Situace s přílivem uprchlíků je pro Německo, které v letošním roce očekává rekordní čísla až 800 tisíc žadatelů o azyl, tak neúnosná, že začíná požadovat v rámci Evropské unie dohodu o jejich přerozdělování a koordinovaném řešení. Měli bychom v rámci unijní jednoty na tento apel přistoupit a přijímat imigranty v počtu, který na naši zemi podle nějakého klíče vyjde?
Tak tato skutečnost především potvrzuje to, co říkám od začátku a co málokdo chce slyšet. A sice to, že jde o něco, co tu dosud nebylo, o novou skutečnost, s níž Evropa nebyla v dohledné historii konfrontována. A jakákoli srovnání s roky 1938, 1968, s emigrací, nemají žádný význam. Je to něco nového, a proto musíme přijmout i nová řešení. Protože Evropa zatím zůstává jako jeden celek, tak je požadavek Německa asi logický. Ale naráží na možnosti jeho řešení. Především je třeba si uvědomit, že přijímáním se to nevyřeší. Další přijímání statisíců lidí je vyloučeno a musí tomu být učiněna přítrž. Mluvit o přerozdělování v situaci, kdy nevíme, kdy to skončí a perspektivy jsou neznámé, se mi sice zdá logické i spravedlivé, ale málo realizovatelné.
Zastánci přijímání migrantů tvrdí, že mezi uprchlíky jsou lidé prchající před násilím a my jim musíme pomoci a nepodezírat šmahem všechny, že do Evropy jen přijeli využívat sociální systémy. Druzí takové úvahy odmítají s tím, že jsme jejich problémy nezpůsobili a nemůžeme je ani řešit. Jak bychom měli správně postupovat?
Tvrzení, že jsme problémy nezpůsobili a že je nebudeme řešit, jako odpověď neobstojí, protože evropské dohody, které řeší problém azylů, se neptají na to, jestli ten, kdo poskytuje azyl, to zavinil. Ale obávám se, že států, které se rozpadají a v nichž začíná být problém s fungováním státu, spíše přibývá, než aby ubývalo. Kde se to zastaví, aby nakonec států, odkud budou lidé prchat, protože je tam špatně, nebylo více než těch, do nichž utíkají, protože je tam dobře? Tato stará řešení, právo azylu, právo na ohled k lidem, kteří trpí, jsou sice spravedlivá, jsou sice v souladu s platnými zákony, ale jsou už málo praktická. Jak odlišíme lidi, kteří sem jdou? Můžeme to odlišit v jednotlivých případech, kdy uteče rodina, ale v tom statisícovém množství to fungovat nemůže. A musím upozornit na jednu základní tezi, na kterou se zapomíná. Právo funguje jen tehdy, je-li porušováno v jednotlivých případech. Je-li právo porušováno masívně, tak prostě nefunguje. Jestliže je zabit jeden člověk, je to vražda a soud to vyřeší jako vraždu. Jestliže se na ulici běžně střílí lidé, tak to právo prostě nevyřeší. Právo není nástroj na řešení masového porušování práva. To musí nastoupit jiné prostředky, a to se nám jaksi nechce říct.
V minulém týdnu vzaly tisíce běženců útokem hranice Makedonie s Řeckem, jejich velkému náporu čelí Maďarsko na hranici se Srbskem a tamní politici se chystají schválit změnu, aby se nelegální přechod hranic z přestupku stal trestným činem, za nějž by hrozily až čtyři roky vězení. Lze tyto situace brát za příklad toho, že právo při tak masivním porušování už nefunguje?
Události na makedonských hranicích jen ukázaly bezradnost politiků. Tři dny těm tisícům lidem bránit, aby prošli, a pak odejít a umožnit jim to, ukazuje na bezradnost evropské politiky. Evropa si s tím na rozdíl třeba od Austrálie neví rady, jen přijímá řešení ad hoc. a podobně. Ale pokud jde o tu uvažovanou změnu zákona v Maďarsku, tak se změní zákon a co? Ta situace bude stejná. Jak chceme zavírat tisíce lidí za to, že porušili zákon, jak to může prakticky fungovat? Změníme zákon, řekneme, že takové počínání je nezákonné, ale když ho poruší statisíce lidí, tak právo na řešení tohoto případu prostě fungovat nemůže.
Psali jsme:
A není u nás nedomyšlené to, že zadržíme nelegální migranty, umístíme je do uprchlického tábora a když neprojdou úspěšně azylovým řízením, tak jsou volní, ale jestli opravdu Českou republiku opustí, to se neví?
Je to dáno tím, že ten stav řešíme podle starých předpisů, které platily pro normální situaci. My uprchlíka zadržujeme po dobu, po kterou zkoumáme, má-li nárok na azyl. To je princip. Když jsme tu měli tři uprchlíky, dali jsme je do tábora, zkoumali jsme jejich právo na azyl, jeden ho dostal, dva ho nedostali, tak to bylo možné. Kdo azyl nedostal, tak byl vyzván, aby z tábora odešel a on tu zemi opustil. Ale takhle to dnes samozřejmě nefunguje. Jedná-li se o statisíce lidí, tak tento formát řešení samozřejmě není praktický. Ale musíme s těmi lidmi nějak zacházet do doby, než rozhodneme o azylu. Musíme je mít pod nějakou kontrolou, tedy v tom uprchlickém táboře. Ale jestliže jim azyl neudělíme, tak jsme zase na začátku toho problému, že nevíme, co s tím. Ty zákony jsou na dobu jinou, kdy se jednalo o jiné počty, jiné uprchlíky. Dnes při tom počtu lidí ztrácí uplatňování tohoto zákona význam. Ale jinou úpravu než tuto nemáme, čili chováme se podle zákona. Vládě v tomhle smyslu nelze nic vytknout, ale obávám se, že na ní ulpí stigma evropské politiky, neschopnosti ten problém vyřešit. .
Odpůrci přijímání migrantů argumentují tím, že my sami tu máme stoupající množství lidí pod hranicí chudoby, bezdomovce, děti v dětských domovech s nejistou budoucností a podobně. Co říci k názoru, že na prvním místě mají být naši občané v tíživé životní situaci?
Povinnost poskytnout azyl těm, kteří jsou nějakým způsobem pronásledováni, se situací u nás nesouvisí. Ale stojí za úvahu to, jak si představujeme jejich integraci do společnosti, jestliže jsme dosud nedokázali integrovat naši romskou menšinu. Slyšíme výtky domácí i zahraniční, že se nám to nedaří, přitom je s námi jazykově a kulturně soužitá. Tak jak to chceme udělat s lidmi, kteří jsou jiného jazyka, jiného kulturního zázemí?
Minulý týden přišli vědci a akademici s výzvou proti strachu a lhostejnosti, v níž zkritizovali společnost za to, jak nepřátelsky je vůči migrantům naladěna. Může negativní postoj veřejnosti změnit?
Ohlas na výzvu není příliš pozitivní, a to ze dvou důvodů. Jednak je příliš obecná. Co lze namítat proti výzvě, že se máme mít všichni rádi a chovat se k sobě slušně? Vůbec však neodpovídá na rozpaky, které společnost má, na sociální tíseň, které to množství lidí, co se sem hrne, v celé Evropě vyvolává. To přece není jenom český problém, jak by snad z té výzvy mohlo vypadat. A proč by názory obyčejných občanů měly mít nižší hodnotu než názory lidí z akademické sféry? Chápu, že pokud jde o bourání masa, tak má přednost názor řezníka, pokud o chemii, tak přednost názor chemika. Ale pokud jde o názor na imigranty, tak nevím, proč by měl mít názor řezníka přednost před vědcem, který se zabývá chemií, nebo opačně? To jsou přece občanské postoje a tady to samotné zaměření profese užitečné není. Je to jen další doklad toho, jak se tzv. elita odtrhává od myšlení obyčejných lidí, a to je pro občanský život velmi nebezpečné.
- Petice akademiků ZDE
Měli bychom mít nějaká kritéria pro výběr migrantů, které přijmeme, ať už podle náboženství či jiných hledisek?
Bylo by to bezvadné, ale podle mého názoru to je čirá utopie. V tom množství lidí, kteří přicházejí bez dokladů, o nichž nic nevíme, to nejsme nějakým způsobem schopni řešit. Jenom tím pořád stavíme nějaké ideální předpoklady, které se nenaplní. Asi by bylo logičtější, kdybychom pomohli křesťanům, kteří jsou v muslimské zemi patrně více ohroženi, to je asi logická úvaha, ale jak toho dosáhnout? Víme, co by bylo správné, ale nikdo neví, jak to udělat. To je krédo celé uprchlické krize a samozřejmě i té výzvy vědců. Sice vědí, jak to má být, ale jak to máme udělat? Píší tam, že se má migrantům dostat spravedlivého zacházení. No to je hezké, s tím souhlasíme, ale jak to udělat? Ať nám právníkům nějaký chemik poradí, jak máme tyto věci řešit. A proto se obávám, že tyto obecné výzvy spíše přilévají oleje do ohně, než aby veřejnost uklidňovaly.
Do debaty o uprchlících se zapojil vicepremiér Andrej Babiš poměrně razantním výrokem o okamžitém uzavření Schengenu. Pomoc s obranou hranic by podle něho mělo i NATO. Co o tom soudíte?
To je logický názor, který vyplývá ze situace, že jsme dobu, kdy to šlo všechno řešit mírně, propásli. Ta doba je pryč, valí se sem statisíce lidí a samozřejmě Andrej Babiš souzní s názorem většiny, který říká, že si zemi musíme ochránit. Máme-li v ní zůstat, máme-li v ní žít svým způsobem, tak si ji musíme chránit. Jak ji chránit jinak, než zabránit těm, kteří by ji mohli rozvrátit a zničit, v přístupu? To je docela logický přístup a jeden z reálných názorů na řešení této situace.
Téma hraničních kontrol se probírá i v sousedním Německu. Bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann řekl, že pokud se na řešení přistěhovalecké vlny nebudou podílet všechny země EU, bude nutno přistoupit k jejich obnově. Dá se čekat, že se blíží konec Schengenu?
Schengen je pohádka z doby, kdy taková situace v Evropě nebyla. Pořád budeme tvrdit, že Schengen funguje, budeme ho nějak modifikovat, budeme vymýšlet nějaké další dodatky, že je všechno hezké, ale doba, kdy lidé volně jezdili přes hranice, nikdo se o ně nestaral, je pryč, ať už to budeme nazývat koncem Schengenu, nebo to nebudeme nazývat koncem Schengenu. To je jenom pojmenování, ale vnitřní obsah smyslu té Evropy, co tady byla, když se uzavíraly dohody o Schengenu, tak tady samozřejmě už není. Máme jinou Evropu a čím dříve Evropa najde řešení z této situace, tím lépe. Čím později, tím hůře.
V Německu přicházejí někteří politici s návrhem, aby bylo možné nastěhovat migranty do dlouhodobě neobsazených bytů. Ve Francii to už platí, i když se o tom nemluví. Co by takové opatření asi vyvolalo u nás?
To je otázka, kterou řešíme dvacet let. Sdružení nájemníků už při svém vzniku v devadesátých letech poukazovalo na to, že na byty a domy, které byly stavěny za účelem pronajímání, s jejichž postavením dala obec souhlas, musí to obecné společenství mít přece nějaký vliv při veškerém respektování práva vlastníka. Není přece možné, aby bylo v Evropě statisíce prázdných bytů a miliony bezdomovců. Samozřejmě vlastník má právo si obsadit dům, ale pokud tak neučiní, tak existuje společenská odpovědnost za to, že nechceme mít prázdné domy, prázdná města. Chceme, aby v bytech, které byly postaveny za účelem bydlení, také lidé bydleli. To není žádná výjimka, to platilo v Dánsku i v dalších zemích. Jestliže vlastník neobsadí byt, tak ho obsadí nějakým způsobem obec. A platí to nejen v těchto vypjatých podmínkách. Nebylo by to samozřejmě nic ideálního, narušovalo by to celou řadu věcí, bylo by to nouzové opatření. Ale že k tomu Francie přistoupila a v Německu se o tom začíná mluvit, ukazuje, že bytová politika neodpovídá reálné situaci, ve které se nacházíme.
Když jsme o tomto tématu poprvé psali, tak ve čtenářských diskusích jasně převládal názor, že by si lidé tímto způsobem na svůj majetek sáhnout nedali. To ale je pochopitelné, ne?
Tomu já rozumím. Samozřejmě nenechám si sahat na svůj byt, pokud se k němu budu chovat ve smyslu jeho účelu a ve smyslu nějaké obecné spravedlnosti. Ale pokud se k němu budu chovat způsobem, který se vymyká běžnému standardu, tak musím od obce očekávat nějakou reakci. Nemyslím si, že by to bylo vhodné řešení, nikdy jsme k tomu nepřistoupili. A stačí se podívat na to, jak těžko se rodí zákon o sociálním bydlení, kdy na sebe naráží nutnost ubytovat nepřizpůsobivé a na druhé straně práva vlastníků a ostatních občanů, kteří si to nepřejí. A sladit tyto dvě věci je velmi obtížné. Nemyslím si, že by stát nebo obec měly obsazovat neobsazené byty, ale v některých výjimečných případech se možná dožijeme doby, kdy tohle bude nezbytné.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
