Vy jste napsal dopis generálnímu řediteli České televize Petru Dvořákovi, ve kterém si stěžujete na cenzurní zásah editora blogu ČT proti vašemu článku, který kritizuje propagaci homosexuální ideologie. Co se tedy stalo?
Mě ta cenzura dost překvapila, protože jsem jako pravidelný bloger na webu České televize působil od prosince 2007 a toto téma jsem pravidelně minimálně jednou za rok zmiňoval. Dříve proti tomu nebyl sebemenší náznak kritiky či odporu. Až do loňského roku, kdy nesměl vyjít jeden článek u příležitosti pochodu homosexuálů Prague Pride s odůvodněním, že je homofobní. Použil jsem v něm přitom citace, které vyšly ve zpravodajství ČT24.
Co konkrétně?
Uvedl jsem například, že gayové ohrožují normální populaci nejenom šířením AIDS a hepatitidy, ale i novou pohlavní chorobu lymphogranuloma venereum (LGV), která se šíří zatím výhradně mezi homosexuály. Jak uvedl server ČT24, epidemie LGV míří do ČR ze západní Evropy, první evropský výskyt je z února 2003 a u nás bylo již potvrzeno 14 případů. Podle lékařky Centra pro pohlavní nemoci nemocnice Na Bulovce Daniely Vaňousové, která se vyjádřila v ČT, postihuje LGV v Evropě především homosexuálně orientované muže, z nichž je většina zároveň HIV pozitivních, vysoce promiskuitních, s vysoce rizikovým sexuálním chováním, což podle ní „zahrnuje nechráněný anální sex, sdílení sexuálních pomůcek, vsouvání pěsti i celé paže do řitního otvoru a sex party v rámci mezinárodní sexuální sítě“.
Také jsem se v příspěvku tázal v souvislosti se záštitou tehdejšího primátora Bohuslava Svobody, zda je opravdu třeba veřejně podporovat homosexuální životní styl, zaměřený na popření nezastupitelné vzájemné sexuality muže a ženy a na zpochybnění instituce rodiny.
Letos se cenzurní zásah ČT opakoval?
Ano a také u příležitosti Prague Pride. Navíc jsem po téměř šestileté publikační činnosti na internetovém portálu ČT24 symbolicky 21. srpna obdržel od vedoucího redaktora Ladislava Doležala sdělení o jednostranném ukončení této spolupráce ze strany ČT24. V minulosti jsem pochody homosexuálů v Táboře, Brně a Praze na ČT24 také komentoval, ale prošlo to bez sebemenšího problému.
Psali jsme:
Čím si to vysvětlujete?
Kdo má Váš volební hlas? (strany jsou vybrané dle aktuálních průzkumů ČT)Anketa
O čem podle vás tato praxe v České televizi vypovídá?
Cenzura České televize připomíná spíše nedemokratické režimy. Můj strýc Ferdinand Peroutka starší byl umlčen v únoru 1948 při nástupu komunistické totality. Ferdinand Peroutka mladší byl umlčen v srpnu 2013 při pokusu levice o bolševickou recidivu. Odstraňování Peroutků za to, že za žádného režimu nelžou, je snad součástí naší rodinné anamnézy.
Jak reagoval pan ředitel Dvořák na váš dopis?
Pan ředitel se zatím nevyjádřil. Pokud by i nadále mlčel, tak bych se obrátil na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, zda by k tomu mohla dát nějaké stanovisko.
Přirovnal jste zásah ČT proti vašim článkům k chování komunistického režimu před listopadem 1989. Jaké vy sám máte zkušenosti z doby před listopadem?
Jako synovec Ferdinanda Peroutky jsem byl sledován. Nebyl jsem ale součástí české disidentské struktury. Byl jsem spíše sólista. Začátkem osmdesátých let jsem zpracoval teoretickou práci o odzbrojení. Snažil jsem se využít toho, že komunisté tehdy na Západě podporovali jednostranné odzbrojení. A já jsem tam psal, že když komunisté požadují, aby odzbrojil Západ, tak ať recipročně odzbrojí i socialistický blok. Tuto víceméně amatérskou práci jsem propašoval do Varšavy k arcibiskupovi Józefu Glempovi. Dělal jsem i takové „partyzánské“ věci, že jsem na veřejná místa psal nápisy například proti sestřelení korejského letadla. Ale psal jsem i do redakcí některých deníků, například Rudého práva nebo Lidové demokracie. V závěru předlistopadového období jsem podepsal také některé protirežimní dokumenty a přihlásil se i k Demokratické iniciativě Emanuela Mandlera.
A zasáhli proti vám nějak komunisté?
Měl jsem řadu problémů, hlavně jsem nesměl vystudovat vysokou školu. Absolvoval jsem úspěšně zkoušky na právnickou fakultu, ale soudruh děkan Josef Mečl mi napsal, že přijat jsem nebyl, přestože přijímací zkouška dopadla úspěšně. Realizoval jsem se jako sportovec v motorismu, měl jsem první výkonnostní třídu, ale nedostal jsem se v šedesátých letech ani do armádního sportovního oddílu, protože mě tam odmítli přijmout právě jako synovce Ferdinanda Peroutky. Takže jsem byl stále pod dozorem.
A kde jste pracoval?
Vystřídal jsem mnoho zaměstnání. Vyučil jsem se strojním zámečníkem, protože jsem nemohl na střední školu. Až po vyučení jsem se dostal na strojní průmyslovku. Po vojně jsem pracoval jako horník, pak jako automechanik, učitel v autoškole, úředník ČKD, garážmistr. Pak jsem až do roku 1989 pracoval jako investor u automatizace železniční dopravy. Teprve po roce 1989 jsem byl přijat do deníku Lidová demokracie. V roce 1995 jsem vystudoval žurnalistiku na Karlově univerzitě.
Jaké máte vzpomínky na svého strýce Ferdinanda Peroutku a jaký měl na vás vliv?
Naše rodina žila masarykovskou tradicí, takže byli ctěni Masaryk a Beneš a samozřejmě i jejich ideový souputník Ferdinand Peroutka. Osobně jsem se s ním setkal jen párkrát. Za okupace byl převezen do pankrácké trestnice z koncentráku v Buchenwaldu. Protektorátní ministr školství Emanuel Moravec mu tehdy nabízel obnovení Přítomnosti s tím, že by ale psal pro Němce, což strýc odmítl. My jsme s tetičkou, Peroutkovou sestrou, která bydlela v Nuslích a u které jsem často pobýval, nesli strýčkovi do trestnice balíček. Ale nepustili nás k němu a předali jsme to jenom bachařovi. Po roce 1945 jsem ho viděl několikrát jako dítě.
V dospělém věku jsem se začetl do jeho díla, například Budování státu a dalších věcí, včetně knihy Oblak a valčík, která vyšla u Škvoreckého jako román. Peroutkovo dílo mě velmi oslovilo. On byl sice v třicátých letech prosocialistický, ale po únoru 1948 a po jeho emigraci už socialismus komunistického typu zcela odepsal. Možná, že úplně neopustil nějakou myšlenku třetí cesty, ale byl výrazně protikomunistický. Ostatně i v meziválečném období inspiroval anketu Proč nejsem komunistou, do níž se zapojili například bratři Čapkové a další intelektuálové. Po únoru 1948 se už o Peroutkovi rozhodně nedá hovořit ani jako o příznivci levice.
Vy říkáte, že rodina Peroutků byla hodně ovlivněna Masarykem a Benešem. Ti ale příliš nefandili katolické církvi. Přesto vy jste sám praktikujícím katolíkem. Jak se to stalo?
Jako dítě jsem uvěřil v Boha a navštěvoval jsem náboženství. V době, kdy jsem byl na vojně, tak jsem víceméně od víry odpadnul. Ale potom v sedmdesátých letech, kdy jsem bydlel po smrti rodičů u sestry Ferdinanda Peroutky ve Vršovicích, na mě při náhodné návštěvě kostela sv. Václava velice zapůsobilo kázání faráře Jiřího Hájka, který byl i sekretářem arcibiskupa Františka Tomáška. Začal jsem znovu navštěvovat bohoslužby a postupně jsem obnovil svou víru, která ve mně ale v latentní podobě byla neustále.
A pokud jde o vliv rodiny, tak to bylo zajímavé. Byli tři sourozenci: Ferda, Karel, tedy můj otec, a tetička Lída. Babička nechala v roce 1918 či 1919 v akci Los vom Rom vyřadit z církve sebe a tetičku Lídu. Ale mého otce Karla ne, protože ten byl už tehdy plnoletý a nemohla za něj vystoupit. Ten zůstal v církvi. V církvi byl pokřtěný i Ferda Peroutka, který, pokud vím, nikdy oficiálně z církve nevystoupil, jenom o sobě říkal, že je „bohužel ateista“. A polemizoval s Masarykem o smyslu a přístupu k náboženství a ke stvoření. Je zajímavé, že ačkoli Ferdinand Peroutka, i když o sobě prohlašoval, že je ateista, tak velmi výrazně už ve svých raných dílech obhajoval vliv katolicismu na českou kulturu. V tom byl velice objektivní. Dá se o něm říct, že byl názorový katolík.
Takže se k tomu stavěl podobně jako historik Josef Pekař, který nebyl praktikujícím katolíkem, ale vyzdvihoval vliv katolictví na formování českého národa, jeho kultury a jeho zařazení do západní latinské civilizace...
Ano. Tak nějak podobně. Takže katolická stopa v naší rodině je nakonec ta moje tetička, kterou nechala vypsat její maminka v roce 1919 z církve, ale ta se na sklonku života vrátila a zpět ji přijímal známý teolog Václav Wolf. Začala se mnou navštěvovat bohoslužby, chodila k páteru Wolfovi, když byl ještě administrátorem v Hostivaři.
Ferdinand Peroutka jr. (* 3. března 1941) je český novinář a publicista. Po umlčování v době komunismu, kdy nemohl vystudovat vysokou školu, vstoupil po roce 1989 do mediální sféry. Publikoval mimo jiné v denících Lidová demokracie, Telegraf nebo Zemské noviny. Po jejich zániku pracoval jako volný novinář (přispíval mj. i do Mezinárodního katolického reportu). V současnosti jako publicista přispíval svými blogy na portálu ct24.cz. Peroutka vystupuje jako obhájce křesťanských hodnot v české společnosti.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
