl pro národní komunitu.
To je jedna strana mince informační společnosti. Na straně druhé informační společnost všem zpřístupnila nepředstavitelné množství informací. Je tedy demokratizace informací pro demokracii dobrá, nebo špatná?
To je trvalý zápas. Bylo běžné v 90. letech, že si lidé mysleli, že informační revoluce bude dobrá pro demokracii všude, protože dá lidem přístup k informacím, a tedy moc. To byla pravda; ale autoritářské režimy se mezitím dobře naučily zvládnout tutéž technologii. Tak je Čína úspěšná v cenzurování internetu a brání lidem, aby jej využili ke kolektivní akci, protestu... A Rusové jdou stejným směrem.
Je Putinovo Rusko tím, co nazýváte novodědičným státem?
Rozhodně. Putin nevytvořil žádné instituce. Začínal se svou skupinou kolegů z KGB, když byl v Německu v 80. letech, a všichni odešli do Petrohradu a pak se přestěhovali do Moskvy. Igor Sečin a Jakunin a všichni ostatní jsou součástí této sítě. Jeho režim je založen na osobních vazbách. Proto je to pro Rusko hrozbou. Kdyby Putina zítra přejel autobus, není žádná institucionální struktura, která by přežila. Nastane boj mezi všemi těmi jeho poručníky mafiánské organizace, kterou stvořil.
Co by s tím USA a Evropa měly udělat? Děláme více méně vše, co můžeme?
Ne. Mohli jsme Ukrajinu mnohem víc podpořit. Už od války v Gruzii zastávám názor, že bychom měli oživit NATO jako seriózní vojenskou alianci. V 90. letech a na počátku první dekády po roce 2000 se NATO stalo tak trochu politickou organizací propagující demokracii. Byla angažovaná v Afghánistánu a všech vnějších operacích. Článek 5 – jádro aliance, jež je hlavně vojenskou aliancí zemí, které se navzájem chrání a podporují v případě útoku, erodovala. NATO přestalo dělat vojenská cvičení, nejsou žádné předsunuté jednotky, ba i velitelská cvičení skončila. Nyní se to mění, vrací, a to je dobře. NATO by se mělo brát vážně. Měli bychom najít cestu, jak dostat Finsko a Švédsko do NATO. To by byla adekvátní reakce na to, co dělají Rusové v Pobaltí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš Klvaňa
