K 29. výročí listopadového převratu v roce 1989 jste napsal článek, v němž hovoříte o ukradeném či zprivatizovaném svátku ze strany mnohých politiků. Jak jinak by ale připomínky měly probíhat, než včetně zapojení politiků?

Politici převálcovali původní význam svátku, totiž pietní vzpomínku na Jana Opletala a další oběti nacistických persekucí v roce 1939. Uzákonili svátek jako Den boje za svobodu a demokracii, což je tak gumové vymezení, že se za něj mohou schovat skoro všichni. Například jeden z největších tlučhubů, Miroslav Kalousek, byl členem lidové strany, která byla součástí Národní fronty (pokud si hloubavý čtenář chce prohloubit znalosti o Národní frontě, najde odkaz třeba na wikipedii). Takoví jako on by k památným místům našich dějin měli přicházet pokorně, jako „do Canossy“, a ne ostatní mistrovat. 

Nejlépe by bylo zrušit všechny zákony hodnotící historii. Opakuji často vzpomínku na tureckého Arména Hranta Dinka, který byl vášnivým kritikem ultranacionalismu tureckého i arménského. Psal otevřeně o genocidě Arménů Turky, ale ostře vystoupil proti francouzskému návrhu zákona, který chtěl trestat popírání arménské genocidy. „Pokud ten zákon ve Francii schválí, pojedu tam,“ prohlásil, „a přestože osobně věřím v opak, otevřeně prohlásím, že žádná genocida nebyla.“ Zdůrazňoval, že historie, a poučení z ní, je věcí vzdělání a odvahy podívat se na vlastní historii nezkresleně. Jako stoupenec svobody vyjadřování Hrant věřil, že pouze lidé, Turci a Arméni, by měli najít způsob, jak se usmířit, a že politici by neměli vynášet soudy nad dějinami.