Václav Kahuda je autorem knih, z nichž některé (Vítr, tma, přítomnost; 2014) si kromě historie lehce pohrávají i s tématem konspiračních teorií, tajných služeb a přidávají náznaky mysteriozity.
Jeho nejnovější počin, Bytost (2017), se pak na pozadí života lidského jednotlivce zabývá i možným vývojem lidstva tváří v tvář hrozícím rizikům ekologické katastrofy, jaderného sebezničení a spásné role, kterou v jeho přežití mohou sehrát technologie.
A právě možný budoucí vývoj naší společnosti ve světle tu více, tu méně reálných hrozeb je tématem rozhovoru s Václavem Kahudou, který vám ParlamentníListy.cz nyní přinášejí.
Minulý týden se uskutečnilo z pohledu mnoha historické setkání. Americký prezident Donald Trump se setkal se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem. Hovořili o možném jaderném odzbrojení Severní Koreje. Jak vidíte výhledově tragický příběh obou Korejí? Nachýlilo se spojení Korejského poloostrova?
No, spojilo se NDR se západním Německem. Nebude to asi hned, ale myslím si, že Severní Koreji nic jiného ani nezbývá než ten stav, který trvá už celé dekády, změnit. Je to opravdu taková pomyslná laboratorní Petriho miska. V KLDR prakticky funguje feudalismus, ačkoliv tomu říkají komunismus. Je to taková časoprostorová díra, středověk. Jenže ta změna zítra asi nepřijde. Nějaký postupný vývoj se tam ale čekat asi dá. Osobně si myslím, že možnou silou v pozadí tam někde bude Čína. Ona totiž KLDR je skutečně takovým pomyslným reliktem studené války. Ten jaderný bubák, kterého tam dělali.
Jaderný bubák?
No, kolik oni těch jaderných hlavic asi mohli mít?
Není to jasné. Někde jsem četl, že až padesát. Podle nových odhadů švédského institutu SIPRI by jich mohlo být mezi deseti až dvaceti…
No dobrá, tak řekněme, že třeba Japonsko kvůli tomu mohlo být nervózní, možná trochu i Jižní Korea. Ale třeba Amerika je z tohoto úhlu pohledu zcela irelevantní. Oni s tím zkrátka strašili, měli to tam zapikolované. Osobně si myslím, že tam nějaký vývoj související s oběma Korejemi bude a všichni se na tom budou snažit získat politické body a prezentovat to jako své vlastní vítězství.
Prahu nedávno navštívil bývalý hlavní stratég Donalda Trumpa a konzervativec Stephen Bannon. Na besedě na Žofíně mluvil o ekonomickém nacionalismu. Zdá se, že se pohybujeme ve světě, kde spolu soupeří dvě ideje: multikulturní globalismus a izolacionismus, ekonomický protekcionismus… noví konzervativci, identitáři.
Já bych řekl, že to, co zmiňujete, je zase jen reakce na něco. V současnosti vlastně vidíme, že je extrémně nutné, aby informace jako takové putovaly k lidem co nejvolněji. Důvodem je, aby se každý člověk mohl rozhodovat a ten systém, ta společnost, ve které žijeme, mohl být neustále opravován a korigován právě prostřednictvím zpětné vazby. Zkrátka a dobře je nutné, aby ten stav, který panuje, nebyl zabetonovaný.
Co se týče pomyslného historického multikulturalismu: viz Německo a Merkelová, tak vidíme, že se v současnosti rodí reakce, která jako by chtěla uvádět, že tento její přístup ve smyslu (wir schaffen das a přijímání všech), není možné udržovat v bezbřehé formě. Důvodem může být i to, že tu pomyslnou slušnost (přijímání uprchlíků) si spousta lidí může vykládat i jako slabost. A to mluvím o lidech z třetího světa, z odlišných civilizačních okruhů. Takový výklad ale zakládá na obrovská rizika. Nicméně, pojďme si připomenout ten základní princip, tu premisu toho, co se tady děje. Západ je obrovským dlužníkem všech těchto států, a to z jasného důvodu: on tam dělá válku. A v tomhle kontextu není možné se tvářit, jakoby tomu tak nebylo. Mluvím tu o těch velkých hráčích: Anglii, Francii, a dokonce i Německu.
Kam směřujeme? Již delší dobu se mluví o tom, že se nůžky mezi chudými a bohatými rozevírají, že „sociální smír“ slábne. V případě České republiky se sice neustále dovídáme ze sdělovacích prostředků o pozitivních ekonomických ukazatelích typu růstu HDP a nízké nezaměstnanosti. Na druhé straně se například bydlení stává stále obtížněji dostupným artiklem a množí se i případy tzv. pracující chudoby. Je na místě obava, že se propadneme někam do „třetího světa“?
V současnosti dochází k tomu, že vlastně mizí tzv. střední třída a jde ve svém statusu dolů. Jak říká například sociolog Jan Keller: střední třída jako taková, jak ji známe ze 70. a 80. let 20. století z Francie nebo z Německa, která tvořila jakýsi fundament toho státu, tak vlastně mizí. Část lidí samozřejmě zbohatla, to jsou ti, kteří nějakým způsobem participují na tocích peněz.
Osobně si myslím, že ten systém, jak se pohybuje, tak vytváří uzlová, krizová místa, která je zapotřebí nějak řešit. No a ta samotná řešení se nabízejí v podobě tzv. nefinančních ekonomik: tedy jakýchsi lokálních společenství lidí.
V jakém smyslu by ty lokální komunity mohly představovat východisko?
Evoluční biologové říkají, že skupina sto padesáti až dvou set lidí ještě představuje funkční jednotku, ve které se všichni navzájem znají. A zároveň v ní funguje i jakási vzájemná verifikace, nefunguje to na principu anonymity. Stopu těch lidí je možné identifikovat. V takové skupině není možná korupce, protože je každý vidět.
Když se podíváme na to, jak to chodilo před nějakými sto padesáti lety v českých městech za Rakousko-Uherska. Tehdy bylo, jak se říká, „vidět“ na každého živnostníka ve městě. Ten si nic nedovolil, a když to náhodou byl defraudant, tak se to o něm vědělo. Samozřejmě, že tam existovaly určité „špinavé hry“ a spiknutí, zájmové hry různých podnikatelů, konkurenční boje. To všechno tam bylo, ale ta ověřitelnost, ta verifikace těch lidí byla jednoduchá, na ty lidi zkrátka bylo vidět. Malé komunity lidí jsou tedy v tomto ohledu schopné zamezit možné korupci a prosazování špinavých osobních zájmů.
Podívejme se například na příběh Sovětského svazu. Já tam vidím, že vlastně postupně ti první revolucionáři se svými idejemi, kteří se pohybovali a žili ve velmi tvrdém carském světě, se za těch 60 až 70 let opět přetvořili v nějaké takové karikatury papalášů, kteří měli zámky, dačy, služebné a vlastně to všechno se seběhlo velmi rychle.
V médiích se často v posledním roce prezentoval názor, že se v současnosti Češi mají nejlépe v historii…
No, říkají nám to. Řekl bych, že možná důchodce žijící sám v pražském bytě, platící nájem a chodicí si na úřad pro podporu by na to možná měl jiný názor. Možná by na to odlišný názor měla i mladá manželská dvojice plánující si založit rodinu, která si chce koupit byt a za tři miliony sežene nějaké takové 0+KK, kuchyňský kout. A to říkám za situace, kdy nějaký standardní byt je za 5, 6 milionů. Zkrátka, kdo si to může dovolit?
V některých asijských zemích je ale běžné, že v jedné místnosti žije i několik lidí. Směřujeme tam?
Takhle ono vlastně v podstatě stačí, aby přišlo nějaké ekonomické drcnutí, a spousta lidí bude nezaměstnaných. V tom případě se pak ty ceny nemovitostí opět zhoupnou. Ono taky stačí, aby ve většině lidí začínal doutnat nějaký sociální nepokoj. Oni se toho všichni bojí. Jenže asi pouze pod touto hrozbou, jsme schopni nějaké změny. Vstupují do toho i společenské proměny: mezinárodní, globální, migrační, sociální, ekonomické.
Spousta lidí má například pracovní smlouvy na dobu neurčitou, nebo pracují na živnosťák. Jenomže ten náš systém musí mít nějakou pružnost, aby byl schopen ty lidi uživit, ať už mu říkáme pravicový, nebo levicový. Pokud dokáže ty lidi nějakým slušným způsobem uživit, tak bude mít jejich podporu. Nicméně v okamžiku, kdy už to začne sklouzávat do nějakých extrémů, které třeba vypadají iracionálně, tak ta společnost začne sklouzávat do určitého rizika. Já osobně doufám, že pokud to takto nevnímají politici, tak to snad vnímají alespoň bankéři anebo nadnárodní korporace. Oni samozřejmě zcela logicky nesou určitou část spoluzodpovědnosti za daný stav věcí.
Jak se z toho všeho zachránit?
Jsem přesvědčen o tom, že existuje snaha v tomto smyslu a přesvědčení, které já osobně vnímám třeba u lidí, kteří pracovali uvnitř nějakých analytických orgánů státní správy. Jistá tendence a jedna z forem možné záchrany spočívá v možnosti vytvoření nějaké funkční, lokální komunity lidí v rámci přímých mezilidských vztahů.
Uvedete příklad?
Například u nás v Holešovicích funguje jakýsi projekt zvaný Prazelenina. Jedná se vlastně o komunitu mladých lidí, kteří třeba nemají k dispozici chalupy, no a tak si tam prostě na zahrádkách v Holešovicích pěstují zeleninu. Jsou tam rodiny s dětmi, tatínkové si tam večer dají pivo, opečou si buřta a podobně. Já si myslím, že je to taková sympatická první vlaštovka něčeho. Ovšem do jaké míry je tento model funkční pro celou společnost, zůstává otázkou. Třeba já si tam občas rád zajdu na pivo. V tomto ohledu tedy nějaká specificky lidská potřeba nebýt stále pouze v té anonymitě megapolí skutečně existuje. V lidské přirozenosti zkrátka je věci nějakým způsobem sdílet.
Co muslimští migranti a Západ, jak se na to díváte?
Západ sedí na krabici dynamitu.
A nemůže být islám vlastně alternativou k západnímu konzumerismu?
Už nyní jsou například ve Francii místa, kde jsou etnické menšiny nezaměstnané. Namátkou si lze připomenout, jak poměrně nedávno hořely automobily na některých pařížských předměstích. Řekl bych to asi takhle. Oni si ti přistěhovalci vlezli na tu pomyslnou bohatou loď Západu, která ještě pluje, ale už tak trochu balancuje. Všichni šli zkrátka na ten takzvaný bohatý sever. Šli z těch Západem rozbombardovaných zemí. Ale to není všechno. Ještě Evropu čeká migrační vlna, ve chvíli, kdy se zvedne celá Afrika. A k tomu jestli dojde... Například taková Jihoafrická republika to je časovaná bomba.
Fotogalerie: - Migranti v Bělehradě
Ty hrozby jsou zkrátka obrovské. Já si ale myslím, že tu existuje určitý konsensus, který se možná skrývá v tom, že si Západ uvědomí, že bude do vzdělávání těch lidí muset nalít ohromné množství peněz. Bude muset ty lidi vracet do zemí jejich původu, ale zároveň v těch zemích i rozsáhle investovat. A investovat v tom smyslu: posílat tam inženýry, posílat tam učitele. Zkrátka situace totožná s tou, která byla u nás za první republiky, kdy se posílali vzdělaní lidé na Slovensko a na Zakarpatskou Ukrajinu. Tehdy se tam posílali učitelé, advokáti, poštmistři a vlastně celá tehdejší infrastruktura.
Jsem přesvědčen o tom, že v souvislosti s tím, co jsem nastínil, budou nesporně ti migranti katalyzátorem nějakých velkých změn. Ta rizika jsou ale obrovská. Jediným řešením je zkrátka nalít do těch zemí, odkud oni přicházejí, obrovité finanční prostředky a investovat. Jenže investovat již ne ve smyslu onoho ekonomického kolonialismu, jako jsme to v případě Afriky viděli dříve, ale zkrátka v těch zemích vybudovat funkční systémy jako například školství a tak dále. A to je samozřejmě práce na dobu několika generací.
Fotogalerie: - Imigranti v Maďarsku
Takže soustředit se na Afriku?
Dnes žijeme v době, kdy jsme svědky toho, jak roztávají zájmy národních států a přetváří se i obrovské zájmy nadnárodní. Afrika obsahuje obrovská surovinová naleziště. Čína to ví a ví to i Západ. Před intervencemi Evropanů tam fungovala společenství lovců a sběračů. Průšvih Afriky je v tom, že tam přišli bílí lidé. Do té doby tam fungovala nějaká malá kmenová království, která si mezi sebou navzájem řezala hlavy, ale víceméně tam byl klid, tedy „africký klid“.
Nicméně já v celé té situaci spatřuji obrovský dluh Západu vůči celému tomu kontinentu. Podívejme se například na celkovou implozi Britského impéria v posledním století. Všichni ti lidé z bývalých britských kolonií touží po tom, aby byli v Anglii. V tomto ohledu existuje obrovská setrvačnost. Jsou tam již zažité kulturní vzorce, které se ti lidé naučili. Všichni chtějí být jako sáhib, jako ten bílý muž. Ten princip, ten vzor tady je a má obrovitou sílu. Je to emoce, která je navíc podpořená tím, že například ropné státy mají zkušenost s takřka neustálými vojenskými intervencemi ze strany Západu, s neustálými rozpady vlastních států. Vždyť v těch zemích se posledních dvacet let soustavně bombarduje, poslední dvě dekády se tam válčí.
V přístupu Západu k migrantům tedy promlouvá jakýsi koncept „bílé viny“, tedy představa, že vůči zemím, které západní státy dříve vykořisťovaly, mají velký dluh…
Ano, ten dluh tady prostě je. Není v silách těch západních států se z toho nějak vylhat. A musíme si v té souvislosti uvědomit, že jediné řešení, které funguje z dlouhodobého hlediska, je kooperace. Ale musí samozřejmě existovat i nějaká zpětná vazba. Řekl bych to asi takhle, když zkrátka přijedou do Evropy migranti a chovají se tu destruktivně, tak by měli pocítit i nějakou zpětnou vazbu v reakci na své chování, nějakou pevnou ruku.
Václav Kahuda
Vlastním jménem Petr Kratochvíl
Od roku 2017 je předsedou Asociace spisovatelů.
Od roku 1986 prošel řadou dělnických profesí.
Ve druhé polovině osmdesátých let spolu s Oscarem Rybou a Skiollem Podragou založil a redigoval Branické almanachy.
Publikoval v časopisech Iniciály, Vokno, Tvar, Weles, Salon Práva a v literární revue Moderní analfabet.
Napsal celkem 7 novel a románů a jednu povídkovou sbírku.
Jeho publikace Vítr, tma, přítomnost byla nominována na cenu Magnesia Litera
V loňském roce publikoval román Bytost zasazený do blízké budoucnosti pohrávající si s problematikou možného přežití lidstva tváří v tvář vlastnímu sebezničení
Psali jsme:
autor: Jonáš Kříž
