Módní trend boje za záchranu planety, respektive za řešení takzvané klimatické krize, dorazil i do České republiky. Je letošní či loňské horké počasí argumentem pro to, abychom čistili náš průmysl od „uhlíkové stopy“ a omezovali sami sebe, třeba i ve spotřebě masa?
Nenaskakoval bych hned jen na horké počasí, ale vzal to více ze široka. Snižování uhlíkové stopy nejen průmyslu, ale i další lidské činnosti rozhodně smysl dává. Naopak nedávají smysl argumentační obraty „proč to nedělat“. K diskusi však je samozřejmě to, kde se má začít a co má největší přínos nejen pro omezení uhlíkové stopy jako takové, ale také pro další zmírňování dopadů našeho žití na životní prostředí. Nejsou to jen prázdné fráze, protože věřím, že všichni snad chceme čistější a zdravější životní prostředí a každý by měl přemýšlet jaký svět chce zanechat našim dětem. Tedy jaký vzduch budou dýchat, jakou vodu budou pít (pokud vůbec ještě voda bude), zda nebudou trpět astmatem a alergickými reakcemi a obecně jakou budou mít kvalitu života.
Vy jste k tomu uvedl, že Česko je fosilní skanzen. Proč si to myslíte?
Stále je naše hospodářství příliš závislé na fosilních palivech i jejich těžbě a od vlády neslyšíme oficiální termíny ukončení „doby uhelné” jako v sousedním Německu. Provozovatelé uhelných bloků se stále opírají o výjimky z limitů, na které si nechtějí nechat sáhnout, o samotné těžbě a limitech těžby nemluvě. Laxně zde přistupujeme i k elektromobilitě nebo budování vysokorychlostních železnic, které mají být běžným dopravním prostředkem v cestování na středně dlouhé vzdálenosti, nikoliv něco futuristického a nedostupného, jak se k tomu staví naše současná vláda.
Jsme z dlouhodobého hlediska – při velikosti naší země – velmoc v produkci automobilů, ale ve vývoji a inovacích zaostáváme. Náš stát nepřipravuje dobré podmínky pro to, abychom se technologicky mohli přenést do 21. století. V oblasti e-governmentu jsme podle ročenky OSN čtvrtí nejhorší v rámci EU.
Jste jaderný inženýr. Jaká je podle vás budoucnost jaderné energetiky?
Jen upřesním. Vystudoval jsem Katedru elektroenergetiky a ekologie, dokonce konkrétně se zaměřením na obnovitelné zdroje, ale poté jsem již 7 let pracoval v jaderné energetice. Pokud jde o budoucnost jaderné energetiky, tak ono odhadovat jakoukoli budoucnost je vždy věštění z křišťálové koule, pokud zrovna nejste rozeným vizionářem. A to nejen v oblasti techniky, ale i politiky. Obzvlášť v tomto odvětví se to totiž bude nejvíce prolínat. Očekávám, že asijské země se budou snažit vyrábět ze všech dostupných zdrojů a i nadále se u nich bude rozvíjet mimo jiné i ta velká jaderná energetika – tedy s použitím bloků velkých výkonů.
Jiné to možná bude v Evropě a Spojených státech, kde se postupně do hry dostanou i malé modulární reaktory. Přejdu teď oficiální definici a budu za ně považovat téměř vše v rozmezí výkonů 30-400 MWe. Otázkou pak je, jak k takovému trendu budou přistupovat i regulátoři z pohledu předpisů a kontrol. I ten malý jaderný blok v současné době musí splnit úplně stejné legislativní požadavky jako ten velký, a to třeba i z pohledu umisťování. A právě výběr lokality může být částečně limitujícím faktorem. Obzvlášť pokud bereme v úvahu, že by takové zdroje mohly být využívány k budování decentralizované energetiky.
Neohrozí různá v Evropě navrhovaná opatření v rámci boje za záchranu planety místní průmysl, třeba automobilový? Směřuje evropská politika ochrany životního prostředí skutečně k záchraně klimatu na Zemi?
Taková opatření nemusí průmysl ohrozit. Záleží na konkrétních detailech a někdy tomu může být spíše naopak. Rozhodně by bylo vhodné vyvarovat se některým paradoxům. Například značná část fotovoltaických panelů používaných v Evropě je čínské výroby, stejně tak mnoho „elektrovozítek“. Tedy to, co bereme jako samozřejmost, například v dosahování klimatických cílů a podílů OZE, bylo ve skutečnosti vyrobeno v hospodářství se značným podílem fosilních zdrojů, a ne vždy doložitelným odpadovým hospodářstvím. Například v tomto je však právě skrytý potenciál pro evropský průmysl – ač to zní veskrze protekcionisticky, tak pokud by se jednalo o produkty a výrobky evropské, dostaví se i ten přidaný hospodářský efekt.
Máme za sebou evropské volby, po nichž klíčové posty obsadili výhradně Západoevropané. Co si o tom a způsobu jejich výběru myslíte?
To je téma skoro na samostatný článek. K tomu snad dodám jen to, že předseda vlády to komentoval naprosto odlišně - tedy jako výhru V4. Přitom se nepovedlo nikoho z V4 dostat na vrcholné posty. Jako největší problém vidím, že samotný výsledek celkově popřel smysl „spitzenkadidátů” a tyto vrcholné posty se handlovaly na tajných jednáních za zavřenými dveřmi.
Co se týče osoby konkrétně paní von der Leyen, tak to je skutečně určitý demokratický deficit, protože způsob výběru vlastně ignoroval demokratické volby a ignoroval systém spitzenkandidátů, kdy voliči mohli součástí těch voleb vybírat i mezi kandidáty jednotlivých frakcí, jak byli navrženi. A samotná Ursula von der Leyen ve volbách do EP vůbec nekandidovala.
Naopak pokud jde o čelní pozice v samotném Evropském parlamentu, tak považuji za ohromný úspěch Pirátů získání postu místopředsedy.
Psali jsme:
Evropská unie – přináší nám do životů více svobody, nebo je část pravdy i v hlasech odpůrců, kteří říkají, že by nám bylo lépe bez ní, a argumentují například uprchlickou krizí, nebo množstvím nových nařízení a regulací?
I přes výhrady, které k institucím EU mám, stále tvrdím, že Evropská unie je taková jakou si ji uděláme a jakým způsobem si zvolíme své zástupce. Pokud pominu poměrné zastoupení v parlamentu, které může někomu připadat bezvýznamné v porovnání s velkými zeměmi (ačkoli tomu tak ve skutečnosti není), tak v Komisi a Radě má náš hlas stejně velkou váhu jako u ostatních členských zemí. A to jsou ty klíčové instituce, které vlastně ovlivňujeme volbou do našeho národního parlamentu.
Tím bych pokryl i ty konkrétní oblasti Vašeho dotazu, protože jak bude naloženo s uprchlickou krizí, nebo jak nesmyslné směrnice se přijmou, to leží i na bedrech našich zástupců a jejich schopnostech konsenzu, nebo i vyjednávání výjimek. Historicky to bohužel nebylo silnou dominantou českých zástupců v těchto institucích.
Navrch, a tom naši politici neradi mluví, býváme v mnoha případech striktnější, než to vyžaduje unijní legislativa. Ať už se to týká balených koblih nebo šmírovací směrnice, kvůli které jsme podali stížnost k Ústavnímu soudu. Ten jí nevyhověl, ačkoliv Soudní dvůr EU vydal rozdílné stanovisko.
Pokud se podíváme na životní úroveň obyčejných Čechů, jak si stojíme ve srovnání se západní Evropou? Mají Češi dost peněz? Co bezpečnost na ulicích měst? Dohnali, či předehnali jsme Západ v některých ohledech?
Začnu tím lepším, a to je rozhodně bezpečnost. Tam je naše republika dokonce ve světové první desítce. Co se týká peněz, tak stále jsme zhruba na půlce průměrných příjmů v západní Evropě. Z té jsme tuším přeskočili snad jen Portugalsko. V tomto bohužel ještě vůči Západu pokulháváme. Kde si například nevedeme špatně, to je zdravotnictví. Byť na jednu stranu se zhoršuje dostupnost zdravotní péče v odlehlých regionech, tak na straně druhé roste její kvalita ve specializovaných centrech.
Nerad bych se ale pouštěl jen do roviny statistických ukazatelů. Byť v současném světě bývá tím nejzákladnějším ukazatelem kupní síla a částka, která zůstane občanům v kapse a na té druhé straně lidi zajímá jaké „služby“ a jak kvalitní jim stát na oplátku poskytne za peníze z jejich daní a odvodů. Každopádně máme jedno z nejvyšších zdanění práce, což nás v rámci OECD řadí na 7. příčku zemí, které nejvíce zdaňují práci. Proto Piráti budou vždy prosazovat nižší zdanění práce.
Rozkrádání národního bohatství? Jde o problém, který potřebujeme řešit? Obáváte se, že i v dnešní době k takovým případům může docházet?
Když to vezmeme v etapách, asi by byla dobrá malá rekapitulace. Podívejme se na posledních 70 let. Nejprve nám zde byl od 50. let vydrancován uran Sovětským svazem. V tom sehrála roli i studená válka z pohledu závodu ve zbrojení. Pokud by zde toto nerostné bohatství zůstalo, mohlo být významnou oporou naší energetiky.
Po této 40 leté etapě, nastal divoký „Klondajk“ devadesátých let, kdy se naše republika zbavila mnoha nejen důležitých průmyslových podniků, ale i klíčové infrastruktury jako vodních řadů a posléze i telekomunikací. Státem budované optické sítě SPT Telecom a mobilní infrastruktura Eurotelu vzaly za své finální privatizací (to už bylo déle než v devadesátkách), při které došlo k prodeji španělské Telefonice a ta to později přeprodala Kellnerovo PPF.
A dnes vidíme zase úplně něco odlišného. Ať už soukromé zájmy současného předsedy vlády, kterému rostou dotace do vlastních firem. Pak tu máme i další fenomén a tam asi Vaše otázka směřovala - tím je opět nerostné bohatství. Je to už 2 roky, kdy se stalo lithium tématem číslo jedna a přitom se od té doby mnoho neudálo. Souhlasím, že je to něco, z čeho má stát vytěžit maximum a nenechat si jej opět lacině vydrancovat. Je to však podobné jak s uhlím. Pokud na to stát nemá know-how a vlastní organizaci, klidně to může přenechat privátu, ale za jasně stanovených podmínek poplatků za těžbu. Ty jsou však u nás velmi nízké.
Letos pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná. Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se mnohým lidem nežije dobře díky vysokým cenám za bydlení či jídlo, či díky hrozbě exekucí? Nebo je to naopak a dnešní projevy nespokojenosti – ať už jde o protesty proti Andreji Babišovi, o nespokojenost s životním standardem, nebo o boj mládeže s údajnou klimatickou změnou – jsou svým způsobem jakýmsi svědectvím o relativní pohodě, ve které se dnes český národ ocitá? Již dlouho panuje mír, ekonomika roste, jsme členy velkého a silného evropského společenství…
Vlastně jste ty neduhy tak trochu shrnul za mne. Skutečně velkou část našich občanů trápí exekuce, ve kterých jsou prakticky likvidovány celé rodiny. Rostoucí ceny bydlení, růst ceny energií. Čím blíže k Praze, tím lépe se lidé mají. Ale Česká republika není jen Praha, ale i například Karlovarský nebo Ústecký kraj. Lidé mají pocit, že stát na ně zapomněl a z toho pramení i ty rozdílné volební výsledky nebo pocit připomínající rčení „Sytý hladovému nevěří”. Dále naši přední představitelé objevili rétoriku, která rozeštvává společnost a staví svoji politickou kariéru na „my vs oni“, případně hledání fiktivního viníka. Místo hledání řešení, tak tvoří zákopy.
Nakonec navzdory vládě jsou nejaktivnější v řešení legislativy týkající se insolvencí a exekucí Piráti. Vláda nepřichází se žádnou důchodovou reformou a předseda vlády vlastně jen přidává po stovkách a tvrdí, jak se důchodci mají báječně. Jenže ve vztahu k průměrné mzdě se mají nejhůř za sledované období od roku 1994. A nakonec vlastně ani vláda neudělal nic proto, aby občanům zjednodušila přístup k úřadům, tedy převážně ten elektronický.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
