V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem ,,vlastenectví“. Narostl podle vás mezi českými lidmi za poslední rok pocit vlastenectví?

Vlastenectví chápu jako hluboký emotivní vztah ke své zemi, k dědictví našich předků, k povinnosti toto dědictví bránit a k jeho obraně vychovat i své děti. V tomto slova smyslu se obávám, že za poslední rok – přestože se nám ten náš starý svět tak rychle hroutí před očima – se ve stylu uvažování českých lidí nic podstatného nezměnilo.

Současně se stupňuje napětí v náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též spory kolem toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co o tom soudíte? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?

Nemá smysl přehodnocovat své postoje podle toho, jaký právě vane vítr. Rusové rozhodující část našeho území od německého nacismu osvobodili, což je snad nesporné, a byli oprávněně považováni za osvoboditele. Popírat tento fakt, podsunovat mu jiné kontexty, tvrdit, že jsme byli „Rusy obsazeni“, to jsou nesmysly hlásané hlupáky nebo těmi, kdo si z různých důvodů přepisování historie přejí. A možná takovým tvrzením chtějí dokonce naznačit, že by bývalo lépe, kdyby tu snad raději ti nacisté zůstali. Současné, nešťastně rozjitřené, vztahy s Ruskem mě k žádnému přehodnocení mého pohledu na české dějiny nenutí.

Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války? A to jak ,,britských letců“, tak ,,svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenali jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?