Tak je to tu. Turecký prezident Erdogan do toho praštil a vstupuje do Sýrie. Prý aby „osvobodil obyvatelstvo od ozbrojených band“ a připravil terén pro umístění syrských uprchlíků. První otázka je jednoduchá: Co se děje v tuto chvíli? Jak z pohledu útočníka, tak z pozice obránců?
Dovolím si upozornit, že turecká armáda volně operuje v Sýrii už roky, ať už je řeč o Idlíbu, Al Bábu kousek od Aleppa, nověji o Manbídži nebo Afrínu. Takže všechny ty titulky o tureckém vpádu do Sýrie jsou lehce zavádějící, řečeno eufemisticky. A v Sýrii taky působí američtí vojáci. A Britové nyní připouštějí, že mají v Sýrii stále stovky příslušníků speciálních jednotek, což je řádově vyšší údaj, než se doposud přiznávalo. A přítomni jsou tam ilegálně i příslušníci dalších armád NATO. Zkrátka, vypichovat najednou Turecko a vydávat je za jakoby jediného útočníka proti Sýrii, je prostě nonsens. Nebo lépe, pokus o dezinformaci.
Ale jinak ano, Erdogan po měsících hrozeb o víkendu cosi dohodl s Trumpem, o čem toho ve skutečnosti zatím moc nevíme. Pak konzultoval s Ruskem, podle reakcí nejspíš i s Íránem a zřejmě i Sýrií a o čtyři dny později zahájil útok proti severovýchodu Sýrie, který za svůj považují Kurdové. Zatím Turci opakují, že cílem je vytlačit kurdské ozbrojence od hranic čili vytvořit s Amerikou dojednané „bezpečnostní pásmo“, které by se mělo táhnout snad víc než 400 kilometrů a zasahovat asi 30 kilometrů do syrského vnitrozemí. Jeho stíhačky ovšem bombardují i 50 kilometrů od hranice, turecká armáda vstoupila do Tal Abjádu a bojuje o centrum města, prý zasáhli 181 cílů, ale když bombardují, tak se soustředí na perimetry měst. I proto dosavadní ztráty z řad civilistů nejsou naštěstí nijak vysoké, po ránu jsem kdesi zahlédla číslo sedm. Třeba ve srovnání s „běžným“ saúdským bombardováním Jemenu nebo další vybombardovanou svatbou v Afghánistánu je to zanedbatelné, cynicky vzato…
Kurdové se brání zuby nehty, pálí po Turcích z děl, ale podle očekávání jim to nebude nic moc platné. V minulých týdnech je Američané kvůli dohodám s Tureckem donutili zničit jejich obranné pozice a nyní, bez americké letecké podpory, nemají nejmenší šanci případný turecký pozemní útok ustát. Nezapomínejme, že Turecko má druhou nejsilnější armádu v NATO.
A co víc, Turecko má trumf v tzv. Syrské národní armádě, což je směska nejrůznějších džihádistických skupin v tureckém žoldu. Armáda o síle nějakých 14 tisíc mužů. A ti už do kurdských oblastí vstoupili také. Tady je důležité připomenout, že Kurdové v Sýrii nemají žádná etnicky jen „svá“ území, vždy žili po boku Arabů, Turkmenů, Asyřanů, beduínů a dalších. A právě těmto etnikům mnohdy kurdská nadvláda střihnutá skutečnou diktaturou nevyhovuje. Pokud tedy nyní do oblasti vstupuje turecká armáda, bude nejspíš většinově považována za okupační, ale v případě „Syrské národní armády“, jejíž příslušníci začasté pocházejí i právě ze severovýchodu Sýrie, je situace zcela jiná – znají oblast, znají místní lidi i nálady, vědí, že se budou moci do určité míry o původní obyvatelstvo regionu opřít a přinejmenším u části místních získat i gloriolu „osvoboditelů od kurdské nadvlády“. Zkrátka, je tu národnostní aspekt, který bych vůbec nepodceňovala.
Američané se stahují a nechávají Erdoganovi volné pole působnosti. Objevují se paralely s mnichovskou dohodou a výtky vůči Američanům. Pomůže někdo ze Západu Kurdům? Myšleno, jinak než slovy podpory.
A kdo ze Západu jim má jako pomoci? Trump poprvé o odsunu ze Sýrie zahovořil někdy loni v dubnu, což je už rok a půl zpátky. Byl sice tehdy ještě doma „umravněn“, ale loni v listopadu to zkusil znovu. Taky neuspěl, a ministr obrany Mattis tehdy dokonce na protest rezignoval. A teď je to tu zas. Chci říci, že každý soudný člověk přece přinejmenším tušil, že je odsun ve vzduchu a že Kurdové v Sýrii dřív nebo později zůstanou bez americké ochrany. Nyní mají zbylé americké jednotky v Sýrii zákaz vstupovat do bojů Kurdů a Turků, britská vláda totéž nařídila těm svým vojákům. Nevím, jaký význam mají aktuální protesty NATO nebo EU, americký Kongres se najednou shodl na sankcích proti Turecku, sám Trump, který celou operaci fakticky umožnil, nyní vyzývá k „racionálnímu postupu“…
A to jako Kurdové netušili, že USA „nemají spojence, jen zájmy“? Odmítali vrátit se pod centrální vládu v Damašku, v posledních třech čtyřech letech nakonec sabotovali všechna vzájemná jednání, to všechno pod dojmem slibů, že budou mít Ameriku za zády navždy. Oni fakt neznají moderní dějiny světa? Svým způsobem neuvěřitelné. Sorry teda jako.
Opět nezklamali někteří hujerští komentátoři, kteří se nejvíc ze všeho bojí, aby na něčem neprofitoval zlý a proradný Putin. Zklamaně hlásí, že „naši Kurdové“ se teď spojí s Ruskem, Asadem a Íránem. Je to reálná možnost? Půjde Putin po krku Erdoganovi? A Írán, zasáhne on? Lze si představit třeba nepřímou podporu, třeba dodávkami zbrojního materiálu?
Víte, co je fakt divné? Že ať v posledních letech uděláme tady u nás na Západě cokoli, nakonec ze všeho jako by vždycky profitoval jen ten Putin. To je už k uzoufání! Není nejvyšší čas se vážně zamyslet?
Ale vážně. Neustále používáme pojem „Kurdové“, ale je třeba si uvědomit, že v syrském „Kurdistánu“ je spousta Kurdů tureckých, kterým nejde ani tak o tuto svou „vlast“, jako spíš o získání platformy pro boj proti Turecku, a ani ti echt syrští Kurdové nejsou žádným monolitem. Je to vcelku pestrá směsice stran a hnutí, od těch ultralevicových, ocalanovských, přes demokratické až po náboženské fanatiky, nemluvě o těch, kteří se nechali najmout Spojenými státy, aby v barvách „Syrských demokratických sil“ dělali americkému letectvu pozemní jednotky v americké „válce proti Daeši“. A ti, kteří odporují hlavnímu, levicovému proudu, často končí v base, nebo i hůř. Čili Kurdové nepředstavují žádnou národnostní idylku, znějí vícehlasem a otázka je, jaký proud do budoucna převáží. Někteří začali vyjednávat s Damaškem loni v listopadu, když Trump zrovna zahrozil odsunem, ale nechali toho i pod tlakem ostatních kurdských frakcí. Nyní už zase někteří hledají cestu k Damašku, zatímco jiní se místo toho připravují na „boj na život a na smrt“ a „proti všem“.
Nicméně, zpátky k otázce. Ano, myslím si, že Rusko je aktuálně „na koni“ zcela určitě. Už oznámilo, že se nebude míchat do konfliktu mezi Tureckem a Kurdy, natož do případného konfliktu mezi Sýrií a Tureckem. Ale současně už se určitě vidí v pozici loutkovodiče, který dovede většinu Kurdů k urovnání vztahů s Damaškem a Erdogana k normalizaci vztahů s Asadem. A pokud se to Rusům nakonec fakt podaří, jejich vliv v regionu jen vzroste…
Ptáte se na Írán a jeho případné zbrojní dodávky. Komu? Kurdům? Těm určitě nic dodávat nebude, naopak, pár hodin před zahájením tureckého útoku íránská armáda zahájila „překvapivé“ manévry na svých „kurdských“ hranicích, z čehož lze usuzovat, že Teherán s Ankarou situaci průběžně konzultuje. Mimochodem, jejich souznění potvrdil i íránský prezident Róhání, když prohlásil, že Turecko „má právo dělat si starost o své hranice“.
S tím souvisí vlastně hlavní nevýhoda „syrského Kurdistánu“ – nejenže v něm Kurdové nemají většinu, ale nemají vlastně ani píď hranic s nějakým státem, který by mohli považovat za spřátelený. Samozřejmě, u syrského Kurdistánu leží Kurdistán irácký, ale ani ten nemusí být spolehlivým „mostem“ k vnějšímu světu, protože hlavní místní hráči kurdského problému – Turecko, Sýrie, Irák a Írán – se sice mohou v některých názorech rozcházet, ale v otázce kurdské státnosti, která by je připravila o část jejich území, se naprosto shodují: Nikdy!
CELÝ SERIÁL: OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ
Řeklo by se, že není jednoduché být spojencem Západu. Objevují se i narážky typu „místo tibetských vlajek vyvěste kurdské“. Znamená tato situace ohrožení prestiže Západu, který pořád mluví o svobodě, lidských právech a mezinárodním právu? Někoho může napadnout srovnání s Krymem...
Ohrožení prestiže Západu se fakt nebojím, protože největší prestiž má Západ tady u nás, tedy doma, na Západě. Stačí ale sednout do letadla a po pouhých třech čtyřech hodinách vystoupit třeba někde na diskutovaném Blízkém východě a zjistíte, že žádnou prestiž už dávno nemáme. Všechny ty řeči o svobodě, lidských právech a mezinárodním právu sice můžeme sami pro sebe dál omílat až do naprostého umdlení a přitom se tvářit, že Západ všechny tyto hodnoty bez hledu na miliony našich obětí opravdu ctí, tibetské vlajky můžeme klidně doplnit vlajkami kurdskými, když už se ty palestinské „nehodí“, ale ze všeho nejvíc to bude jen důkazem pokrytectví a neschopnosti vnímat realitu současného světa. A o to větší snahy lhát si do kapsy.
Kurdské oddíly hlásí, že jestliže budou muset válčit, přestanou hlídat zajatce Islámského státu. Kolik jich mají? Můžeme se dočkat jejich „návštěvy“ v Evropě?
Otázka Daeše je pravdu zajímavá. Kurdské oddíly v americkém žoldu už kvůli obraně před tureckou invazí většinově opustily Rakká, někdejší „metropoli Daeše“, což umožnilo spícím buňkám teroristů zahájit včera přímo v centru města poměrně velké útočné akce. Z čehož plyne, že Daeš stále žije, i když byl podle proklamací USA a jejich „války proti teroru“ poražen oficiálně už šestnáctkrát. Nicméně, Daeš v syrské Rakká a okolí útočí poměrně často, stejně jako třeba v oblasti kolem slovutné historické Palmýry. Zkrátka, žije dál, a to i v Iráku, jen už přestal vytvářet „státní entity“ a přešel na gerilovou formu boje. Poražen rozhodně není.
Ale vy se ptáte na zajatce a kurdské pohrůžky, že se dostanou na svobodu. Americké údaje mluví o tom, že v zajetí u „amerických“ Kurdů je asi 12 tisíc teroristů z Daeše, jejichž vesměs početné rodiny jsou drženy převážně v nechvalně proslulém táboře Al Húl. Prý právě odtud v noci na dnešek několik fanatiček Daeše dokázalo uprchnout.
Mezi zajatci je přitom prý asi 2 500 občanů západních zemí, které o své občany nemají pražádný zájem. A nerudovská otázka: Kam s nimi? USA i samotní Kurdové se nejednou snažili tyto teroristy „udat“ jejich příslušným státům, ale bez úspěchu. Stovky jich sice stačili popravit v Iráku, ale ani tam asi nemají kapacity nebo chuť (nebo obojí) dělat špinavou práci za ostatní, tím spíš, že sami ten problém ani nevytvořili.
A teď se dostáváme k zajímavému bodu nedělního Trumpova telefonátu s Erdoganem. Jedna z mála věcí, která se fakticky dostala na veřejnost, bylo Trumpovo konstatování, že od nynějška je Turecko „zodpovědné za všechny bojovníky Daeše, kteří byli v oblasti zajati v posledních dvou letech“. Vyplývá z toho, že je Kurdové nepropustí, ale předají Turkům? A pokud ano, tak co to v praxi bude znamenat? Přenecháme „špinavou práci“ při jejich likvidaci Turecku, protože „sultán“ Erdogan jejich služeb sice před časem hojně využíval, ale nyní už je opravdu nepotřebuje vůbec k ničemu a může je považovat jen za nepohodlnou konkurenci? Nebo je snad naopak vyzbrojí a pošle bojovat třeba do Idlíbu, aby je tam nakonec zlikvidovaly ruské a syrské bombardéry, ale přitom by se finále celého konfliktu alespoň odložilo? Obojí mi připadá v zásadě možné. Uvidíme. Daeš vznikl v americkém vězeňském táboře Camp Bucca v Iráku a v očích amerických stratégů byl dlouho považován za ideální nástroj ke svržení Asadovy vlády v Sýrii. Bude zajímavé sledovat, komu a jak poslouží nyní jeho zajatci.
A jestli se můžeme dočkat jeho „návštěvy“ v Evropě? No, proč ne? Ostatně, konstatoval to nyní i sám Trump. Navíc je jasné, že teroristé z Daeše tady už dávno jsou, na druhou stranu těch 2 500 vězněných teroristů jsou naši spoluobčané v rámci EU, i s právem volit. Sice nevím, kudy by se „nevítaně“ domů nejsnáze dostávali, ale oni příslušné „cestovní kanály“ jistě znají…
Pražský magistrát vypověděl smlouvu o partnerství s Pekingem. Krok očekávaný, ze strany Číny přijatý velmi zle. Jde podle vás o šťastné rozhodnutí? A nejde o špatnou vizitku síly česko-čínských vztahů, když je rozbourá jedna radnice?
O panu Hřibovi si myslím své, ale stejně nepříjemně mě překvapila brutální reakce čínské ambasády. Nevím, jestli se tu jejich diplomati chtějí nějak zviditelnit, aby si v Pekingu vysloužili nějaký zajímavější flek, než je zrovna pidi Praha, ale jejich reakce jsou v každém případě zbytečné a přestřelené. Na druhou stranu jsme ale aspoň něčím zajímaví, protože mám dojem, že Londýn, Paříž, Madrid nebo Berlín těm „čínskejm komoušům“ neumějí tak zatopit jako Hřibovic Praha. Na Peking!
Věra Jourová je možná poslední nadějí pro demokracii v Evropě, soudí Luboš Palata. Má pravdu?
To už ten celý náš svět fakt visí na jedné paní z Česka? Tak to je na tom ta „Evropa“ fakt zle…
Co bychom měli sledovat, to je teď jasné. Na co konkrétně se v rámci nového vývoje v Sýrii zaměříte vy osobně?
Příští dny nejspíš v praxi ukážou mantinely turecké invaze, na nichž se Erdogan s Trumpem dohodli…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
