V souvislosti s událostmi v Katalánsku se nyní opět dostal do veřejné debaty právnický pojem „právo na sebeurčení“. Kde se uznávání tohoto práva historicky vzalo a jak se vyvíjelo?

Právo na sebeurčení se začalo objevovat v 19. století v souvislosti s objevením se nacionalismu a myšlenky, že národ v etnickém či jazykovém slova smyslu by měl mít právo rozhodovat o sobě. Právo na sebeurčení tehdy nemuselo nutně znamenat požadavek na oddělení se od jiného státu, ale naopak právo na sjednocení a zbavení se cizí nadvlády, jako tomu bylo v případě Itálie ve druhé polovině 19. století. Znovu na scénu toto právo vystoupilo v době rozpadu velkých říší v průběhu první světové války.

To není jen případ Rakousko-Uherska, Německa nebo Ruska, ale také Osmanské říše. V jejím případě právo na vlastní stát bylo Brity přislíbeno Arabům, ale tento slib nebyl dodržen. Po druhé světové válce bylo právo na sebeurčení zahrnuto do Charty OSN a některých dokumentů připravených OSN a znovu se na scéně objevilo v procesu dekolonizace v 50. a zejména 60. letech 20. století. Nyní se o něm hovoří v případě např. Kosova, Tibetu, Kurdistánu nebo také Belgie. V každém z těchto případů v trochu jiných souvislostech. Společným znakem ale vždy bylo, že národ či skupina usilující o sebeurčení je pod cizím panstvím, nebo dokonce je utlačována. Což si nemyslím, že by se dělo Kataláncům.