Poslankyně a vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková se nestane veřejnou ochránkyní lidských práv. Je to logické vyústění poté, co vyšlo na povrch, že koncem 70. let napsala společný článek s komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem?

Myslím si, že v té kauze byla vidět určitou účelovost. Ale já hlavně nemám rád hon na lišku. To mají rádi Angličané. Třicet statných lovců a padesát psů štve jednu lišku, až ji dostihnou a uloví. Něco podobného bylo i tady. Po čtyřiceti letech se vytahuje, jestli někdo něco napsala, nebo nenapsala. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale ať se ti hrdinové, kteří tak napadali paní Válkovou, podívají na to, co sami před čtyřiceti lety dělali. I pan Zaorálek, který studoval filozofii, mimochodem marxisticko-leninskou, skládal zkoušky z mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, skládal zkoušky z vědeckého komunismu. Tak ať ti lidé neříkají, že se sami na ničem nepodíleli. Prostě taková byla doba. Paní Válková prokázala rozvahu v tom, že nekandidovala na ombudsmana, ale jsem rád, že zůstala ve funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva.

Neudivilo vás, že z této funkce neodstoupila vzhledem k tomu, pod jakým tlakem od některých politiků a většiny médií byla?

To byla mediální masáž, to byl ten zmiňovaný hon na lišku, v podstatě se jí nikdo nezastal a mně to celé nepřipadalo fér. I lidé, kteří mají máslo na hlavě, jako už zmíněný Lubomír Zaorálek s vědeckým komunismem, do ní pálili. To je nefér. Přiznávám, že mě překvapilo, že ten tlak vydržela. Mohla buď zalézt do nějakého protiatomového bunkru a tam strávit zbytek života, nebo si říct, že svou kůži nedá zadarmo, že nic špatného neudělala a bude se to snažit vysvětlit. Vyhrála ta druhá možnost.