Vědecká práce, a obzvlášť ve vašem oboru, je pro naprostou většinu populace málo známá. Můžete proto na úvod přiblížit, co konkrétně bylo a je předmětem vašeho vědeckého bádání?
Měla jsem štěstí, že už během studia jsem dostala nejlepší školu v neurovědním výzkumu od doktora Jana Bureše, našeho otce moderních neurověd. Moc jsem se tehdy pro tento směr nadchla. Tak se stalo, že jsem krátce po studiu vytvořila malý kolektiv stejně nadšených spolupracovníků. Štěstí se na nás usmálo i ze Spojených států získaným tekutým iontoměničem. Díky tomu jsem s kolegy, fyzikálním chemikem Norbertem Křížem, elektroinženýrem Evženem Ujcem a doktorem Ladislavem Vyklickým dokázali přijít se zcela unikátní technikou, kdy jsme pomocí skleněných mikroelektrod, naplněných tímto iontoměničem, mohli měřit změny koncentrace iontů uvnitř a vně nervových buněk v tzv. extracelulárním prostoru.
Svoji unikátní práci jsme tehdy publikovali v nejlepším odborném anglickém časopise. Brzy jsem přišla na to, že je možné měřit i pohyb iontů v mozku, které se v něm normálně nevyskytují. Podařilo se mi zjistit, že pokud se aplikují a měří jejich difúze, je možné řešením běžné rovnice o třech neznámých vypočítat, jak je prostor mezi buňkami veliký, nebo že je v případě mozkové mrtvice malý, dále jaké jsou mezi buňkami překážky například u Alzheimerovy choroby a jak rychle jsou ionty a jiné látky z okolí buněk odstraňovány.
Pro co konkrétně měl tento objev tak velký význam?
Především pro vysvětlení mechanismu, tehdy nově navrženého nesynaptického neboli „bezdrátového“ přenosu signálů v mozku a poruch tohoto přenosu. Tento typ přenosu právě charakterizují difúzní parametry, které jsme byli schopni, v té době jako jedno z pouhopouhých tří pracovišť na světě, měřit! Uvědomuji si, že pro laika to všechno zní velmi složitě a možná i nezáživně. Technika je to skutečně velmi komplikovaná, ale stále jsme unikátní v jejím využití. Následně se naše nálezy dostaly do učebnic neurofyziologie. Bádali jsme však dál a ukázali jsme, že během mnoha onemocnění je poškozena funkce mozku a míchy změnami v mikroprostředí nervových buněk. S tím úzce souvisel další výzkum, který jsem prováděla se svým tehdejším žákem, dnes docentem Alexandrem Chvátalem, funkce tzv. gliových buněk.
Ve své práci jsme využili nové techniky studia receptorů a moderní zobrazovací metody, například magnetickou rezonanci. Ukázali jsme, že ve zdravém organismu je nesynaptický přenos výsledkem normální funkce glie, což má význam pro funkci mozku během vývoje, stárnutí, při mrtvici, Parkinsonově chorobě, Alzheimerově chorobě, poranění mozku a míchy, při šíření nádorů a v mnoha dalších onemocněních. To jsou závažné choroby, která dnes neumíme vyléčit, léčíme pouze jejich příznaky, ale samotný průběh neumíme dostatečně ovlivnit.
Lidé si vás nejčastěji spojují s výzkumem kmenových buněk. Jak jste se k němu dostala?
Jako lékařka jsem si vždy přála, aby výsledky mého výzkumu neměly jenom teoretický význam, ale aby pomohly lidem s těžkými chorobami. Proto po objevu kmenových buněk jsme spojili náš probíhající výzkum s jejich výzkumem. Nejprve jsem se dlouhých dvacet let věnovala výzkumu kmenových buněk a biomateriálů pro náhradu tkání a pak i možnostem léčby. Na tento, dovolím si říci, excelentní základní výzkum, řadící nás mezi světovou špičku, jsem získala nespočet českých a zahraničních grantů. Mimochodem tyto prostředky dodnes Ústav experimentální medicíny AV ČR využívá.
Celou řadu věcí, s nimiž se dnes běžně operuje, považuji právem za své intelektuální vlastnictví. Vždy jsem ale své znalosti svým žákům a spolupracovníkům ochotně předávala. Dosažené výsledky jsou velmi slibné. Jenže se ukázalo, že u nás pro tento aplikovaný výzkum a léčbu není ještě ta správná podpora. Za daných podmínek se mi jeví, že lepší časy nastanou, až se aplikovaného výzkumu chopí soukromí investoři. Velmi pozitivní roli v tom mohou také hrát doporučení a prostředky z EU. Jsem moc ráda, že jeden z českých soukromých investorů nyní založil novou biotechnologickou firmu Scimed Biotechnologies. V ní budu zodpovědná za aplikovaný výzkum a vývoj léčivých přípravků pro těžce nemocné pacienty.
Psali jsme:
Můžete prozradit, kolik z výsledků výzkumu v Ústavu experimentální medicíny AV ČR je vaše práce a kolik jich přinesly výzkumy, co jste sama vedla?
Věda je dnes týmová práce, sám dnes nic neuděláte. Ale dobrá, byť to může vyznít možná trochu neskromně. Moc mi pomohlo, že jsem získala do vínku houževnatost, pracovitost, ale i kvality vedoucího vědeckého pracovníka. Vždyť od počátku jsem celý výzkum řídila, dokázala jsem nadchnout a přesvědčit své spolupracovníky pro práci mnohdy dlouho do noci. Povzbuzovala jsem jejich nadšení, bez něhož se žádný výzkum neobejde. No a v neposlední řadě jsem vytvořila vlastní vědeckou školu. Až na několik výjimek jsou publikované vědecké práce výsledkem právě mnou navrženého, zorganizovaného a vyhodnoceného výzkumu.
Nutno dodat, že za prostředky, které jsem získala v mnoha domácích a zahraničních grantech. Začínali jsme velice skromně. Z dnešního pohledu bídně vybavené laboratoře jsme zřídili v 80. letech ve sklepě na Bulovce. Proto jsem hrdá na to, že všechna ta mezinárodní uznání jsem nezískala za práci a účast ve věhlasných zahraničních týmech, jako to udělali mnozí jiní čeští vědci, ale za práci svého týmu u nás doma, v České republice.
Jakým způsobem se o své bohaté zkušenosti dělíte s mladou generací lékařů a vědců?
Mnoho let jsem učila studenty na 1., 2. i 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Na 1. LF a 3. LF UK jsem učila fyziologii a získala docenturu. Na 2. LF jsem založila a téměř dvacet let vedla Ústav neurověd, který se stal Marie-Curie Training site EU. Mými posluchači a žáky byli čeští i zahraniční studenti. Mimo této pregraduální výuky jsem v roce 2000 získala velký grant z programu pro rozvoj vědy na vysokých školách.
Za tyto prostředky jsem vybudovala laboratoře na 2. lékařské fakultě v Motolské nemocnici a publikovala tam víc než 150 vědeckých prací. Jsem hrdá na to, že jsem i díky tomu pomohla vychovat dvaačtyřicet Ph.D. studentů! Získala jsem také prostředky a založila v Motole Centrum buněčné terapie a tkáňových náhrad, na jehož výzkumu se účastnilo šest předních českých pracovišť a v nich samozřejmě i řada studentů.
Jen tak na okraj, co se s tímto centrem stalo?
Později pokračovalo i v nové budově za 116 milionů korun, vybudované jen tak mimochodem z grantu, který jsem získala z projektu EU pro podporu konkurenceschopnosti – JPD2. Budova byla postavena v areálu Akademie věd v pražské Krči jako Inovační biomedicínské centrum, které se stalo součástí Ústavu experimentální medicíny AV ČR, jehož jsem byla ředitelkou. V budově centra jsem založila firemní inkubátor. Jeho první firmou byla Bioinova s.r.o. a jejím vlastníkem byl ústav.
Po jejím rozvoji a mém nedobrovolném odchodu přešla Bioinova postupně zcela do soukromých rukou a poslední podíl ústavu AV ČR byl nynějším vedením za nízkou cenu prodán soukromníkům! Šílené a smutné zároveň. Jako ředitelka, pečující o majetek ústavu, bych to nikdy nepřipustila. Rovněž celé Inovační centrum už svoji úlohu pro vznik nových spin-off firem neplní. Samozřejmě mi to je všechno velmi líto, protože to bylo hlavním cílem Inovačního centra, které Akademie věd nijak nepodporovala, a já jsem jeho vzniku a provozu s kolegy věnovala mnoho času a úsilí.
Věda není sport ani výroba, ale existují kritéria, jimiž by bylo možné její kvalitu a výsledky objektivně měřit?
Je to těžké, ale možné to jistě je. I když se to někdy velmi zjednodušuje. Základem jsou mezinárodní odborné databáze, které u jednotlivých vědců uvádějí počet publikovaných prací, kolikrát tyto práce byly citovány ostatními vědci v celém světě, dále je významným ukazatelem tzv. Hirschův index, který vyjadřuje, jak významné práce jsou. To znamená, jak často je někdo četl, tedy čerpal z nich informace, a proto je citoval. Je-li číslo H-indexu 50, tak ze všech prací autora je 50 těch, které byly citovány alespoň 50x nebo vícekrát, jeli H-index 5, tak autor má pouze 5 prací, které někdo citoval alespoň 5x.
Pro představu, vědci na úrovni těch, kteří získali například Nobelovu nebo jinou světovou prestižní cenu za svůj vědecký přínos, mají H-index většinou větší než 60. Poslední dobou se ale všeobecně bere v potaz i to, o jaký obor se jedná, například chemici a fyzici bývají více citovaní pro mnoho metodických prací. Dále se některé práce do hodnocení jednotlivce nehodí, třeba pokud mají velké množství autorů a jedná se třeba o sběr dat a podobně. Není tedy možné sestavit úplný žebříček a smíchat všechny obory dohromady. Navíc je také důležité, kolikrát je autor tím hlavním autorem, a kolikrát je jen uprostřed týmu, což ukazuje, zda má svůj vlastní vědecký výzkum, nebo se takzvaně veze s někým slavným. To vše objasní až podrobnější hodnocení. Musím říci, že ženy jsou z principu méně citované, statistiky ukázaly, že muži častěji citují muže, určitě také proto, že vědecké týmy vedou častěji muži.
Jak si v tomto hodnocení vedete vy osobně? Jste prý nejcitovanější českou vědkyní. Myslíte, že to někomu vadilo? Nechce se věřit, že i ve vědeckém světě existuje cosi jako závist.
Stojím si relativně dobře, a to vzhledem k tomu, že jsem vychovávala dvě děti a v době mého největšího rozvoje, což bylo v 70. až 80. letech minulého století, jsem z politických důvodů prakticky nemohla cestovat za hranice na kongresy a získávat důležité informace a vědecké styky. Podle nejčastěji užívané odborné databáze jsem publikovala 534 vědeckých prací, mám 10 189 citací a H-index 60. To mne řadí mezi deset nejúspěšnějších českých vědců, kromě mne samých mužů, chemiků a fyziků.
V neurovědách jsem na prvním místě. Jenže je to výsledek nejen můj, ale také všech mých spolupracovníků a studentů. K druhé části vaší otázky musím říct, že také věda zná závist a lidé, kteří se v ní pohybují vůči ní imunní nejsou. Zvláště, jedná-li se o granty a prestižní ocenění. Takže zda mé úspěchy některým kolegům vadily? Určitě, naštěstí je ale nikdo nemůže zpochybnit a ani změnit.
Už jste zmínila svůj nedobrovolný odchod z Ústavu experimentální medicíny. Chcete se k němu krátce vrátit?
Bohužel, nově jmenovaná ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, dosazená okamžitě tehdejším předsedou AV ČR Jiřím Drahošem, se mne zbavila. Docela nehezkým způsobem mne přinutila odejít, prý na přímé doporučení Jiřího Drahoše. Přitom to byla moje žačka, které jsem dala svoje laboratoře a přijala ji po jejím návratu z ciziny a po mateřské dovolené do svého oddělení. Ona a skupina kolem ní si mé oddělení přivlastnila a rozdělila i grant, získaný mojí zásluhou v roce 2017, ve výši okolo 150 milionů korun ze strukturálních fondů.
Je to pětiletý grant pro spolupráci se zahraničním vědcem, kterého jsem ke spolupráci získala a který mi slíbil, že na něm budeme spolupracovat. Jenže vše skončilo v důsledku té nefér reportáže ČT, jejíž téma nemělo s mojí vědeckou prací v základním výzkumu nic společného. Mateřská instituce Akademie věd, pro kterou jsem pracovala padesát let, se mne nezastala.
Tím jsme se dostali nejen k diskutabilní reportáži České televize, ale i k nemoci ALS, o níž se veřejnost dozvěděla v souvislosti s kampaní, při níž si slavné osobnosti lily na hlavu kbelík s ledovou vodou s cílem podpořit výzkum této choroby. Jak jste při něm postupovala vy?
Na základě mého výzkumu neléčitelného smrtelného onemocnění Amyotrofické laterální sklerózy bylo v Ústavu experimentální medicíny AV ČR na zvířecích modelech jednoznačně prokázáno, že podání lidských kmenových buněk z kostní dřeně vede k prodloužení života, zpomalení odumírání nervových buněk, ke zlepšení pohybových testů a k menšímu úbytku váhy. Certifikovaná preklinická studie poté prokázala bezpečnost léčivého přípravku z lidských kmenových buněk. Na tomto základě byla Státním ústavem pro kontrolu léčiv schválena klinická studie AMSC-ALS-001. Zadavatelem této klinické studie byla spin-off firma Bioinova, s.r.o., vlastněná ÚEM a soukromým investorem SinBio s.r.o.. Já byla pouze vědeckým garantem této studie. Tato firma měla zcela hradit náklady na léčbu! Zkoušejícím pracovištěm byla Neurologická klinika Fakultní nemocnice Motol, která jediná pacienty do studie vybírala a buňky jim aplikovala.
O jaké pacienty v tomto výběru šlo?
O pacienty se smrtelným onemocněním ALS, pro něž neexistuje v současné době žádná účinná léčba. Přežívají od propuknutí nemoci v průměru od dvou do pěti let, ve finální fázi se nemohou pohybovat, jíst ani dýchat. Většina těchto pacientů proto zoufale hledá léčbu doma i v zahraničí. Takovou, která by jim mohla prodloužit život nebo zabránit zhoršování jejich onemocnění. Proto se na mne, jako vědkyni, o níž věděli, že se její výzkum tímto směrem ubírá, pacienti obraceli.
Pacienti, kteří nás opakovaně žádali o možnost podstoupit tuto experimentální léčbu, byli vždy jasně informováni, že se jedná o nevyzkoušenou léčbu, která jim nemusí vůbec pomoci, že jsme vědecký ústav a s žádostí o léčbu se musí obrátit na lékaře v Motole. Všichni tito těžce nemocní lidé podepsali informovaný souhlas, v němž potvrzovali, že byli o této skutečnosti informováni a srozuměni s tím, že léčba může být zcela neúčinná a hlavně, že je léčba bezplatná. Nikdy jsme si od pacientů nemohli vzít žádné peníze.
Ale nějaké finanční prostředky přece byly od některých pacientů získávány, ne?
To je pravda. Ale to bylo možné jen a pouze tehdy, pokud vyslovili naléhavé přání přispět na výzkum. Na žádost pacientů vznikla nadace pro výzkum kmenových buněk. Dárci, jimiž byli velmi zřídka nějací pacienti, podepsali darovací smlouvu pro nadaci, která zněla jako dar na výzkum a obsahovala informaci, že dar není určen na léčbu dárce nebo příbuzného. Takto poskytnuté prostředky tak mohly být pouze darem a mohly být využity jen v nadaci na podporu výzkumu včetně klinické zkoušky.
Co když namítnu, že mohlo jít o obcházení zákona?
Může to tak vypadat, ale jen do chvíle, než se vžijete do naší situace a osobně čelíte plačícím a prosícím pacientům a jejich rodinám. Přicházeli lidé, co se do studie prostě nevešli, léčbu za každou cenu chtěli a prosili nás, abychom jim přispěli z nadace. No a my s nimi soucítili a chtěli jim pomoci. Ráda bych, aby lidé věděli, že nikdo a nikdy si od pacientů na cokoliv žádné peníze osobně nevzal, dary byly použity jen a pouze na výzkum a materiál na výrobu léčivé látky v neziskové firmě Bioinova, která buňky pro léčbu měla vyrábět zdarma, ale finance si oproti původnímu slibu v dostatečné míře nezajistila. Výroba jedné šarže léčivého přípravku v prostorách vysoké třídy čistoty trvá 21 až 28 dnů. Z hlediska celkových nákladů je tato výroba finančně velmi náročná a dosahuje částky cca 250 až 350 tisíc korun. Nadace proto mohla i firmě přispět z darů na materiál pro výrobu buněk pro pacienty.
Vedl se o takto získaných prostředcích nějaký veřejně přístupný přehled?
Naše nadace-spolek Buněčná terapie z. s., založený na přání pacientů, podporoval celých dvanáct let výzkum v oblasti regenerativní medicíny, tedy dávno před tím, než byli léčeni pacienti. Většinu peněz získával z firemních darů, darů soukromých osob, veřejných sbírek, organizovaných městy či samotnými pacienty, od vědců samotných. Čili ze zdrojů běžných v neziskové sféře. Dle svých možností a zcela v souladu se svým statutem spolek podporoval výzkum a léčbu pacientů a každoročně podával vyúčtování veřejné sbírky Magistrátu hl. města Prahy a odborná účetní i auditorská kancelář vedla a spravovala účetnictví.
Opět zdůrazňuji, že jsme vždy byli motivováni pouze soucitem s pacienty a nikdo z investorů ani ze zaměstnanců ÚEM AV ČR se nikdy neobohatil z těchto a ani ze žádných s tím spojených peněz. Nikdo nebyl motivován žádným ziskem, nikdo nepodával falešné informace a ani léčbu pacientům nenabízel. Naopak sami vědci z ÚEM, včetně mne osobně, věnovali spolku nemalé finanční částky pro léčbu pacientů. Když jsme se dozvěděli, že někteří pacienti v klinické zkoušce dar dali, peníze jim spolek vrátil! Přesto jsme prý postupovali neeticky.
Jaké byly výsledky studie, pomohly kmenové buňky pacientům?
To je právě to nejdůležitější. Jistě, bylo by předčasné učinit senzační závěry, ale výsledky naší studie ALS byly a jsou slibné. Studie prokázala, že terapie je bezpečná a nezpůsobila žádné komplikace. To mimochodem můžete říci pouze o velmi omezeném okruhu léčiv. Studie také prokázala zpomalení průběhu choroby, a to delší než všechny v současné době drahé léky, které pacienti dostávají. Výsledky jsem s kolegy publikovala v prestižním vědeckém časopise v USA a práce je hojně citována zahraničními vědci.
Ve výsledku by tato terapie mohla být účinnější a levnější než současné léky. Hlavně si myslím, že naše léčba by byla lepší než ta, za kterou dnes čeští pacienti jezdí do Vídně, Ruska, Mexika či jinam a platí za ni horentní sumy. Je však potřeba u nás v klinické zkoušce pokračovat, inovovat ji. A to je i plán firmy Scimed Biotechnologies, ve které budu vědecky pracovat a která má dostatečné finanční zdroje, aby pacienti dostali léčbu zcela zdarma.
Česká televize to ve svém pořadu Reportéři ČT podala svým koncesionářům jinak a citelně vás poškodila. Jakou roli v tom hrál Jiří Drahoš?
Pořad o problematice informoval záměrně jednostranně za účelem diskreditovat terapii ALS pomocí kmenových buněk a za účelem diskreditovat zejména mou osobu. Byl motivován touhou odstranit mne z politiky. Reportáž byla natočena zjevně na objednávku a neobjektivně, na základě informací od kolegů z AV ČR, kteří se mne chtěli zbavit. Existují expertní posudky renomovaných právníků, které dokazují, že jsem se stala obětí, a pokud došlo k pochybení, skuteční viníci jsou jiní. Podle těchto posudků pouze Státní ústav pro kontrolu léčiv mohl vydat stanovisko o pochybení a eventuálně etická komise v Motole měla konat. To se však nestalo, případ byl odložen a jediný z nejméně dvaceti zúčastněných, kdo byl zdiskreditován, jsem já. To už pochopitelně není vina ČT, ale dalších, kteří celou věc proti mně využili a neúměrně zveličili a honem rychle mne odvolávali z funkcí.
Můj právní zástupce podal žádost na Ministerstvo zdravotnictví, aby nové vedení přezkoumalo názor komise, na který se pořad odvolával, a který dle největších právních odborníků byl v mnoha ohledech nesprávný. Média mne svým stálým tvrzením o neetickém chování pod něčí taktovkou velmi poškodila, o všech ostatních zodpovědných osobách se nepsalo, protože šlo o to politicky a vědecky mne odstranit z funkcí. Pro mne byla moje snaha pomoci pacientům vysoce etická, jelikož Úmluva o lidských právech a biomedicíně říká: „Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy“.
A Jiří Drahoš, nejen že se mne nikdy nezastal, ale odvolal mne hned druhý den ráno po večerní reportáži, aniž by si zjišťoval podstatu věci, asi o připravované špinavosti věděl předem. Vím, že mne nenáviděl a bál se konkurence, a tak teď vede kampaň anti-Syková. V rámci kampaně opakuje, že mne poškodila kauza kmenových buněk. Ale ona mne ve skutečnosti poškodila Akademie věd, kterou v té době vedl. To je prostě nedůstojná argumentace člověka, který by chtěl být senátorem za volební obvod v Praze 4!
Skončeme ale něčím optimističtějším. O využití kmenových buněk se mluvilo i v souvislosti s léčbou pohybového aparátu, ale ortopedi byli k jejich účinkům na nemocné klouby spíše skeptičtí. Kde v medicíně vidíte vy využití kmenových buněk?
Já a moji spolupracovníci v Ústavu experimentální medicíny a v Bioinově jsme stáli u návrhu léčby nejen ALS, ale i diabetické nohy, když jsme pro IKEM vypracovali lékařský postup léčby a firma dodala první kmenové buňky. Pozitivní výsledky týmu profesorky Alexandry Jirkovské, doktorů Béma a Dubského jsme společně publikovali. Další studií byla léčba míšního poranění, ve které bylo zahrnuto 42 pacientů. Výsledky byly publikovány v odborném tisku a na jejich základě může být připravena nová klinická studie.
Probíhaly i další dvě studie, které se zabývaly náhradou kostí po operaci páteře a po operaci kyčelního kloubu. Obě mají již pozitivní výsledky, které byly rovněž publikovány. Ať chceme, nebo ne, léčba kmenovými buňkami je budoucnost. Pravděpodobně sice nebude moci být plně hrazena zdravotními pojišťovnami, tak jak je tomu v Japonsku, USA, Jižní Koreji, kde si pacienti na tuto experimentální léčbu běžně připlácejí, tedy v zemích, které jsou v tomto výzkumu na špičce světové vědy.
Doc. Alexandr Chvátal, Dr.Sc., MBA: „Profesorka Eva Syková patří mezi nemnoho českých vědců, které svět řadí mezi uznávané a známé vědecké kapacity současnosti. Je nejcitovanější českou vědeckou pracovnicí, jednou z několika členek prestižní Academia Europea, jejímiž členy jsou zvoleni pouze ti nejlepší evropští vědci. V ČR a v zahraničí získala 27 vědeckých ocenění a cen, včetně státního vyznamenání - Medaile za zásluhy o stát I. stupně. O to větším paradoxem a pro vědu tragedií je, že po padesáti letech velmi úspěšné vědecké práce v AV ČR dnes nemůže pracovat ve výzkumu. Její nápady, vědecké kontakty, vypracované granty a výsledky si přivlastňují její kolegové v Ústavu experimentální medicíny AV ČR a ve firmě Bioinova s.r.o. Také snad proto ji v ústavu nechtějí. Profesorka Syková má v současné době pouze částečný úvazek v Neuroimunologickém ústavu Slovenské akademie věd. Částečný proto, že s ohledem na svou funkci senátorky PČR nemůže v zahraničí plně pracovat. Celý život věnovala vědě a ač lékařka, pacienty sama nikdy neléčila. Lidem pomáhala jinak. Vědou. Na základě svého výzkumu vypracovala, jako vědecký garant, pro firmu Bioinova čtyři klinické studie. Ty prováděly fakultní nemocnice a jejích lékaři. Výsledky těchto studií byly publikovány v zahraničním tisku. A protože u pacientů prokázaly pozitivní léčebné výsledky, jsou již za hranicemi hojně citovány. Ve světě nyní probíhá velké množství podobných studií. Je jen škoda, že našich pacientů se už prakticky netýkají. Ani nemohou. Jsou pro ně finančně značně nákladné. Stojí hodně. Až desetkrát víc, než by to bylo možné u nás. Zvláštní, že? Ale snad se začne blýskat na lepší časy. Pokud ano, profesorka Eva Syková bude u toho!“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
