Začíná být opět pořádně „živo“ na Donbase. Veronika Sušová-Salminen v analýze pro ParlamentníListy.cz hovoří o možnosti obnovení bojů ještě do podzimu, protože Kyjevu se nechce udělit Donbasu zvláštní status (ze strachu ze vzniku oblasti ruského vlivu na Ukrajině třeba i ve vztahu k začlenění země do EU a NATO), zatímco Rusko si přesně tento cíl vytyčilo. Jak situaci chápat a co čekat v příštích týdnech? 

O blížících – a údajně nevyhnutelných – bojích se mluví na obou stranách fronty a možná tomu tak i bude. Osobně bych ale viděla trochu jiné vysvětlení příčin. Podle mého už dávno nejde o Donbas, protože kyjevští lídři si musejí (aspoň ve skrytu duše doma v koupelně při naplno puštěné sprše) přiznat, že Donbas ztracený je a nikdo s tím už nic nenadělá. A totéž samozřejmě platí i pro Krym. Ukrajinští politologové se shodují, že Porošenko a spol. už počítají s „pseudonezávislostí“ Donbasu. Přední americký expert na Rusko Richard Cohen v posledních analýzách situace konstatuje, že i ve Washingtonu už se dnes zvažuje hlavně to, jak z celé té šlamastyky vyjít se ztrátou co nejméně kytiček, a tak se už počítá se „dvěma Ukrajinami“, tedy nominálně s Kyjevem a vedle toho i s Donbasem, jako s realitou. 

Vůbec bych dnes nebrala v potaz otázku ukrajinského členství v EU nebo v NATO, protože její aktuálnost není ani na obzoru. Problém je podlé mého v tom, že pokud se Kyjev bude tvářit, že pouští Donbas příliš lacino a snadno – a dosavadní tisíce mrtvých civilistů se v této úvaze nepočítají – bude zanedlouho potřeba přemýšlet nikoli jen o „dvou Ukrajinách“, ale třebas i o pěti nebo deseti. Přiznejme si, že centrální kyjevská moc je slabá, netuší, jestli se může opřít o armádu, netuší, jestli je armáda bojeschopná (respektive tuší, že není), neví, jestli se může opřít o policii. To vše tváří v tvář přece jen disciplinovanějším náckům z Pravého sektoru, Azova, Ajdaru a dalších praporů. A v každém ukrajinském regionu už číhá nějaký ten oligarcha, aby využil slabosti Kyjeva a stal se králem lokální zkorumpované džungle. Taková šance – znásobená novou ústavou, v níž Západ Ukrajinu tlačí k decentralizaci – se jim koneckonců může nabídnout jednou za život! Mimochodem, třeba pohled na Michaila Saakašviliho, jak v Oděse vyhlašuje vlastní republiku, by mohl být opravdu náramný… 

Ale vážně. To vše je podle mého hlavním důvodem nynějších spekulací o možném opětovném vzplanutí války. A zároveň právě proto ani nemyslím, že – pokud k ní opravdu dojde – bude nějak dlouhotrvající. Evropa na eskalaci konfliktu rozhodně nemá zájem, neb má svých problémů dost a představa emigrační vlny z Ukrajiny je teď to poslední, co Unie potřebuje. Kyjev na velkou válku nemá peníze ani lidské zdroje, jimž navíc – na rozdíl od rebelů z Donbasu – chybí to hlavní, tedy „posvátné nadšení“ bojovat sami za sebe, a ne za nějaké oligarchické či zahraniční zájmy promítané v Kyjevě. Může v ní jen prohrát a případně přijít o další území ve prospěch přímého ruského vlivu. Neřeší se tím samozřejmě otázka banderovských zaslepenců ve zbrani, kteří mohou napáchat mnoho zlého, ale pokud k nim Západ přestane přistupovat jako k Islámskému státu, tedy jako k přijatelnému nástroji své politiky, nemusí nastat žádná opravdu kritická situace. 

O čem si budou v pondělí, ale i později povídat zástupci velmocí? Minské dohody, ukrajinská ekonomika, ruská pomoc na Blízkém východě, Írán, vojenská cvičení... S jakými kartami se může hrát „karban“, který rozehráli Kerry s Lavrovem? V jakém stavu je podle vás jejich dohoda? A pokud tedy nebude na Donbasu znovu válka, za co to pro USA, EU i Rusko bude? No a... co když se boje se vší brutalitou obnoví? Kde to skončí a co vše kvůli tomu zamrzne?