Škůdci v taláru II. O tom, co běžně nevidíme, s autorem Zdeňkem Jemelíkem

09.04.2023 11:57 | Rozhovor

Zdeňku Jemelíkovi vyjde v blízké době druhý díl knihy Škůdci v taláru. Píše o kauzách, které sám sledoval v soudní síni a většinou zná alespoň podstatné části spisu z přípravného řízení. „Jde zejména o kauzy, které dospěly k právní moci rozsudku, takže nejde o vzkazy soudcům, jak by měli uzavřít rozpracovaný případ. Některé kauzy patří nenávratně do historie a jejich probírání může pouze sloužit k pochopení různých souvislostí v dění v justici nebo ve veřejném životě,“ uvedl Jemelík v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Škůdci v taláru II. O tom, co běžně nevidíme, s autorem Zdeňkem Jemelíkem
Foto: Archiv Z. Jemelíka
Popisek: Zdeněk Jemelík

Pane Jemelíku, v dohledné době vám vyjde druhý díl knihy Škůdci v taláru. Jak hodnotíte ten první?
 
Musím upřesnit informaci. Druhý díl „Škůdců“ již vyšel, ale zatím jen v digitální podobě na webu Bezvydavatele. „Papírového“ vydání se ale dočkáme během pár dní. Promiňte mi, že neodpovím na vaši otázku. Nemohu přece hodnotit své dílo. Otázku byste měl položit čtenářům. K prvnímu dílu bych pouze poznamenal, že jsem měl obrovské potíže s nalezením nakladatele, který byl ochoten „Škůdce“ vydat bez mé účasti na nákladech. Takže oceňuji, že první díl prošlapal cestičku tomu druhému. Dále uvádím, že první díl neměl podporu v reklamě, takže se špatně prodával. Měl navíc smůlu, že vyšel současně s knihou Roberta Šlachty Třicet let pod přísahou, které byly plné výlohy knihkupectví a Česká justice z ní uveřejňovala ukázky, zatímco „Škůdce“ knihkupci vystavili jen ojediněle a Česká justice odmítla uveřejnit aspoň recenzi Jana Schneidera.  
 
V soudních síních trávíte mnoho času. Jakým způsobem se posouvá kultura uvnitř těchto prostor?
 

Anketa

Chcete, aby byl Andrej Babiš znovu premiérem?

77%
hlasovalo: 34684 lidí
Za významné považuji zavedení pořizování zvukových záznamů v trestním řízení, jemuž se z počátku soudci bránili. Má ovšem také své „mouchy“. Dříve předseda senátu diktoval hlasitě protokol, kdežto dnes protokol vzniká až dodatečně podle zvukového záznamu a jeho úroveň ovlivňuje zdatnost zpracovatele. Otvírá se tím prostor pro deformace, jejichž náprava bývá obtížná. Uvedu příklad „ze života“: z jistého protokolu vypadla svědkova výpověď, podle které nebožtík nosil za největších veder dlouhé spodky. Ve skutečnosti mrtvola, vylovená z Labe, měla krátké spodky. Obhájkyně podala stížnost, na kterou soudce odvolacího soudu reagoval sdělením, že do protokolu se zapisují jen důležité informace, ale tato důležitá nebyla: z toho, že nebožtík nosil stále dlouhé spodky nelze vyvodit, že zrovna v den své smrti si z nějakého důvodu nemohl vzít krátké. Další významná změna je běžné používání zvukových záznamů veřejností. Kdysi jejich pořizování soudci v rozporu se zákonem zakazovali, pak už jen bylo nebezpečí, že bude ze soudní síně vykázán účastník, který na začátku hlavního líčení pořizování záznamu neohlásil a dnes už většina soudců ani oznámení nevyžaduje. Například v kauze „Čapí hnízdo“ soudce Jan Šott na začátku hlavního líčení pořizování hromadně povolil a dokonce dovolil zájemcům, aby si diktafony nakladli na řečniště. Někdy ale dochází k porušování zásady anonymity veřejnosti. Někteří soudci se dožadují představení účastníka, jenž je něčím znepokojil. Byl jsem například vystaven šikaně ze strany soudce Aleše Novotného, který při jednom jednání prohlásil, že zná pana Boka a pana Jemelíka, ale hned na dalším se dožadoval, abych povstal a představil se. 
 
Se zřejmou nejednotností vedení řízení jsem se setkal v řízení o podmíněné propuštění odsouzených, kdy se mnou jako s předkladatelem návrhu nebo nabídky společenské záruky soudy jednaly různě: někde mě posadili na místo obhájce a jednali se mnou tomu přiměřeně, ale jinde jsem směl sedět mezi veřejností a na konci jednání jsem dostal vyhotovení rozhodnutí, aniž bych dostal příležitost do dění zasáhnout.
 
Nicméně celkově hodnotím vývoj kultury jednání příznivě.  
 
 
O jakých kauzách bude zmíněné pokračování?
 
Píši pouze o kauzách, které jsem sledoval v soudní síni a většinou navíc znám aspoň podstatné části spisu z přípravného řízení a zejména kauzy dospěly k právní moci rozsudku, takže nejde o vzkazy soudcům, jak by měli uzavřít rozpracovaný případ. Některé kauzy patří nenávratně do historie a jejich probírání může pouze sloužit k pochopení různých souvislostí v dění v justici nebo ve veřejném životě. Proto jsem se např. vrátil ke kauze „katarského prince“, o které stále kolují různé fámy. Dále jsem zařadil veřejnosti celkem neznámý, ale nesmírně zajímavý případ „záhadného pana R.R.“, jehož trestní stíhání zahájily československé orgány až v době, kdy byl bezpečně v emigraci. Vrátil jsem se také k zajímavému případu Shahrama Zadeha, v němž nastal nový vývoj po vydání prvního dílu. Podotýkám, že jsem jeho případ sledoval od r. 2014 až do ukončení dohodou o vině a trestu v r. 2021, i když mezi námi nakonec došlo k porušení důvěry, jež mě vedlo k vypovězení podpory.
 
Velkou pozornost věnuji kauze Aleny Vitáskové, její podřízené Michaely Schneidrové a pronásledování podnikatelského klanu Zemků, všech uvedených stíhaných ve společném procesu. Potěšilo mě zproštění obžaloby obou výše zmíněných dam, ale rmoutí mě odsouzení všech tří Zemků a některých jejich spoluobžalovaných, jež považuji za hrubý justiční přehmat zahájený obžalobou, jež má dle mého laického názoru povahu křivého obvinění.
 
Aktuální je „zlínský horor“, příběh manželů Novotných, které dostal trestním oznámením do potíží údajný poškozený Pavel Buráň, jenž se pokusil zbavit se věřitele Jaroslava Novotného jeho odesláním za mříže. Odnesla to i manželka věřitele, která neměla s manželovými obchody nic společného a doplatila ztrátou naděje na získání akademické hodnosti profesorky a vyhazovem z vysoké školy, v které působila jako docentka. Případ nabyl zvláštní aktuálnost: nespokojený „poškozený“ Pavel Buráň se pokusil naklonit si veřejnost a možná i soudce v době, kdy se čekalo na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Získal pro svou podporu několik novinářů a spustil mediální kampaň. V jejím rámci vznikl druhý díly knihy Zločiny beze zbraní. Vývoj pokračuje podáním trestního oznámení na něj pro křivou výpověď a poškozování cizích práv, které na něj podal jeho věřitel a s ním dva účastníci jeho údajného únosu a vydírání. Dále se rozběhlo občanskoprávní řízení na ochranu osobnosti proti účastníkům mediální kampaně, v jehož rámci soud zakázal distribuci výše zmíněné knihy.
 
Za zmínku jistě stojí případ „hříšného doktora“ Jaroslava Bartáka, původně odsouzeného za špatné nakládání se zaměstnankyněmi, jež ho provázely na zahraničních cestách. V době pobytu ve vězení se stal obětí komplotu organizované skupiny, která proti němu vykonstruovala obvinění z přípravy útěku z vězení, vražd a vydírání jeho nepřátel. Po letech nakonec dosáhl zprošťujícího rozsudku. Kromě toho, že jsem jeho případ sledoval u soudu, zasáhl jsem v jeho prospěch do řízení o podmíněné propuštění. Na okraj všech zmiňovaných kauz uvádím, že jsem hlavní líčení soudní sice doprovázel komentáři, ale publicistickému doprovodu nepřičítám vliv na příznivé výsledky. 
 
Pracoval jste na knize sám, nebo vám někdo pomáhal?
 

Anketa

Měla by být Markéta Pekarová Adamová odvolána z funkce předsedkyně Sněmovny?

98%
2%
hlasovalo: 38663 lidí
Stejně jako v případě článků, jsem jediným pachatelem zločinu.
 
Mediálně sledované byly kauzy Petra Kramného a Čapího hnízda. Jak je s drobným odstupem času hodnotíte názvem vaší knihy?
 
Tato kniha nemá se zmíněnými kauzami nic společného. Případem Petra Kramného se nezabývá spolek Chamurappi, jehož jsem předsedou, ale spolek Šalamoun. Vím, o co v ní jde, ale nezabývám se jí. Proto o ní ve „Škůdcích“ nemůže být zmínka. Kauzu Čapí hnízdo jsem sice sledoval v soudní síni, ale v době uzavření textu knihy bylo ještě do prvostupňového rozsudku daleko a zatím není jasné, zda se žalobce odvolá. Takže hlavní líčení jsem sice provázel komentáři, ale v knize se jí nezabývám. Dodávám, že kauza mě zaujala jako příklad zneužití trestního řízení k politickým cílům a jako příklad selhání kontrolní moci státu. Podle mého laického názoru měli být přednostně stíháni státní úředníci, kteří nechali dotaci vyplatit. Jinak kauza není věcně příliš zajímavá, dotace posloužila k úhradě malé části pořizovacích nákladů užitečné investice a Agrofert nakonec dotaci vrátil. Čili dle mého soudu nejde o žádné velké drama. Správně jsem předjímal zprošťující rozsudek nad Andrejem Babišem dříve než jeho obhájce, v případě Jany Nagyové jsem si nebyl jist. V tuto chvíli ještě nemám k disposici písemné vyhotovení rozsudku, ale nebudu překvapen, pokud se žalobce odvolá.
 
Kde bude kniha k sehnání? 
 
V běžné distribuční síti, hromadné odběry přímo u nakladatele.
 

reklama

autor: Karel Výborný

Mgr. et Mgr. Jakub Michálek byl položen dotaz

Co se stalo s vašimi sliby?

Slibovali jste legalizaci HHC a místo toho jste zakázali i THC. Jste na sebe pyšní? Co jste vlastně ze svého programu ve vládě prosadili?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

„Když chudí nemají chleba, tak ať...“ Zbořil k nadávkám na „dezoláty“

16:20 „Když chudí nemají chleba, tak ať...“ Zbořil k nadávkám na „dezoláty“

ROZJEZD ZDEŇKA ZBOŘILA Traktory v ulicích evropských měst jsou podle Zdeňka Zbořila protestem proti …