Zrušení Benešových dekretů je podle redaktorky ČR Plus Lídy Rakušanové v zájmu státu. „Zda si chce Česko i nadále ponechat ve svém právním řádu nařízení, jako jsou poválečné dekrety, které uvalily na tři miliony českých Němců kolektivní vinu za nacismus, je teď výhradně naše, česká záležitost. Neexistují k tomu už žádné objektivní důvody,“ uvedla. Souhlasíte s ní?
Se svou bývalou kolegyní z RFE/RL v Mnichově mohu jen souhlasit. Zejména její závěr z uvedeného článku je důležitý. „Jejich zrušení je – a to bez přehánění – v nejvyšším zájmu českého státu.“ Výmluvy českých politiků, že dekrety jsou vyhaslé, jsou nepravdivé. Donedávna se podle nich posuzovaly restituční nároky české šlechty na zabavené nemovitosti po druhé světové válce (než Ústavní soud ČR zvrátil tzv. zjišťovací žaloby zcela politickým nálezem, byť z právního hlediska zcela diletantským, že restituční nároky smějí být napříště posuzovány pouze podle restitučních zákonů).
Takže Benešovy dekrety platné jsou, jinak by nebyly součástí českého právního řádu. Zatímco protižidovské zákony Německé říše byly z německého poválečného právního řádu promptně odstraněny, obdobné nacionálně-socialistické dekrety prezidenta republiky (tzv. Benešovy) zbavující osoby německé a maďarské národnosti majetku a občanství (stejně jako židy ve třetí říši) a mnohé další dodnes platí. Je to nebetyčná ostuda a zpovykaní Češi tuto anomálii ještě brání!
Naštěstí lze kdykoliv zákonem prohlásit, že dekrety ode dneška pozbývají platnosti. Majetkové následky neplatnosti ex nunc žádné, morální přínos pro Čechy veliký. Jako další vstřícný krok by mohla následovat nabídka vrácení českého občanství vyhnaným a jejich potomkům, stejně jako to udělalo Maďarsko začátkem 90. let s vyhnanými podunajskými Šváby. Připojilo i nabídku víceméně symbolické jednotné finanční restituce za zanechaný majetek, kterého vyhnaní žijící v SRN nevyužili, protože by museli vracet německému státu odškodnění jim začátkem 50. let vyplacené zástupně za Maďarsko v rámci Lastenausgleichsgesetzu (zákon o vyrovnání břemene).
Ve svém nejnovějším textu polemizujete s řadou tvrzení politologa Zdeňka Zbořila o sudetských Němcích, které jsou podle vás nepravdivé. Například že „dekrety prezidenta ČR byly součástí poválečného mírového uspořádání garantovaného spojenci“. Nebylo tomu tak?
Posledním místem, kde se spojenci spolu na nejvyšší úrovni dohadovali o opatřeních po válce, byla Postupim v červenci a srpnu 1945. Leč konference nevyplodila nic, co by bylo závazné z mezinárodního práva – žádná postupimská dohoda neexistuje, jen protokol z konference, který je právně málo závazný. O dekretech prezidenta republiky v nich není ani slůvko. Spojenci v Postupimi ani nenařídili transfer německého obyvatelstva, jen „uznali, že má být proveden“ (v ČSR a Polsku dokončen), což neznamená ani to, že s transferem souhlasí nebo že se na něm dohodli. Neexistuje též žádná smlouva (dohoda) mezi spojenci a ČSR o dekretech prezidenta republiky, dekrety se nezmiňují o vyhánění německého a maďarského obyvatelstva, vytvářejí jen k němu předpoklady.
„380 tisíc občanů ČSR přišlo nejen o občanství a majetky, ale také o životy své a svých příbuzných,“ uvádí též Zdeněk Zbořil. Opět nesouhlasíte. Jak to vidíte vy?
Z odstoupených území Německu tolik lidí do vnitrozemí nepřišlo. Ze všech odstoupených území jiným státům přišlo do českého zbytku ČSR, později do protektorátu k 1. 9. 1939 193 277 přestěhovalců (nejen československé národnosti a státní příslušnosti) ze všech koutů státu (z odstoupených území Německu, Maďarsku, z Těšínska, ze Slovenska, z Podkarpatské Rusi). Nutno k nim přičíst 83 814 stažených úředníků a státních zaměstnanců. Dosavadní občanství přestěhováním nepozbyli. V územích odstoupených Německu a na Podkarpatské Rusi odchozím majetek zabavován nebyl, na Těšínsku a na Slovensku byl, respektive nesměl se vyvézt. Nová německá státní moc majetek Čechů nevyvlastňovala.
Ke ztrátě bytového zařízení a movitého majetku docházelo většinou překotným útěkem převážně u osob, které se obávaly ústrků okolí v důsledku svého nevhodného dřívějšího jednání buď osobního, nebo vyplývajícího z jejich postavení. Migranti měli možnost řádně se vystěhovat, avšak speditérské firmy nebyly tehdy s to zvládnout poptávku. Movitý majetek si migranti mohli vzít s sebou, nemovitý i nadále spravovat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li se o něj, byla na něj uvalena nucená správa (Treuhand) a ujali se jej správci z moci úřední (Treuhänder). Výnosy pak zasílali českým majitelům do protektorátu, pokud se nejednalo o arizovaný židovský majetek. O život podle oficiální zprávy Ministerstva vnitra ČSR přišlo do 30. 9. 1938 16 Čechů a 11 Němců.
Také se ohrazujete vůči jeho (a nejen jeho) tvrzení, že Němci jsou zodpovědní za rozpoutání první a druhé světové války. Jak tomu podle vás bylo?
Ruský armádní časopis Razvědčik psal již v lednu 1914: „Nám všem je snad velmi dobře známo, že se připravujeme na válku na západní frontě především proti Němcům… Nejen vojsko, nýbrž veškerý ruský lid musí si zvyknout na myšlenku, že se chystáme ke zničujícímu zápasu proti Němcům a že německé státy musejí být zničeny, i kdybychom přitom ztratili statisíce lidí.“ Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este 28. 6. 1914 v Sarajevu a ultimatu Srbsku 23. 7. byli Srbové ochotni přijmout rakouské požadavky s výjimkou jediného: připustit vyšetřování rakouských úředníků na vlastním území. Jenže spojenec Srbska, Rusko rozhodlo již 24. 7. (sic!) o částečné mobilizaci v rozsahu čtyř vojenských okruhů, což již odpovídalo přípravě na velkou válku; rozšířeně mobilizovalo počínaje 28. 7. a plně od 30. 7. Ruská mobilizace byla namířena především proti Německu, méně proti Rakousku-Uhersku.
Dne 28. 7. vypovědělo Rakousko Srbsku válku, což by byl za normální situace jen lokální ozbrojený konflikt mezi dvěma státy. Mezi 26. a 31. 7. se Německo a Velká Británie pokusily válce zabránit, navrhly konferenci o Balkánu s účastí Ruska. Německý císař Wilhelm II. 31. 7. intervenoval u svého bratrance, ruského cara Nikolaje II. Týž den (31. 7.) oznámilo Rakousko-Uhersko, znepokojené mobilizační aktivitou ruských vojsk podél hranice s Haličí, že 4. 8. započne se všeobecnou mobilizací. K tehdejší situaci náčelník mobilizačního oddělení ruského generálního štábu Sergej Konstantinovič Dobrovolskij později napsal: „Celý (ruský) mobilizační plán byl předem rozpracován až do konce a do posledního detailu. Když se zvolil okamžik, stačilo stisknout knoflík a celý stát začal automaticky fungovat s přesností hodinového strojku. Zastavit jej nešlo. Zcela mechanicky bylo tak rozhodnuto o počátku války.“
Protože Německo se obávalo možné války na dvou frontách: proti Rusku i jeho spojenci Francii, tak německý vyslanec v Petrohradě Friedrich von Pourtalès předal 31. 7. oficiálně příslušnou nótu s výzvou k zastavení ruských válečných příprav do 1. 8., do 12. hodiny místního času. Ministr zahraničí Sergej D. Sazonov i car mu ale vysvětlili, že z „technických důvodů nelze mobilizaci přerušit“. Rusko tedy vědomě způsobilo celoevropský válečný konflikt. Na německé ultimátum se Rusko neobtěžovalo reagovat, a tak 1. 8. v 19 hodin předal německý vyslanec v Petrohradě nótu o vyhlášení války. Týž den mobilizovala Francie. Německo vyhlásilo mobilizaci teprve s předáním nóty o vypovězení války Rusku a 3. 8. po dodnes ne zcela vyjasněném leteckém bombardování Německa francouzským letectvem se prohlásilo být ve válečném stavu s Francií. Rakousko-Uhersko vypovědělo 6. 8. válku Rusku.
A jak podle vás proběhl začátek druhé světové války?
Obvykle se uvádí, že druhou světovou válku zavinilo Německo přepadením Polska bez vypovězení války. Slovensko, které po boku Německa zahájilo ve stejný den invazi do Polska, se nevzpomíná. Jasným spoluviníkem je Sovětský svaz za svůj vpád do východopolských území a jejich anexi podle tajného dodatku k německo-sovětské smlouvě o neútočení sedmnáctý den po vypuknutí polsko-německé války. Důsledkem byla válka celoevropská v okamžiku, kdy válečný stav jako první vyhlásily Velká Británie a Francie Německu.
Když Německo 24. 10. 1938 požádalo Polsko o zřízení dopravního koridoru přes polské území do Východního Pruska a o souhlas s připojením Danzigu (Gdaňsku- pozn. PL) opět k Německu výměnou za záruku neměnnosti polsko-německých hranic, tj. definitivní ponechání území po první světové válce odtržených od Německa Polsku, bylo Polsko povinno postupovat podle vzájemné arbitrážní smlouvy podepsané v Locarnu v roce 1925, která Polsko i Německo zavazovala k domluvě, k vyřešení problémů na diplomatické úrovni. Teprve pokud by se nedohodly, by o věci rozhodla mezinárodní arbitráž. Německo v roce 1936 Locarnskou smlouvu sice vypovědělo, ale obratem ujistilo ČSR a Polsko, že obě bilaterální arbitrážní smlouvy uzavřené s nimi v Locarnu jsou i nadále v platnosti.
Polsko s Německem vyjednávalo do konce ledna 1939 a pak za necelé dva měsíce, 23. 3., proti Německu mobilizovalo – tím porušilo hned tři mezinárodní smlouvy: arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925, stanovy Společnosti národů (Versailleskou smlouvu) a polsko-německý pakt o neútočení z roku 1934. Německé návrhy Polsku byly akceptovatelné, protože Danzig (Gdańsk) byl svěřen Společnosti národů, ne Polsku, obyvatelstvo v polském přístupovém koridoru k moři by se svobodně v plebiscitu pod mezinárodním dohledem rozhodlo, ke kterému státu chce, přístup Polska k mořským přístavům by zůstal zachován ve stejném rozsahu jako předtím, německý dopravní koridor maximálně jeden kilometr široký v podstatě nestál za zmínku, měl být překlenutý mosty, případně podjezdy, kompletně ho postavit a udržovat měla na své náklady německá strana. Dálnici i železnici v dopravním koridoru by používalo i Polsko. 31. 3. 1939 došlo k naprosto fatálnímu ujištění britské vlády vládě polské.
Ministerský předseda Neville Chamberlain přednesl v Dolní sněmovně týden po částečné polské mobilizaci proti Německu slova, která ve svém důsledku vyvolala celoevropský válečný konflikt: „Jestliže … by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva by jim ihned poskytla veškerou podporu, která bude v její moci. Příslušné ujištění o tom poskytla polské vládě. Smím dodat, že francouzská vláda mě zmocnila uvést, že v této záležitosti zaujímá stejné stanovisko jako vláda Jeho Veličenstva.“
Polsko mající za zády Brity a Francouze tedy mohlo od této chvíle kdykoliv a podle své libovůle vyvolat celoevropský konflikt. Německo 28. 4. 1939 vypovědělo kvůli polské březnové mobilizaci Německo-polský pakt o neútočení z roku 1934. F. D. Roosevelt schválně neseznámil polskou vládu s obsahem tajného dodatku k sovětsko-německé smlouvě o neútočení, který mu byl podrobně znám v den podpisu smlouvy. Taktéž nic neučinily vlády francouzská a britská, které ve stejný den jako americký prezident byly seznámeny svými zpravodajskými službami s obsahem tajné doložky k německo-sovětské smlouvě z 23. 8. 1939. Polsko mobilizovalo 24. 8. 1939 podruhé, Velká Británie 31. 8. mobilizovala své válečné loďstvo. Mobilizace se přitom považovala od francouzsko-ruské vojenské konvence ze 17. 8. 1892 za agresi a formálně nevypovězenou válku. Německo, stejně jako o rok předtím v případě ČSR, nemobilizovalo. Podle kritéria, že mobilizace je neformální vyhlášení války, vyvolalo evropskou válku Polsko. Slovensko napadením Polska 1. 9. plnilo svou smlouvu s Německem, Francie se nakonec podvolila tlaku Velké Británie a odmítla Mussoliniho návrh na mezinárodní mírovou konferenci ze 2. 9., evropská válka se časem rozrostla ve světovou. Nikdo zatím nevysvětlil důvody, proč Britové a Francouzi nevyvinuli na Polsko tlak k přijetí německých návrhů, když jim muselo být jasné, že Polsko vtahuje jejich země do války, a proč Roosevelt nevaroval Poláky, že podle tajné doložky německo-sovětské smlouvy je s nejvyšší pravděpodobností čeká ztráta východního Polska ve prospěch SSSR. V případě invaze do Polska se Hitler zřejmě domníval, jako rok předtím u Československa, že válka s Polskem bude lokální, že Francie a Velká Británie nevypovědí kvůli tomu Německu válku, což nepřímo potvrzují i relativně skromné zásoby německé vojenské výstroje, výzbroje a munice.
Ruské ministerstvo zahraničí označuje dodnes Polsko za jediného původce druhé světové války. Dvě mezinárodní smlouvy, německo-sovětská a polsko-britská, uzavřené v srpnu 1939, umožnily Sovětskému svazu a Německu likvidaci polského státu a – což se velmi málo uvádí – sovětskému bolševismu průnik do střední Evropy. Tajný dodatek ke smlouvě polsko-britské zavazoval Velkou Británii přispěchat Polsku na pomoc jedině při útoku ze strany Německa (tedy ne Sovětského svazu). Že Německo nehodlalo vpádem do Polska rozpoutat evropský ozbrojený konflikt, vyplývá z toho, že nebylo dostatečně vyzbrojeno na vedení války jiného než místního rozsahu. Podle spotřebovaného materiálu, výzbroje a munice by mu vystačily zásoby v konfliktu pouze s Polskem, zpětně vypočteno a extrapolováno, všeho všudy jen na šest týdnů boje, tedy přibližně do poloviny října. Podle odhadu historika Wernera Masera bylo Německo v roce 1939 schopno vést válku proti Polsku v krajním případě čtyři měsíce. Německo tedy nebylo na jinou než lokální válku s Polskem připraveno. Vojenští odborníci se shodují, že kdyby po boku Polska zasáhla Francie ze západu plně svou vojenskou silou, což by Hitlerovi zamezilo vrhnout proti Polsku tři čtvrtiny svých ozbrojených sil, bylo by Německo poraženo válkou na dvou frontách během přibližně jednoho měsíce.
Psali jsme:
V předešlém vašem blogu Po osmdesáti letech by se mohlo přestat s nepravdami o Sudetoněmcích zase polemizujete s názory Zdeňka Čecha publikované v textu „Osmičkové výročí, které se moc nepřipomíná. Před osmdesáti lety začali Hitler s Henleinem utahovat šrouby.“ Píšete, že Češi byli mezi válkami nacionalističtější než Němci v českých zemích. Z čeho tak usuzujete?
Josef Jungmann v roce 1806 přebírá představu německého filozofa Johanna G. Herdera o národu na bázi kmene s jeho nejcennějšími vlastnostmi: jazykem a zvyky, přičemž nejvyšší metou národního vývoje je národní stát. Podle Jungmanna do českého národa nepatří ten, kdo stále nemluví česky, tedy z českého národa definovaného jazykem vylučuje především českou šlechtu, neb je vzdělána všemi možnými jazyky, jen ne česky (čeština tehdy nepostačovala požadavkům doby, vyšší školství bylo latinské nebo německé) a německy hovořící obyvatelstvo Českého království obecně. O panující vzájemné nenávisti mezi německy a česky mluvícími v Čechách referuje Bernard Bolzano ve své přednášce v roce 1816, byť v přednášce v roce 1810 se zmiňuje pouze o tom, že německá část obyvatelstva Čech pohrdá českou. O panující vzájemné nenávisti je velmi málo podkladů, císařský dvůr si nepřál, aby se o ní vědělo, jen Bernard Bolzano měl odvahu se o ní zmínit. František Palacký v roce 1822 v němčině popisuje husitské hnutí jako národní ozbrojený boj husitů, jako národní válku, přičemž adjektivum „národní“ vztáhl k jazykovým Čechům. Jan Žižka podle Palackého nevedl své válečníky pouze na obranu nové církve, nýbrž i „českoslovanského národa“ (v originále böhmisch-slawische Nation). Lze předpokládat, že tato Palackého a později i Masarykova falešná interpretace onoho úseku českých dějin byla zcela záměrná. V roce 1833 líčí Palacký, opět německy, období po bělohorské bitvě jako „nejsmutnější období české řeči a literatury … snad nikdy neklesl národ s pozoruhodně vysokou kulturní úrovní tak rychle do nejhlubšího barbarství jako v tomto případě“ a označil je coby „duchovní temno“ (v originále geistige Finsternis), přičemž vina implicitně padala na Habsburky. Vytvořil legendu o útlaku jazykových Čechů německy mluvícími.
Vyústění bylo nasnadě: na Království české mají nárok jen Češi definovaní jazykem, a Němci, byť zde po staletí usedlí, jsou pouhými přistěhovalci, kolonisty, hosty. Tím byly položeny ideové základy k budoucímu rozchodu s Němci českých zemí formou zbavení se jich nějakým způsobem někdy v budoucnosti. Protože s jejich nemovitostmi hýbat nelze, tak i s přivlastněním si jejich majetku. Tento trend mohly zvrátit pouze charismatické osobnosti z českojazyčných řad, které by se proti tomu postavily a české smýšlení změnily. A ty se nevyskytly. Češi žili v mylné Herderově představě o mírumilovnosti a pracovitosti Slovanů, že jsou příkladnějším národem než jakýkoliv germánský. V souladu s myšlenkou vyslovenou Jungmannem o rolnictvu, které si uchovalo český jazyk, coby o základu národa, že národ v důsledku toho vychází z venkovských plebejců a obejde se bez šlechty, která česky prakticky již nemluví, nazírali jazykoví Češi na všechny, kteří podnikali mimo zemědělství, podezíravě. (To vedlo ve druhé polovině 19. století v českých zemích ke značné kapitálové převaze průmyslu v německých rukách, tedy i k příslušné distribuci bohatství.
Odhaduje se, že v roce 1911 byl národnostně český kapitálový podíl jazykových Čechů v průmyslu českých zemí asi jen pětinový při dvoutřetinovém zastoupení Čechů v obyvatelstvu.) V březnu 1848 vychází 12 let po německém vydání první díl Palackého Dějin Čech s pozměněným názvem na Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě v češtině a s textem odlišným od německé verze. Odlišnost textů německé a české jazykové verze se nedá vysvětlit novými historickými prameny nalezenými v letech mezi oběma vydáními a dodatečně zpracovanými. V českých vydáních byla Palackým historie mnohem více zmanipulována než ve vydáních německých. Jana Žižku vylíčil Palacký jako „upřímného demokrata (sic!) opírajícího se o nižší vrstvy městské a venkovské“ a zcela nesmyslně trval na spřízněnosti vojenských způsobů ruských kozáků se starotáboritskými řády. Českým vydáním dílů Dějin národu českého proniká Palackého výklad českých dějin coby heroických mezi prostý lid neznající dokonale německy. Důsledkem je šířící se přesvědčení, že jen jazykoví Češi mají nárok na české země coby původní obyvatelstvo a německé obyvatelstvo jsou pouzí přistěhovalci, kolonisté. Česky mluvící se tedy péčí Jungmanna, Palackého a dalších obroditelů počínaje rokem 1848 během několika let nacionalisticky radikalizovali. Od té doby se museli německy mluvící v Českém království obávat snah o počešťování všemi prostředky, protože Němci měli většinu jen v pohraničí a ve městech.
Český nacionalismus překonal relativně dost rychle co do radikalismu německý, protože Češi Němce pokládali za přistěhovalce a toto označení navozovalo nezbytnost je někdy ze země vyhnat, kdežto Němci usilovali jen o to, aby nebyli počeštěni. Když 29. 4. 1848 pořádal německý Constitutioneller Verein (Ústavní sdružení) schůzi v sále pražského Konviktu, kde mělo být oznámeno, že ministerstvo vnitra povolilo německému obyvatelstvu českých zemí účast ve volbách do Národního shromáždění ve Frankfurtu. Schůze byla napadena Čechy ze spolku Svornost, kteří rozmlátili stoly a lavice a pak táhli ulicemi zpívajíce popěvek Vypal Němce, cizozemce! Božena Němcová v roce 1850 psala, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. Ve zprávě z Prahy z ledna 1851 ministru vnitra Alexanderu von Bach se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi (jazykově) jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“ Jaroslav Vrchlický vydal v r. 1879 sbírku Mythy, kde oslovuje svatého Prokopa, podle legendy prvního němcobijce: „Prokope, kde práce Tvoje? Vyhnals ďábly, vyžeň Němce!… Já vyženu mnichy z chrámu, ty je vyžeň z české země!“
Viktor Dyk v Pohádkách z naší vesnice napsal v roce 1908 větu, která se stala heslem českých nacionalistů: „Vím, v mezích dneška nelze věčně žíti, svůj chrániti kout. Vím, úkol náš je Čechy počeštiti, anebo zahynout.“ I sociální demokrat Rudolf Bechyně na sklonku první světové války napsal: „Já bych si tedy přál, aby co největší kraje (německé) z českého státu byly vyloučeny… Bude nám dobře i bez Němců – a bez nich lépe než s nimi.“ Po první světové válce E. Beneš na mírových jednáních viděl, že když se USA a Velká Británie zdráhají ponechat republice německá sídelní území v Království českém, že otázka vyhnání Němců českých zemí za hranice je iluzorní. Nakonec Beneš musel přeformulovat žádost ke spojencům na „dočasné zachování historických hranic Českého království“, aby Němci osídlená území království byla dočasně přiřčena ČSR. Beneš v březnu 1936 při přijetí představitelů Asociace zahraničního tisku na Pražském hradě prohlásil, že „vypukne-li válka a menšiny se ukážou jako nespolehlivé, tak po válce dojde k etnografické depuraci … asi po způsobu úpravy této otázky za války řecko-turecké… Brutálně řečeno, kdo by prohrál, toho lid by musel prohrané území vykliditi. Cuius regio eius natio /nationalitas/ (čí země, toho národ/národnost/, citace se v různých zdrojích liší). Radikalismus v minoritách se tudíž obrátí proti minoritám a na jejich zádech by se odehrála válka i mír.“ Zní to pro mnohé asi překvapivě, ale z toho nezvratně plyne, že Beneš již v březnu 1936 počítal s válkou a vypuzením neslovanských menšin ze země. V týdeníku Demokratický střed, jehož šéfredaktorem byl Hubert Ripka, se v článku V. Ostrého 24. 8. 1938 psalo, že „přáním většiny Čechů by odpovídalo vystěhování celé německé menšiny“.
Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z ČSR se objevuje v tzv. pátém plánu Edvarda Beneše z poloviny září 1938, s nímž tajně vysílá ministra Jaromíra Nečase do Paříže, aby zde zajistil pro něj podporu. Podle tohoto plánu by Československo odstoupilo Německu území, písemné instrukce Beneše Nečasovi hovořily o 4 000–6 000 km2, s podmínkou, že Německo přijme dohromady 1,5 až 2 miliony Němců z ČSR. Jelikož v odstupovaném území in spe tolik Němců nežilo, vyplývá z toho, že zbytek by se musel donutit k vystěhování z území neodstupovaných. Maďarsku by se odstoupilo též území, ale bez vystěhovávání části maďarského obyvatelstva ze zbytku Slovenska. Beneš si představoval, když s ním bude Francie souhlasit, že s Velkou Británií jeho plán Německu vnutí. Z toho plyne, že Beneš se hodlal zbavit většiny Němců českých zemí již v roce 1938, válka ani okupace tedy nemohou mít s jejich vyhnáním příčinnou souvislost a oblíbené české zdůvodňování odsunu je tak vyvráceno.
Bylo podle vás chybou českých politických stran, že v roce 1935, když Henleinova Sudetoněmecká strana získala nejvíce hlasů ve volbách, že ji obešly a nepřizvaly do vlády?
Ano, jenže které české politické strany by se odvážily jít se Sudetoněmeckou stranou do koalice? Po mimořádném volebním úspěchu v parlamentních volbách roku 1935 – SdP se stala absolutním vítězem v celé republice (sic!) před stranou agrární – si Henlein bezpochyby představoval, že se stane čelným československým politikem a bude se podstatným způsobem podílet na přetvoření republiky ve stát národů v ní žijících, ale také na jejím zahraničněpolitickém přeorientování, jímž měla opustit zaměření na Malou dohodu, západní spojence, zejména pakt o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem, a posílit vazby k Německu. Henlein ale nenašel mezi československými politickými stranami takovou, která by s ním o politické spolupráci jednala.
U některých politiků takový zájem existoval, zejména u bankéře Jaroslava Preisse a agrárníka Rudolfa Berana, ale ani ti se rozhodujícího kroku neodvážili, protože tím by vyvolali nedozírný agresivní odpor českých nacionalistů a prakticky celé české společnosti, který by je hrozil přinejmenším politicky znemožnit. Báječný volební úspěch SdP byl tím vlastně zcela znehodnocen, zůstal bez praktických důsledků. Nacisté ve straně mohli z tohoto fiaska obviňovat stranické vedení, tedy Henleina a jeho Svaz kamarádství. Tím také zdůvodňovali svoje útoky a postupný převrat ve straně v letech 1936–1937, nicméně se v nejvyšším vedení SdP až do jejího zrušení v říjnu 1938 vyskytoval pouze jediný nacista – Karl Hermann Frank.
Ještě ke Konradu Henleinovi. Zdeněk Čech uvádí, že Henlein kvůli tomu, že měl českou matku, se nestal nejvýše postaveným sudetským Němcem v Protektorátu Čechy a Morava a že jím byl Karl Hermann Frank. „To je naprostý nesmysl,“ oponujete. Můžete vysvětlit proč?
K. H. Frank se nikdy nestal říšským protektorem, ani zastupujícím. Nejdříve byl státním tajemníkem Úřadu říšského protektora a pak v srpnu 1943 byl jmenován německým státním ministrem pro Protektorát Čechy a Morava. Konrad Henlein se stal hned od počátku župním vedoucím v Říšské župě Sudety, a to v okamžiku, kdy se ministerstvo vnitra v Berlíně rozhodlo prosadit svůj nový model řízení žup odstraňující věčné kompetenční spory mezi NSDAP, SS a německým státem tím, že do rukou Henleina coby župního vedoucího soustředilo veškeré rozhodovací pravomoci stranické i správní s výjimkou policie. Tím Henlein disponoval větší mocí než Frank v pozici státního ministra pro protektorát.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
