Ruské protesty? Je to složitější. Něco nám uniká. Veronika Sušová- Salminen odhaluje, jak dopadne Putin

Vladimír Putin si v minulých dnech připomněl dvacet let svého veřejného působení v nejvyšších ústavních funkcích. Dvacet let – je to podle vás příliš, nebo ne?

Na ruské poměry je to relativně běžná doba, pokud se podíváte pozorně zpátky do minulosti. V evropských podmínkách se jedná o výjimku, která je typická pro monarchie spíš než pro demokracie. V Evropě s ním, pokud vím, může soutěžit jenom německá kancléřka Angela Merkelová, která je ve funkci 15. rokem.

Anketa

Přispěli byste na pořízení Lavičky Václava Havla ve vašem městě nebo vaší obci?

Ano

95%

hlasovalo: 14031 lidí

I v Česku se rozšířil názor spisovatele Andreje Stoljarova, podle kterého Putin nepochybně úspěšně dokázal stabilizovat zemi po bouřlivých reformách devadesátých let, ale teď, když už by byl potřeba další krok kupředu, se ukazuje, že na tento posun není příliš vhodným lídrem. Do jaké míry je v Rusku rozšířen tento názor, že teď už by byl potřeba odhodlanější modernizátor?

Argumentace Andreje Stoljarova reprezentuje určité názorové křídlo ruské diskuze, které je, řekněme, spíše liberální. Ovšem na rozdíl od radikálnějších liberálů, Stoljarov uznává stabilizační zásluhy Putinovy vlády. V ruské společnosti se samozřejmě mění nálady i vztah k Vladimiru Putinovi. Jednak je to otazník s rokem 2024 a jednak realita už dost dlouhé ekonomické a sociální stagnace, kterou lidi pociťují. Takže je to zcela logické, že se takové úvahy objevují právě v souvislosti s tímto výročím. Jen pro ilustraci určité změny: 24 % dotázaných Rusů si myslí, že si Vladimir Putin dovede poradit s problémy Ruska v budoucnu. Je to nejmenší číslo od roku 2001. Naopak 43 % vidí v Putinovi jediného politika, na kterého se dá spolehnout. To je také nejvyšší číslo od roku 2001. Tohle dobře ilustruje určitou setrvačnost, která kolem Putinova postavení vznikla.

Mně v tomto směru Putin vždycky trochu připomínal Leonida Brežněva, který po turbulentních změnách za Stalina a Chruščova usiloval spíše o stabilizaci poměrů a klidnější vývoj. Po nějakých patnácti letech už ale tato politika přešla ve vyloženou strnulost. Nestalo se něco takového i Vladimíru Putinovi?

Kritici Vladimira Putina mluví o brežněvovském „zastoji“ (stagnace) už dlouho. Myslím, že Putin ale má k Brežněvovi daleko z hlediska osobnosti a stylu politiky. Druhá věc je stagnace, kterou lze jen těžko popírat. Ta je vidět i z naprosto oficiálních čísel, ale nejde jen o ta. Je tu narůstající pocit přešlapování na místě a jen těžko lze odpovědnost za ni hledat někde jinde než u současné vlády a prezidenta, i když vnější vlivy jako pokles cen ropy hrají roli. Tady stojí otázka tak, zda cena stability není právě stagnace hospodářství a společnosti a jejího rozvoje. Problém Putina je to, že nedokáže dělat ostré řezy do masa, které ale zřejmě Rusko v roce 2019 potřebuje. Mimochodem v tom není sám, na Západě dnes vidíte řadu případů, kde se radikálnější reformy odkládají v rámci snahy o udržení statu quo. Rozdíl je jen v intenzitě a ve výchozích podmínkách.

V ruském kontextu si musíte uvědomit nejenom 90. léta, ale vlastně celé 20. století, které bylo plné sociálních zvratů, obětí, katastrof, násilí ze strany státu nebo násilí kvůli absenci státu. Změna je pak citlivá věc, zvláště ve společnosti, kde nepanuje základní celospolečenský konsensus a nahrazuje ho právě kremelské centrum.

V textu spisovatele Stoljarova se objevil též názor, že Putin za těch dvacet let vytvořil systém, určitého „kolektivního Putina“, ve kterém navzájem spolupracují hlavní názorové proudy ruské politiky. Dnes to prý vypadá, že tento „kolektivní Putin“ by mohl fungovat i bez skutečného Putina ve svém středu, ba dokonce se mu prezident, symbolizující minulost, stává spíše přítěží. Co si o tomto názoru myslíte vy?

Problém je, že nespolupracují v tom smyslu, že by mezi nimi byl stabilnější konsensus. Ten nahrazuje moderování Putina a jeho manévrování mezi nimi podle konkrétních potřeb. Ovšem pojem „kolektivní Putin“ stojí na tom, že určité praxe mohou dál fungovat bez Putina a že de facto nestojí a nepadají s jeho osobou. Stoljarov míní, že snaha o sebezáchovu povede k moderování a konsensu bez Putina jako osoby – jako liberál tedy věří v instituce a v racionální přístup. Bohužel jsou tu i jiné okolnosti, třeba ta, že v ruské politické kultuře je do značné míry zažité, že ústupek je projevem slabosti. Jenže bez ústupků se kompromisu a konsensu nedosáhne. Nicméně, Putin není nenahraditelný a bezpochyby jednoho dne odejde.

Pojďme si říci něco více o tom systému „kolektivního Putina“. Jaké jsou hlavní síly, určující dnešní ruskou politiku, a jak se dnes tyto síly projevují?

Vladimir Putin je stále především moderátor a převodní páka mezi jednotlivými proudy ruské politiky (a myšlení). Dokáže mezi nimi manévrovat, zároveň více či méně přesně odpovídat (a stimulovat) nálady ve společnosti. Hlavním znakem „kolektivního Putina“ je centrismus s konzervativní příměsí a dávkou technokratického manažerismu, který ovšem „sedí“ nad dost silným byrokratickým režimem, který znovu a znovu potvrzuje svoji neefektivitu. Příkladem byly nedávné povodně na Sibiři, kdy úřady nedělaly skoro nic a nějaká podstatnější pomoc přišla až na příkaz Putina.

I když se nám dnes v médiích snaží vytvořit dojem, že Rusko je Putin a postrádá zcela politickou diverzitu, tak opak je pravdou. Máte tam jednak liberály, a to politické a ekonomické, systémové a nesystémové. To je proud, který vidí pro Rusko hlavní vzor na Západě a míní, že by mělo doma aplikovat recepty odtamtud, a jako hlavní problém vidí, že k tomu nedochází.

Pak máte velmi široký konzervativní proud, který má v Rusku velmi zajímavou historii a tradici. To jsou lidí, kteří nutně neodmítají všechno západní, ale v zásadě vnímají Rusko jako „autentickou Evropu“ a té současné vyčítají, že se obrátila proti své identitě a tradicím. Patří sem i deržavná (velmocenská) tradice – názor, že Rusko může existovat jen jako velmoc. Což znamená, že trvá na svojí autonomii v zahraniční politice, kterou všemi prostředky brání.

Nakonec máte eurasijskou tradici, která se dnes přetvořila v neoeurasiánství a navazuje na myšlenkový proud, který vidí Rusko jako samostatnou civilizaci, někde mezi Evropou a Asií, která je více či méně kritická k Západu, který vidí jako „cizí“ či jako „protivníka“ z podstaty. Důležité je pochopit, že ani jeden z nich nemá v Rusku navrch a že koexistují v latentním konfliktu o směřování Ruska, který (kolektivní) Putin nedovedl vyřešit, jen ho dokáže moderovat.

Ovšem pak máte ještě sociální skupiny, které mají svoje „akcie“ v systému: bývalí oligarchové na jedné straně, takzvaní silovici (bezpečnostní aparát) a armáda (s posílenou sociální prestiží) na druhé, političtí podnikatelé, vysocí činovnici (úředníci) atp. A mezi nimi budou lidé různých názorových barev a odstínů, ale i zájmů. Pak máte určitá institucionální napětí: demokracie–autoritářství je první osa, druhá pak trh–stát.

Kdo by se, se znalostí reálií ruské politiky, mohl stát Putinovým nástupcem? Spekulace o jménech je vždy složitá, ale zkuste se alespoň zamyslet, zda to bude někdo z prezidentova okruhu, nebo spíše někdo zcela nový, kdo byl doposud mimo.

Netuším. Myslím, že serióznější je se podívat na reálné situace z okolí. Máte příklad Ukrajiny, kde se prezidenti střídají, ale vede to k neustálé spirále nestability, která se zoufale snaží přejít v reformu. Tím se liší od Ruska, kde se zase stabilita snaží přejít v reformu… V obou případech je výsledek „nedotažený“ a neuspokojivý pro společnost a její další rozvoj.

Potom máte příklad Kyrgyzstánu, kde odejít z postu prezidenta znamená v podstatě emigraci nebo vězení. A nakonec máte kazachstánský model, kde se letitý prezident vzdal svého postu, ale zajistil si pozici, která mu dává kontrolu nad děním. Tento model asi vypadá nejstabilněji, i když výhledově nezabrání změnám. Tento poslední model „řízeného přechodu“ je nejspíš něco, co by v Rusku preferovali, odpovídá to jelcinské zkušenosti. Mimo to je třeba si všimnout, že z Dumy v poslední době opakované zní požadavek změny ústavy, která by posílila roli parlamentu při formování vlády, takže se tu vypouštějí balónky posunu k silnějšímu parlamentu.

Nevylučuju ani možnost, že Putin bude pokračovat a dojde ke změně ústavy v tomto smyslu. I když by to fakticky narušovalo jeho dosavadní politickou filosofii a asi by to bylo z hlediska nějaké stability kontraproduktivní. Takže myslím, že dost důležité pro budoucnost bude to, jakým způsobem Putin odejde. Personálie jsou z tohoto hlediska zatím sekundární.

Západní média se v posledních týdnech rozplývají nadšením nad vlnou opozičních demonstrací v Moskvě. Je toto nadšení opodstatněné? A co vůbec tato vlna odporu může přinést?

Na příkladu (nejen) Moskvy vidíte, že řeči o tom, že Rusko je neofašistický stát, který pohltil společnost, byly zase naprosto mimo. V Rusku existuje občanská společnost a v poslední době viditelně ožívá. Moskva je samozřejmě to hlavní, čeho si média všimnou, i když není reprezentativní z hlediska celé země. Dnes je to skutečně globální metropole se standardy a životním stylem, který ji odlišuje od ostatního Ruska. Samozřejmě, že Moskva je město s liberálními životními styly, otevřené ostatnímu světu, v mnohém kosmopolitnější než Praha.

Problém je, že si západní nebo naše média liberálně o Rusku vyprávějí s ruskými liberály. A to je zkreslení, které jednak vede k frustraci – Rusko jim uniká – a jednak k neúplnému informování. O dost míň se dozvíte ale o tom, že v poslední době v Rusku došlo k řadě jiných lokálních protestů, které mířily na vládu a že dosáhly ústupků. Příkladem je iniciativa kolem skládek a politiky odpadu na severu Ruska. Nebo protesty, které odmítly stavbu pravoslavného chrámu a daly přednost městskému parku v Jekatěrinburgu, petice za zákrok proti lesním požárům a další. Na revoluci to v daný moment nevypadá, ale protestní nálady jsou patrnější.

Z jakých kořenů vzniká tato vlna odporu? Co Rusy aktuálně na jejich vládě trápí nejvíce?

Není to nic nového, jedná se o staré téma, která souvisí s tím, že Rusko je, politologicky řečeno, „konkurenční autoritářství“, což znamená, že je zde silná regulace volební soutěže z hlediska formalit. To umožňuje zabránit tomu, aby určití lidé kandidovali. Spíš než čistě liberální požadavek je to demokratický požadavek v liberálním hávu. Ovšem faktem je, že padá do kontextu, ve kterém roste podrážděnost ve společnosti, došlo k vyčerpání „krymského konsensu“ a viditelně klesá podpora vládní strany Jednotné Rusko.

Myslím, že obyčejné Rusy spíš trápí to, že se země zatím hospodářsky nevzpamatovala z recese v kombinaci s cenami, s propadem reálných příjmů, věci jako ceny léků, špatné silnice nebo to, že se 40 % ruských mužů nemá statisticky šanci dožít důchodu, na který si platí, díky poslední reformě a podobné věci, které rámují sliby vlády, které se ale do praxe promítají jen slabě a jen přispívají k pocitu přešlapování na místě. Ovšem lépe by vám to řekl obyčejný Rus, já jsem jen pozorovatel zvenčí.

Je reálné, že se v Rusku podaří z lídrů protestů a dalších osobností zformovat opozici, řekněme, v evropském stylu?

Je to možné. Otázkou je spíš to, zda „evropský“ styl má v ruské společnosti oporu a voliče vůbec zajímá.

Řada západních politiků a novinářů dlouhodobě vyjadřuje naděje, že se ruská politika po odchodu Vladimíra Putina zásadně změní, nebo dokonce, že se stane „západnější“, bude klást větší důraz na lidská práva a omezí i svůj vliv na okolní země. Je vůbec reálné něco takového očekávat?

Rusko je Rusko, jeho dějiny, kultura a kulturní praxe nejsou západní, i když jsou do značné míry evropské. To říkám bez jakékoliv kulturního rasismu, nechci tím říct, že je to špatně, anebo je to nějaká omluva, výmluva. Střední Evropa také není v mnoha ohledech Západ. Rusko bude vždy mít velmocenské instinkty, budou tam vždy proudy, které zdůrazňují význam státu (etatismus) i určitý konzervativismus. S Putinem i bez Putina. Spíš jde o to dokázat sladit potřebnou modernizaci s ruskou identitou, tak aby nebyly ve vzájemném konfliktu a sledovaly potřeby země.

Ovšem určitá „západnost“ Ruska vždycky souvisela také s tím, jak se onen Západ k Rusku choval, jak ho vnímal. Poslední zkušenost jelcinských roků a prvních let prezidentství Putina ukázala, že přístup, který nebral v potaz například „čest“ Ruska jako velké země, vedla nakonec k odklonu od Západu doma v Rusku.

Svět v posledních měsících sleduje velmi dramatické dění mezi supervelmocemi, zejména mezi USA a Čínou. Co to znamená pro Rusko? A lze očekávat nějakou zásadní změnu uvažování Ruska o jeho pozici ve světě?

Pohled na mapu světa říká o ruském uvažování dost. Je to země, která je nejen obrovská, ale je součástí hned několika regionů: Evropy, Blízkého východu, hned několika regionů Asie a Tichomoří. Takže jeho zahraniční politika bude vždy „patchwork“, který se dá různě skládat, s různými důrazy z hlediska priorit a konjuktury. Čína je pro Rusko nyní určitým východiskem z krize se Západem (zeměpisně pak s EU), které ale odpovídá trendům současnosti, kde se globální centrum růstu posunulo do Asie. Takže tady se schází jednak reakce na dlouhodobé trendy a jednak určitá politická konjuktura, která Rusko odcizila Evropě. Je to ale nejspíš dočasný stav, který bude v budoucnu reagovat na mocenské asymetrie osy Rusko–Čína vyvažováním. Ovšem zda tím vyvažovacím partnerem bude Evropa, to si nejsem už jistá. Všechno naznačuje její další periferizaci v globálním měřítku. Vzhledem k poloze a k dalším charakteristikám bude podle mého Rusko vždy zdůrazňovat jako prioritní otázku bezpečnost jako životního zájmu země.

Asi nejsledovanější je ruský vztah k Ukrajině. Změnil se nějak tento vztah po změnách, které přinesly dvoje letošní volby v této zemi?

Možná v některých jemných nuancích, ale obecně je o změně těžké hovořit po tak krátké době. Zelenskyj se zatím stylizuje jako prozápadní politik, jeho pragmatismus a schopnost odpoutat se od zátěže minulosti ukáže asi čas. Dost záleží i na západních partnerech Ukrajiny, kteří jí zatím slibují členství v NATO, což je podle mého hodnocení dost podstatná překážka pro počátek nějaké normalizace.