Zajímá vás, kolik Miloš Zeman pije alkoholu?Anketa
V souvislosti s událostmi v Katalánsku se nyní opět dostal do veřejné debaty právnický pojem „právo na sebeurčení“. Kde se uznávání tohoto práva historicky vzalo a jak se vyvíjelo?
Právo na sebeurčení se začalo objevovat v 19. století v souvislosti s objevením se nacionalismu a myšlenky, že národ v etnickém či jazykovém slova smyslu by měl mít právo rozhodovat o sobě. Právo na sebeurčení tehdy nemuselo nutně znamenat požadavek na oddělení se od jiného státu, ale naopak právo na sjednocení a zbavení se cizí nadvlády, jako tomu bylo v případě Itálie ve druhé polovině 19. století. Znovu na scénu toto právo vystoupilo v době rozpadu velkých říší v průběhu první světové války.
To není jen případ Rakousko-Uherska, Německa nebo Ruska, ale také Osmanské říše. V jejím případě právo na vlastní stát bylo Brity přislíbeno Arabům, ale tento slib nebyl dodržen. Po druhé světové válce bylo právo na sebeurčení zahrnuto do Charty OSN a některých dokumentů připravených OSN a znovu se na scéně objevilo v procesu dekolonizace v 50. a zejména 60. letech 20. století. Nyní se o něm hovoří v případě např. Kosova, Tibetu, Kurdistánu nebo také Belgie. V každém z těchto případů v trochu jiných souvislostech. Společným znakem ale vždy bylo, že národ či skupina usilující o sebeurčení je pod cizím panstvím, nebo dokonce je utlačována. Což si nemyslím, že by se dělo Kataláncům.
Může mít toto „sebeurčení“ i jinou podobu než čistou samostatnost, třeba utvoření federace, nebo naopak připojení k jinému státu?
Jistě, sebeurčení znamená rozhodování o vlastním osudu. A je věcí příslušného národa či skupiny, pro jakou formu (sebe)organizace se rozhodne. Zda pro samostatný stát, nebo vysokou míru sebesprávy v jiném, větším celku.
Katalánsko má v rámci Španělska v současnosti „autonomii“. Co tato autonomie obnáší?
Španělsko patří mezi země, které jsou mimořádně decentralizovány a tamní autonomní regiony jsou vybaveny vysokou mírou samostatnosti. V mnoha směrech se rozsah jejich pravomocí rovná pravomocím státům ve federacích a některé federace dokonce překonává. Rozdíl je nakonec především v tom, že ve federacích je členským státům přiznávána částečná suverenita, protože se přinejmenším formálně ideově vychází z toho, že federace je svazek vzniklý z vůle suverénních menších celků, které se vzdávají části své suverenity ve prospěch většího celku, který ustavily. Takto španělská ústava postavená není, pravomoci samosprávným, autonomním regionům dává španělský stát, a nikoliv naopak. Španělská ústava navíc výslovně zakazuje, aby vznikla federace z některých či všech autonomních celků.
Věcně katalánská autonomie znamená správu a organizaci veřejného zdravotnictví, infrastruktury, také např. určování poplatků za využívání dopravní sítě, podíl na organizaci systému sociálního pojištění, výlučně organizaci vězeňství na území regionu, podíl na organizaci justice a její správě, právo na vlastní policii, stanovování pracovního zákonodárství a další.
K zabezpečení těchto funkcí má také autonomie vlastní zdroje příjmů z daní vybíraných samostatně na území regionu.
Postavení autonomních celků ve Španělsku je tedy velmi vzdálené například rozsahu pravomocí našich samosprávných krajů. Španělské autonomní celky disponují vlastními, poměrně rozsáhlými a významnými zdroji příjmů, vlastním zákonodárstvím a vlastními mocenskými orgány.
Nikdy jsem úplně nechápal, proč Španělsko, které je poměrně národnostně i jazykově pestré (navíc i v historii bylo rozdělené), po všech separatistických tenzích od Katalánců, Basků i dalších skupin nejde cestou federalizace, kdy by jednotlivé části měly suverenitu, některá práva by spravovaly samy a některá by na základě vzájemné dohody sdílely, jako je tomu třeba v USA. Jsou pro to ve Španělsku nějaké ústavněprávní důvody, nebo k tomu jen chybí vůle?
Mohu se mýlit, nejsem odborník na španělskou historii, ale přestože je Španělsko velmi různorodé, žádná z dnešních autonomních oblastí nebyla nikdy v posledních staletích samostatným státem, který by se se Španělskem spojil nebo jím byl pohlcen. Nepočítám poměrně krátká období různých revolt, třeba i ve 20. století. Historicky tedy nikdy ve Španělsku nepanovala situace, kdy by společný stát vznikl z vůle samostatných celků, jako tomu bylo například při vzniku Spojených států amerických. Podle mého názoru to tedy neodpovídá tamní realitě. Až na tento prvek, tedy přiznání svrchovanosti, ovšem španělské autonomní celky, jak jsem již uvedl, disponují velmi rozsáhlými pravomocemi, kterými překonávají postavení členských států mnohých méně decentralizovaných federací.
Katalánsko nyní v referendu deklarovalo vůli osamostatnit se. Se znalostí faktů známých týden po referendu a se zkušeností, jak podobné události proběhly jinde – myslíte si, že se podaří tuto veřejnou vůli dovést k reálné samostatnosti?
Těžko říct. O samostatnost i svobodu se nezřídka musí bojovat. Někdy se stát či režim sám zhroutí. To se ale nezdá, že by byl případ Španělska. Takže vše je podle mě otevřené.
Na svém Facebooku jste po prohlášení španělského krále, že v Katalánsku došlo k pokusu o státní převrat, zveřejnil komentář: „Komu se to nelíbí, tomu připomínám, že trestný není státní převrat, ale neúspěšný pokus o něj.“ To je velmi zajímavá úvaha, můžete ji rozvinout?
V podstatě už více není co rozvíjet. Je to jen trochu právnická varianta známého rčení, že historii píší vítězové. Přirozeně žádné vítězství netrvá věčně, společenská situace se neustále vyvíjí, ale platí to, že v okamžiku, kdy uchopíte moc, rozhodujete o tom, co je a co není v souladu s právem. Každá revoluce či převrat jsou z principu protiprávní. Jeden režim má skončit a jiný být ustaven. Každý úspěšný revolucionář začne disponovat také zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí. Je tedy přece nesmyslné, aby revolucionář, jednající z povahy věci protiprávně, byl po vítězství své věci souzen za to, co prosadil. Pokud ovšem neuspěje, znamená to, že původní moc prosadí své právo a pravděpodobně ho odsoudí.
Mimochodem, napsal jste také, že na vystoupení krále jste čekal. Proč považujete právě jeho slova za tak důležitá pro vývoj situace?
Protože král je hlavou státu a symbolem jednoty celého národa. Jeho vystoupení má velkou symbolickou váhu a politický význam. Politici v demokratických státech přicházejí a odcházejí, monarchové setrvávají déle a symbolizují právě to trvalé, dlouhodobé a společné v životě národa.
Také jste po vystoupení krále poznamenal, že „je dobré si připomenout, že španělská monarchie je ustavena z vůle lidu, jak vyplývá ze španělské ústavy“. Přiznám se, že nad tímto prohlášením tápu, zda poukazuje na silný mandát hlavy státu (a z něj vyplývající možnosti vstoupit do dění), nebo naopak na to, že jeho mandát je nestabilní a může být vůlí lidu (třeba jeho katalánské části) zrušen. Jak to tedy bylo myšleno?
Bylo to myšleno tak, že monarchie byla ve Španělsku v roce 1975 obnovena či reálně znovuustavena z vůle lidu a po jistých úvahách ohledně toho, jaké státní zřízení by bylo pro Španělsko na konci Frankovy diktatury nejvhodnější. Nakonec byla zvolena monarchie, a nikoliv republika, právě pro onen sjednocující a stabilizující prvek. Ve španělské ústavě se také nachází ustanovení, které říká, že v případě vymření všech větví královského rodu rozhodne parlament o tom, co dále, a to s ohledem na nejlepší zájem Španělska. To, že je suverénem lid, není v dnešních evropských monarchiích nijak neobvyklé. Španělská ústava toto ale vyjadřuje v porovnání s jinými velmi výrazně.
Z pohledu zastánců katalánské samostatnosti věc může vypadat také tak, že v roce 1975 byla monarchie obnovena z vůle lidu, jedná se o jakousi společenskou smlouvu mezi lidem a panovníkem, a z katalánské strany tedy může být vypovězena.
I když španělská ústava mluví výlučně o španělském národu, a to v politickém slova smyslu, tedy o všech španělských občanech, kteří schválili nynější ústavu v referendu.
Do dění může vstoupit i Evropská unie, jíž je Španělsko členem. Jaké má EU v takovém případě možnosti vůči členskému státu? A jak si myslíte, z toho, co prozatím víme, že bude postupovat?
Pány evropských smluv jsou členské státy. Tato záležitost tedy nespadá do působnosti Evropské unie. Přirozeně žádný členský stát si nepřeje nepokoje či střety na území jiného členského státu Evropské unie. Jedná se však o vnitřní záležitost Španělska. Evropská unie samozřejmě může sehrát jistou moderační úlohu, ale pokud vím, tak se na stranu Katalánska nepostavila a neučinil tak žádný členský stát Evropské unie. Vývoj nedokážu odhadnout. Pokud by se však Katalánsko osamostatnilo, muselo by požádat o členství v Evropské unii. Tady by ovšem velmi záleželo na postoji Španělska, ale také dalších členských států, z nichž mnoho je vůči separatismu velmi ostražitých.
Už se objevily i spekulace, že by osamostatnění Katalánska mohlo zásadně zasáhnout do migrační krize. Samostatné Katalánsko by se podle této teorie mohlo stát „bránou do Evropy“. I když odhlédneme od konspiračních vývodů, skrývá to reálný problém. Předpokládám totiž, že v takovém případě by EU musela narychlo stavět svou vnější hranici mezi Španělskem a Katalánskem. Neznamenalo by toto ohrožení jednotných politik EU, že by na určité části vnější hranice nejspíš po určitou dobu fungovala velmi problematicky?
To nedokážu posoudit. Nemyslím, že by nějaké významné migrační trasy vedly právě přes Katalánsko. Jak jsem už říkal, případné vyhlášení a prosazení katalánské samostatnosti by nutně znamenalo uspořádání vzájemných vztahů se Španělskem a vyřešení otázky členství Katalánska v Evropské unii.
Katalánští politici pod vlivem událostí při referendu hrozili Španělsku, že jej za chování policistů budou žalovat u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Jak tam podle vás mají šanci? Asi to není úplně na úrovni například událostí v Jugoslávii nebo ve Rwandě...
Myslím si, že to z mnoha právních důvodů není vůbec možné. Na mezinárodní soudy, pokud se na tom státy zvláště neshodnou, se vůbec nemůže obracet jednotlivec. Podle mého názoru neexistuje takový soud, u kterého by mohli představitelé katalánské autonomie žalovat představitele španělské vlády. Také si myslím, že přes řadu excesů to, co se stalo v Katalánsku při zásahu policie, má velmi daleko ke zločinům proti lidskosti. Válečné zločiny jsou vzhledem k jejich definici vyloučeny zcela.
Centrální španělská vláda v Madridu je za své chování kritizována. Jaké jiné možnosti se ale vládě, která slibuje, že bude usilovat o zachování celistvosti země, nabízejí? Pokud by se dobrovolně smířila se ztrátou části území, nevystavovala by se riziku stíhání za velezradu?
Nevím, co jiného mohla španělská vláda dělat. Mnozí lidé říkají, že měla nechat referendum proběhnout, byť bylo ústavním soudem označeno jako protiprávní a protiústavní a přímo zakázáno. Takový postoj ovšem nemá nic společného s právním státem. Specifičnost států Evropské unie (ovšem nejenom jich) je v dnešní době v tom, že to jsou právní státy, tedy státy, kde vládne právo a postupuje se podle právních předpisů.
Španělská vláda neměla jinou možnost než bránit právo, které naopak porušují katalánští představitelé. Porušili ho už v okamžiku, kdy hlasovali v regionálním shromáždění a referendum schválili nedostatečnou většinou. Když tedy pominu fakt, že konání referenda, o němž věděli, že by bylo protiústavní, vůbec prohlasovali.
Kdyby španělská vláda referendum nechala proběhnout, každý v Evropě a všech zemích respektujících principy právního státu by si položil otázku, zda referendum neproběhlo podle práva. Přece kdyby bylo v rozporu s právem, tak by ho vláda netolerovala.
Argument, že referendum nic neznamená, ukazuje na rozpor v uvažování zastánců jeho konání a odpůrců zásahu španělské vlády. Pokud referendum nic neznamená, proč ho konat?
Naopak toto uvažování rozebrané do důsledků ukazuje, že referendum znamená velmi mnoho, a ukazuje to také, jakou váhu dáváme formálním právním a politickým rozhodnutím.
Jaké ještě prostředky měla k dispozici španělská vláda?
Nevím. Jsou momenty, kdy nakonec zbývá pouze nasazení síly. A to s sebou nese riziko újmy a excesů. Ty jsou v podstatě nevyhnutelné. To neznamená, že jsou omluvitelné. Naopak, musejí být vyšetřeny a podle jejich povahy případně i postiženy. Ale tam, kde dochází k nepokojům a nasazení síly, tam k větší či menší újmě účastníků zákonitě dojde. Sice je přirozené solidarizovat se slabšími, z druhé strany ale nikdo nezmiňuje, že to byli katalánští politici, kteří vědomě vyzývali své spoluobčany, aby se zúčastnili protizákonné akce, o níž věděli, že nutně povede k zásahu policejních jednotek.
Každopádně každé rozhodování s sebou nese úvahu o přínosech a nákladech. Nepochybuji o tom, že španělská vláda nejednala impulzivně. Také katalánští politici prosazující samostatnost jednali s rozmyslem. Uvidíme, kdo se nakonec prosadí.
Celá záležitost měla být řešena politickým jednáním v rámci ústavních pravidel. Problém je v tom, že ačkoliv Katalánci nejsou utiskovaní, a naopak jsou vybaveni velmi silnými pravomocemi pro správu svých záležitostí, jejich nynější čelní politici ústavní pravidla dodržovat nechtějí, protože jim zakazují právě samostatnost.
Tím se ale dostáváme na začátek, že o samostatnost se musí bojovat, někdy nejenom diplomatickými a politickými prostředky, ale také za pomoci násilí. A to je oblast, kde právo ve značné míře končí.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
