Nejen v souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí? Narostl mezi českými lidmi za poslední rok smysl pro vlastenectví? Na čem bychom měli naše vlastenectví stavět? A na co, případně koho, můžeme být jako národ nejvíce pyšní?

Za poslední více než dvě desítky let v naší zemi došlo k relativizaci celé řada pojmů, momentů, které tvoří národní identitu. Bylo tomu z různých důvodů, mj. díky různým falešným, konjunkturálním vlnám výkladu světa, v němž se nacházíme. Přispěla k tomu i proměna směrem ke konzumní společnosti. Vlastenectví patří mezi pojmy nejvíce devastované. Vůbec nechci hovořit o tom, že by narostl mezi českými lidmi za poslední rok smysl pro vlastenectví, nepociťujeme, že bychom byli bezprostředně ohroženi.

Rozhodně nemůžeme vlastenectví stavět na vlnách výročí, na kampaních; s povědomím národní sounáležitosti se nesmí hrát žádná marketingová hra, musí se s ním pracovat téměř od kolébky, ve vzdělání, ve školství. Mj. též tím, že musíme vracet více úcty k učiteli, zejména na základní škole.