Zkusme si na začátek vysvětlit, proč je 11. září 2001 ve Spojených státech i ve světě ještě po dvaceti letech takovým politickým, společenským a kulturním fenoménem. Co toto datum dnes znamená pro Američany?
Byl to první velký útok na Spojené státy. Ty do té doby válku vyvážely, ale od občanské války žádnou vlastní válku nikdy neměly. „Hoši“ vždycky odjížděli bojovat jinam. A najednou se něco stalo na jejich území. Něco hmatatelného, něco, co dosud viděli ve filmech. Zůstalo svíravé trauma z ohrožení vlastního domova. Zůstal pocit bezmocnosti.
Má být Hana Lipovská odvolána z Rady ČT?Anketa
Fenoménem jedenácté září navždy zůstane. Zejména mementem. Tajné služby měly indicie, že se k něčemu schyluje, ale nikdo nedbal. Jedenácté září byl okamžik, kdy „pevnost Amerika“ padla, kdy se ukázalo, že je zranitelná a že válka, ta horká, s mrtvými lidmi a troskami, není něco za mořem, ale je to u nich, a na jejich vlastních dvorech. Myslím, že dodnes jedenácté září způsobuje Spojeným státům posttraumatický syndrom. Den, kdy všichni, kteří měli naslouchat i zvuku spadaného listí, selhali.
Tyto události přišly nečekaně uprostřed velmi optimistického období celosvětové dominance USA, někdy dokonce nazývané jako Pax Americana. Jak ovlivnily globální politiku USA, a tím i vývoj ve světě?
Ukázalo se, že Spojené státy, které si přály „nové americké století“ nejsou tak nedotknutelné, že je lze dostat na kolena s minimálním vybavením. Že jsou ohrozitelné ne srovnatelně technologicky vyspělým státem, ale desítkou jednotlivců. Že bát se musejí každého. Bylo to vlastně poprvé, kdy selhalo úplně všechno, úplně všechny systémy varování. A kdy velmoci, na které USA pohlížely jako na státy, nad nimž si uchovávají dominanci, během jediné chvíle pochopily, že žádný hegemon neexistuje. Že Spojené státy jsou slabé. Že klíčem k porážce nesrovnatelně silnějšího je asymetrická strategie.
Fotogalerie: - Piráti a STAN v Jičíně
Když si jako tehdy už aktivní novinářka vzpomenete na tehdejší reakce v ČR, co vás zaujalo nejvíce?
Tak hlavně to byly emoce. Minimum faktů a pocit absolutního šoku. Jednak to bylo dáno tehdejšími technologickými možnosti – fakticky jsme sledovali celou tragédii v přímém přenosu. Ano, viděli jsme před tím válku v Zálivu, která se prakticky také odehrávala v přímém přenosu. Ale tohle byl jasný slunečný den uprostřed toho, co poněkud pyšně nazýváme civilizovaným světem, který skončil v troskách a smrtí spousty lidí. To přece nebyly jen věže, to bylo i zasažení Pentagonu a hlavě cestující, kteří dokázali zabránit čtvrtému letadlu, aby dospělo k svému cíli, což byl patrně Bílý dům nebo Kapitol. Pamatuju si ten první okamžik, kdy jsem viděla kouřící mrakodrap a myslela jsem si, že je to nějaký film. Jako si všichni pamatují, co dělali, když zastřelili Kennedyho, pamatujeme, kde jsme byli, když padla Dvojčata. Měla jsem ten den volno, protože jsem byla na pohřbu kamaráda. Seděli jsme v hospodě, kde byla puštěná televize. A jako všichni, i my se ptali vrchního, co je to za divný film. „To není film, napadli Ameriku,“ pravil a mně v tu chvíli skončilo volno. Spojené státy se vždycky zdály tak nedobytné, že se záběr na hořící mrakodrap mohl odehrát tak maximálně v Godzille. A najednou to tady bylo. A bylo to reálné. Zpětně si nejvíc uvědomuju právě ten pocit nevěřícnosti, že se něco takového mohlo stát.
Má Babiš pravdu, že je třeba přivézt Ukrajince, kteří by nahradili chybějící pracovní síly u nás?Anketa
Do roku 2011 asymetrickou strategii použili pouze afghánští mudžáhedíni a irácké hnutí odporu Muktady Sadra. Ale vždy jako strategii obrannou, nikoliv útočnou.
Z dnešního pohledu je připomínáno, že i v USA po těchto událostech nic nebylo jako dříve. Symbolem je zákon Patriot Act, který zásadně omezil lidské svobody a vedl k vyšším pravomocem státních orgánů při sledování občanů. Lze říci, že události 11. září zásadně změnily i americkou vnitřní politiku a poměr sil mezi svobodou a bezpečností v tamním myšlení?
Pro USA to byla strašná rána. Najednou si všichni uvědomili cenu včasných a přesných informací. Patriot Act se setkal v prvním momentech své existence s podporou, ale jako všechno, i ty nejhorší události začnou časem mizet v mlze. Musíme pořád myslet na to, že Spojené státy nezažily nejrůznější represe, které zažívala Evropa, že tedy berou „poměr mezi svobodou a bezpečností“ trochu jinak. V té vlně vlastenectví byli schopni podpořit do velké míry věci jako odebírání otisků na letištích, rozpoznávání tváří a podobně. Zahájilo se masové sledování internetu včetně osobních dat Američanů. Za jejich zády, bez jejich vědomí. Ano, bylo to pochopitelné, ale je to Velký bratr. USA se nepoučily. Konflikt s právem muslimů na sebeurčení a právem na nevměšování se do vnitřních záležitostí cizích států řešily opět další agresí, konflikt s právem na osobní integritu řešily hystericky a za pomoci technologií špehování. Funguje to dodnes, jen jsme si tak nějak zvykli. Co víc si tajné služby, o jejichž erudici nemám nijak valného mínění, mohou přát?
Fotogalerie: - Solidarita s afghánskými ženami
Nikdo nám nemusí implantovat čip. Máme ho u ucha celý den, jmenuje se mobilní telefon. Je klíčem k naší totožnosti, peněžence, síti kontaktů, informacím soukromým i pracovním. Jeho baterie už dnes nelze vyjmout. Jeho polohu lze triangulovat v síti s přesností na metr. Aniž tomu, pokud jsme laici, můžeme zabránit, lze jeho funkce na dálku spustit, a tak může sloužit, i když netelefonujeme, k nepřetržitému odposlechu, sledování pohybu, sledování naší činnosti například při práci s počítačem a několik telefonů v blízkosti metrů může zprostředkovat i obrysy předmětů – prostorový obraz scény.
Nevadí nám to, pokud nejsme ve funkci, ve které bychom mohli být vydíratelní nebo neděláme něco, co by mělo zůstat utajeno. O vědecké a průmyslové špionáži se mnoho nemluví. Ti, co jsou napadeni, nemají důvod se chlubit, ti, co úspěšně napadli, nemají důvod se chlubit. Ale jak ukazuje případ sledování Angely Merkelové izraelským softwarem, mezery v kybernetické bezpečnosti mají i politici a státníci. Bez ohledu na velikost země, zkušenosti tajné služby a rozpočet na kontrašpionáž. Nikdo už se nedozví, kdo Merkelovou vydíral a které její rozhodnutí tím bylo ovlivněno. Pouze Max Otto von Stierlitz, Vladimír Putin a Miloš Zeman se chovají rozumě a předvídavě, jako za starých časů. Nemají mobil.
Jakou roli v událostech následujících po 11. září sehrál tehdejší prezident George Walker Bush?
Bush byl v té době u moci necelý rok. Kromě toho, že vyhlásil válku proti terorismu a zahájil válku v Afghánistánu, který považoval za baštu al-Káidy (přičemž drtivá většina útočníků pocházela se Saúdské Arábie), která nevedla vůbec nikam, zavedl právě Patriot Act, zpřísnil pravidla pro přílet do Spojených států, zavedl stupnici nebezpečí a další kroky. Kromě války v Afghánistánu šlo o věci, které by patrně udělal každý světový státník, který by byl postaven do podobné situace, i když si o nich dnes můžeme myslet cokoliv.
Je třeba říci ještě jednu důležitou věc: Vlády USA se musí tváří v tvář svým občanům čestně vyrovnat s důvodným podezřením, že teroristům napomáhaly některé státní složky informačně, technologicky či logisticky. Stále více stavebních a materiálových inženýrů v USA ani jinde ve světě nechce věřit rychlosti, s jakou se zhroutily obě budovy Dvojčat, proč se zhroutila i třetí budova, jak došlo k explozi Pentagonu a dalším nesrovnalostem v oficiální zprávě. Dosavadní vysvětlení má hluboké trhliny.
Po celé období od počátku devadesátých let jsme byli svědky intervencí USA, které často měly otevřeně „demokratizační“ charakter, tedy s cílem změnit politické poměry v zemi ve prospěch „demokracie“ západního typu. Po 11. září, když prezident Bush vyhlásil „osu zla“, tyto ambice ještě zesílily. Kde se vzal tento až „misionářský“ étos?
Ale to přece není žádné období devadesátých let. USA nikdy samy nectily princip liberalismu – laissez faire. Zastánci svobody a volného trhu bez přívlastků se dodnes skrývají na univerzitách a cestují po světě jen tehdy, když je třeba místní trh otevřít zájmu Spojených států…
Misionářský étos zesílil na státní doktrínu za světových válek. Ve Spojených státech existují dvě dominantní myšlenkové školy o zahraniční politice, a to intervencionismus a izolacionismus. Angličtí puritáni, kteří připluli na lodi Mayflower do USA v roce 1620, aby zde jako Otcové poutníci (Pilgrim Fathers) založili první kolonii „pro slávu Boží“, stojí u zrodu intervencionismu a evangelizace. Od tohoto činu je odvozována Američany jejich výjimečnost a Boží plán tvorby Nového Jeruzaléma pro lidi, kteří chovají lásku k víře a svobodě. Vnucování víry je přímým důsledkem kolonizace, obsazení a vykořisťování zemí „divochů“ bílou, technologicky vyspělejší rasou. Tak došlo k pokoření čínské dynastie Čching při opiových válkách a následných nerovných smlouvách z Tientsinu a posléze k potlačení Boxerského povstání. Cesta k volnému obchodu byla otevřena. USA se změnily na transatlantickou a transpacifickou mocnost.
USA vyslaly první expediční síly do Koreje. Ale ani Korejská válka na počátku padesátých let 20. století nikam nevedla. Hranice mezi severem a jihem zůstala prakticky táž, jako před válkou. Válka ve Vietnamu. Somálsko, Libye, Teheránská akce… všechny tyto války mají jedno společné – neokoloniální tržní intervencionismus a fiasko Spojených států.
Do obou světových válek Spojené státy vstoupily až ve chvíli, kdy byly ohroženy jejich vlastní zájmy. Ne demokracie ve světě. Do první světové války v příslovečné chvíli potopení parníku Lusitania, na jehož palubě byli Američané a následném potopení několika obchodních lodí, druhá světová válka pro USA začala ve chvíli napadení Pearl Harboru. Napadení Československa, jehož vznik byl spjat s velkým ústavním vzorem v USA a v pomoci amerických demokratů, USA ignorovaly. Nicméně vždycky byly na vítězné straně. Navíc je to velmoc, přesvědčená o vlastní výjimečnosti, která v bipolárním světě měla své jedinečné místo a sklad jaderných zbraní. Sovětský svaz měl své zájmy. Američané rovněž. V USA jen prostě nepochopili, že svět 21. století se změnil, vojáci nechtějí po vietnamském debaklu umírat a prohrané války jsou tak vidět víc.
USA jsou v řadě věcí pokračovatelem britského impéria, které podobné „civilizační“ mise vedlo po celé koloniální období. Občas mě napadá, zda to není nějaká anglosaská posedlost touhou po nápravě světa a rozsvěcení temnot, při které bohužel uplatňují jen svá kritéria svobody a demokracie…
Idea výjimečnosti, Božího předurčení, koncept Božího společenství a osvícení prostřednictvím „vnitřního světla“ Božího hlasu vznikla jako výsledek anglické reformace, kterou započal Jindřich VIII. Tudor v 16. století. Inspirovaly se v učení Jana Kalvína.
Otázka je, nakolik je to dnes šíření amerických představ o svobodě jednotlivce, jehož zájem stojí nad zájmem státu a amerických představ o zastupitelské demokracii a nakolik je to úplně normální ekonomický zájem silnějšího. Britské impérium bylo v prvé řadě obrovskou obchodní velmocí. Britská správa kolonizovaných zemí se starala obchod a obchodní výměnu. „Civilizaci“ přinášela proto, aby snáze komunikovala s místními a vnutila jim své protihodnoty. Při pestrosti národů, které pod koloniální říši spadaly, bylo snazší jim přinést britskou civilizaci než se složitě učit místním, často nepřehledným poměrům. Kolonie byly současně odbytišti i zdroji. Zatímco moc Británie závisela na dělových člunech, Spojené státy to mají dodnes podobně, ale jejich moc závisí na možnosti zaútočit z výšky čtyř kilometrů strategickými bombardéry. Pokud by se podařilo „dobýt“ Afghánistán, získaly by Spojené státy obrovské odbytiště, obrovské surovinové zdroje a klíčovou pevnost na trase Írán–Čína. Takhle aspoň získali zakázky zbrojaři. Problém Spojených států je, že bez porozumění vnitřní politice všechno dobývají zbraněmi a mají vždycky pocit, že proti nim stojí nějací primitivní divoši. A pak nepřipraveni vletí do vietnamské džungle nebo afghánských hor a utápí tisíce životů v nesmyslných válkách s nepřítelem za každým kamenem či stromem. Bez genocidy nelze vítězit v asymetrické válce s obyvatelstvem. Buď je třeba střílet těhotné i nemluvňata, nebo je třeba dosáhnout příměří s okupovaným lidem. Zvítězit proti partyzánům nelze. Ani se strategickými bombardéry a napalmem. Mimochodem, Afghánistán Britové nikdy nedobyli. Ani Římané. Tak proč by měly Spojení státy?
I přes neúspěchy ve většině těchto civilizačních misí zůstává hlavním argumentem ve prospěch určité „vyvolenosti“ západní civilizace hlasování nohama. Že se lidé usilují dostat se na Západ, nikoliv do Číny nebo teokratického Íránu. Co si myslíte o této argumentaci?
Že se mýlíte. Do dnešní Číny se stěhují statisíce vysoce vzdělaných Evropanů. Lékařů, biochemiků, strojních inženýrů, programátorů. Zde nalézají řádově větší (protože státní) podporu pro odbornou práci, vědu, vynálezy. Čína ale vyžaduje práci a kázeň. Čínská vláda klade důraz financováním, reformami a společenským postavením na oblasti vědy a technologie jako základní součást sociálně-ekonomického rozvoje země, jakož i národní prestiže. Čína vytvořila zóny hospodářského a technologického rozvoje, v roce 2020 čínské výdaje na výzkum a vývoj bez školství vyšplhaly na rekordních 378 miliard USD. Čína dnes vede svět do éry kosmického výzkumu, kvantové fyziky, telekomunikací 6. generace, hypermoderních chytrých měst a efektivní veřejné správy.
Írán je dnes tam, kde Čína byla před dvaceti lety. Ale i do Persie se stěhují vědci a inženýři z Evropy i Ruska, přepláceni státem.
Země islámu prozatím nechtějí západní liberalismus, ani vědu. Celé století si její výsledky kupovaly za petrodolary. Nechtějí ani turisty, ani nevěřící obyvatele. Saudská Arábie nechce ani žádné muslimské uprchlíky. Co by s nimi asi tak dělala? Proč by tam ti lidé chodili? Zvlášť pokud mají nějaké příbuzné, kterým se ve štědré a velkorysé Evropě daří dobře? V Evropě, kde se při sebemenší kritice na člověka vrhnou neziskoví aktivisté. Proč by měli chtít do disciplinované Číny?
Jak podle vás v této „válce proti terorismu“ dopadla Česká republika?
Z praktického hlediska vzato – pokud má voják vědět, jak vypadá válka, pro niž je cvičen, musí se jí zúčastnit. Pro české vojáky to bylo praktické cvičení. Ztráty jsou tomu odpovídající.
Co nás přivedlo do role jednoho z nejloajálnějších spojenců USA v jejich misi, a jak jsme v této roli obstáli?
Loajalita k USA je taková… typická. Dříve loajální k Moskvě, nyní ke Spojeným státům. Vzhledem k velkosti Česka asi nic jiného než „přitulení se“ není možné. A tak i někteří generálové dělali nejdříve kariéru ve Varšavské smlouvě a pak v NATO. Uznávám, že NATO je rozhodně víc sexy než Varšavská smlouva, ale to je tak všechno. Pokud jde o vojáky samotné – troufnu si říci, že čeští vojáci obstáli. I kdyby pro vůbec nic jiného, pak pro způsob, jakým dokázali ve všeobecném chaosu evakuovat ambasádu v Kábulu a provést tři evakuační lety... Možná proto, že český velvyslanec Jiří Baloun je generálporučík.
Co bude podle vás znamenat úprk z Kábulu a tristní konec této mise, symbolizující celé dvacetileté tažení proti terorismu, pro budoucnost USA jako supervelmoci? Jak moc velký šok a rozčarování nyní americká společnost prožívá?
Je to další z amerických prohraných válek. Děda prohrál v Koreji, táta ve Vietnamu, vnuk v Afghánistánu. Úprk z Afghánistánu byl obrovská ostuda a zbabělost. Vyplížení za noci. V šoku byla a jsou i americká liberální média, která do té doby vzývala Bidena jako Boha. Spojené státy se musí smířit s tím, že už žádnou supervelmocí nejsou. Nastává čas nových velmocí. Ten krásný přehledný bipolární svět Jamese Bonda, Johna LeCarrého a Fredericka Forsytha končí. Navždy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
