Jak byste zhodnotil dnešní povolební situaci ve Francii? Je to téměř nenávratný ústup tradičních politických stran?

Nemyslím si, že je to ústup od politických stran, je to spíše návrat k Francii před nástupem de Gaulla. Jeho pátá republika s výraznou a téměř nedělitelnou pravomocí prezidenta skončila už za Mitterrandovy éry tím, že zavedl „cohabitation“ – soužití, když po volbách v roce 1986, kdy sice zůstal u moci, ale socialisté ztratili většinu, za předsedu vlády jmenoval Jacquese Chiraka. To už začala fakticky éra šesté republiky, byť se tak nenazývala. Bylo to dáno i tím, že po těchto prezidentech – de Gaullovi a Mitterrandovi – v čele země nestál silný politik s jasnou koncepcí a pravomocí.

Jednou z příčin byl postupný zánik základního dělení na pravici a levici, a tudíž i převažující postavení vládnoucí strany, ať už pravicové či levicové. Tak se mohl dostat do čela země nezkušený politik, jehož hlavními přednostmi jsou neopotřebovanost a mládí. Vývoj ukáže, zda je to plusem či minusem, ale v každém případě je to v určitém smyslu nová éra francouzské politiky, v níž asi více bude rozhodovat nikoliv politická bipolarita, nikoliv vliv stranických kabinetů, ale prostě osobnost, která bude symbolizovat změnu – i třeba bez záruky, že je ji schopna učinit.

Přeskupí se Le Penová, nebo je jí podle vás „odzvoněno“? Ovšem parlamentní volby jsou za dveřmi...

Už nástup jejího otce symbolizoval určitou změnu na politické sféře, nový prvek, který neodpovídal více než třicetileté dominanci dělení země na pravici a levici. Objevení se ultrapravicového hnutí však není pro Francii nové. Zažila to například v květnu 1958 v podobě alžírských „ultra“, kdy metropoli ohrožoval možný výsadek alžírských extremistů. V porovnání s dneškem to však byli francouzští vojáci a vůbec Francouzi, žijící mimo Francii, třebaže tehdy bylo Alžírsko považováno za 96. departement země.