Dobrý den pane docente, předkládám vám své okruhy témat a jsem zvědavý, co řeknete. Nezapomeňte, co vás rozesmálo, neb víme, že jste člověk všímavý, humorem nadaný...
Ale, pane redaktore! Na těch okruzích toho ke smíchu moc není, zvláště na tom prvním. Ten je spíše k pláči, či ještě spíše k rozčilení. Budu se snažit, abych si zachoval patřičný nadhled. Pojďme tedy na to!
Nejlepší je hnutí nebo spolek. Tedy na politické scéně. Byl letošní rok, podle vás, plný hnutí, jako „ANO 2011“, i „Milion Chvilek, zapsaný spolek“? A jaký to vlastně mělo výsledek a úspěch?
V podstatě je to záludná otázka. Vždyť, co je hnutí? Tak za prvé je to tělesný pohyb, ale o ten vám, pane redaktore, asi nejde. I když i to je někdy mimořádně zajímavé! Za druhé můžeme vyslovit slovo hnutí v přeneseném slova smyslu ve vztahu k naší duši, mysli či si ho můžeme představit jako vzruch. O to vám zřejmě také nejde. A tak tedy za třetí je to proud či myšlenkový směr usilující o dosažení určitého cíle. Vida, už se blížíme k politice, a tu já nerad! Ale nešť.
Jsou hnutí usilující v dobrém slova smyslu o lepší zítřek. To bylo dělnické hnutí koncem 19. a v první polovině 20. století. Lidé v těch dobách měli zkušenost s dobyvačnými válkami, ve kterých zahynuly miliony lidí. Mezi válkami se zhusta objevovaly hospodářské krize, a když se konečně vykořisťovatelé něčeho lekli, začali uvolňovat dělníkům otěže a vymysleli sociální stát. Hrozba ovšem po čase padla, hlavně vlastní vinou, se jí nepodařilo vymyslet ještě něco lepšího.
A dnes? Vymýšlíme nové hrozby, které snad ve skutečnosti ani nejsou, a sami hrozíme svými pěstmi hodně vysoko. A snažíme se vydírat. Tuhle špatnost přejala do svého programu – dá-li se tomu říkat programy – i některá hnutí, ba i spolky. Do toho a toho data se vzdáte, opustíte, prodáte, nebo zavedete, koupíte, zrušíte, nebudete, a tak dále a tak podobně. Vždyť to známe všichni. Podle mne jsou hnutí, která nepřinášejí dobro, špatná, hloupá a zavádějící. A nejhorší jsou hnutí, která ve jménu něčeho, čemu sami dobře nerozumí a nerespektují to, pořádají hony na lidi. Každý z nás se může stát obětí takového hnutí či spolku. Už tady v minulosti byla a lidé končili v gulazích, v koncentračních táborech, v Osvětimi, v napalmu, se zničenou úrodou či v zákopech. O taková hnutí či spolky by se měla zajímat sama spravedlnost. Ale nezajímá. Zdá se jí to snad dosud málo? Nebo se bojí?
Jsem starý a zažil jsem toho už hodně, radostí z života počínaje, přes pronásledování, přes svá vítězství i porážky, zažil jsem i hony na lidi. Je to strašné, opakuji, je to strašné. Ti, kteří taková hnutí vyvolávají, si dost dobře neuvědomují, kam nenávist, neláska, závist a duševní bída vedou. Měli by se zamyslet nad historií lidské společnosti, dovedou-li to, a pak sami nad sebou, dokážou-li to. Neboť ne každý je schopný sebereflexe. Když se nad nimi zamyslím, říkám si, kde že je ta pravda, láska a odpuštění, ke kterým se hlásí, kde že jsou ty masarykovské ideály, kterých mají plná ústa – dá-li se v jejich případě ještě o ústech mluvit –, kde že je ta spravedlnost, jíž se dovolávají... Škoda mluvit.
V Austrálii prý vyhynul první zvířecí druh na světě z důvodu klimatických změn. Údajně to má být krysa Melomys rubicola. Už to tedy – jak říkají příznivci Grety – začalo? Dojde i na člověka?
Krysa Melomys rubicola byla endemitním druhem ostrova Bramble Cay, a ani přes intenzivní pátrání nebyla nalezena na jiných ostrovech. Ostrov Bramble Cay má přibližně oválný tvar a rozlohu asi 4 až 5 hektarů. Nachází se v severovýchodní části Torresova průlivu, který se rozkládá mezi Austrálií a Papuou-Novou Guineou. Bramble Cay leží asi 53 kilometrů od ústí řeky Fly na Nové Guineji. Okolo ostrova se rozkládá malý korálový útes, na jihovýchodním pobřeží ostrova leží fosfátové skály. Krysy nicméně neobývaly tento ostrov celý, příhodné podmínky pro ně představovaly asi pouhé dva hektary z celého ostrova, které pokrývala nízká vegetace. Na ostrově není stálý zdroj vody. Ostrov sdílely s některými mořskými ptáky a také se želvami karetami obrovskými (Chelonia mydas), které na Bramble Cay kladly vejce. Oblastem s vysokou hustotou mořského ptactva se krysa nicméně spíše vyhýbala. Útočiště krysám pravděpodobně představovaly prázdné skořápky krabů, dřevěná polena nebo sutiny. Potrava se skládala pravděpodobně z rostlin, jako byly laskavce, možná se krysy živily i na vejcích mořských želv a ptáků.
O původu krysy Melomys rubicola existují dvě teorie. Jednou z možných teorií je, že ostrov osídlila z Nové Guineje – například na plovoucích kusech dřeva. Podle pravděpodobnější teorie šlo o reliktní populaci z dob, kdy byly Austrálie a Nová Guinea spojeny pevninským mostem – tedy asi před 9000 lety. Čili, na druhou stranu, zase tak moc endemitní nebyla, spíše to byla „náplava“. Krysa Melomys rubicola žila izolována na malém ostrově, kvůli čemuž pro ni existovala řada hrozeb, od napadení novými predátory, přes hrozbu příbuzenského křížení a eroze ostrova.
Největším nebezpečím se nicméně ukázalo být opakované zaplavování ostrova stoupající hladinou oceánu. Podle raných pozorování z roku 1845 žila na ostrově „spousta” krys, pozorování z roku 1978 hovořilo o stovkách jedinců. Na základě odchycení 42 krys byla populace v roce 1998 stanovena na asi 90 jedinců. O několik let později, mezi lety 2002 až 2004, již byla odchycena asi pouhá čtvrtina počtu odchycených zvířat z roku 1998. Po roce 2004 kvůli opakovanému zaplavování ostrova silně pokleslo množství vegetace na ostrově, což byla pravděpodobně příčina celkového vyhynutí krysy. V březnu 2014 rostliny pokrývaly jenom 0,065 hektarů ostrova. Mimo to, opakované záplavy mohly zabíjet i jednotlivé krysy. Poslední pozorování krysy proběhlo v roce 2009. Správa vlády státu Queensland označila druh za vyhynulý v roce 2016, 18. února 2019 toto prohlášení zveřejnila i australská vláda. Jako vyhynulý druh následně krysu reflektoval i Mezinárodní svaz ochrany přírody.
Jedná se o prvního savce, který vyhynul následkem současných změn klimatu. Tolik k historii druhu. Nelogické se mi ovšem zdá tvrzení, že druh vymřel následkem současných změn klimatu. Ať mi to příznivci Grety – jak jim říkat? gretenisté? greténi?, a jejich hnutí je greténismus? či jen prostě učení Grety? – prostě, ať mi to nemají za zlé, ale je vidět, že vůbec nerozumí biologickým a ekologickým pochodům. Na jedné straně se říká, že populace se od roku 1845 neustále snižovala, že na ni spíše působilo moře – tedy voda, a ne slunce – tedy sucho, ale že tam mohlo odcházet – a určitě i docházelo – k příbuzenskému křížení... nedostatek potravy, malá plocha ostrova, neschopnost vytvářet vedlejší populace, a další vlivy, a to všechno vedlo k vymizení druhu.
Je mnohem více druhů, které dnes a denně mizí z povrchu planety Země, a to přímým přičiněním člověka. Jsou to druhy malé a nenápadné, ale i druhy obratlovců, které v minulosti i dnes trpí nadměrným lovem a sběrem. Napadají mě mořské ryby a velryby, které jsou mnohými státy, ve jménu nasycení obyvatelstva, doslova vybíjeny. Jen si vzpomeňte na to, co vám bylo nabízeno k jídlu v přímořských letoviscích a co jste s takovou chutí jedli. I vy jste tak přispěli třeba k vymizení mořských korýšů, měkkýšů, ryb. Podívejte se, jaké zrůdnosti se dnes dějí v brazilských a afrických pralesech, co se dělo v džunglích jihovýchodní Asie, když tam naši dnešní spojenci házeli napalm a jiné různé defolianty.
Ano, člověk si pod sebou řeže větev, ale doufá, že s ní nespadne dolů. Spadne, a bude to bolet, to mi věřte! Neboť navíc, ještě ta větev spadne na nás!
Psali jsme:
V příštím roce se pustí snad celý svět do Marsu. Po Indii, Číně, Spojených státech, Evropě a Rusku se tam pustí také Spojené arabské emiráty. Jsou to dobře vynaložené peníze, jestliže se dvě třetiny planety mají co ohánět, aby se „jenom“ uživili?
Peníze investované do vědeckého výzkumu jsou vždycky dobře investované peníze. A tak je to i s výzkumem Marsu. Jen aby to byl vědecký výzkum.
Uživení se lidí na naší planetě je otázkou úplně jinou. Populace člověka příkře stoupá, a to už je na pováženou. Dost dobře si nemůžeme dovolit měnit podnebí, počasí, půdu, horniny, poměr pevnin a moří a další kardinální danosti přírody a přírodních dějů, neboť zákonitosti přírody jsou dané a nelze je obcházet. To se vždycky smrtelně vymstí. Takže i lidská populace by měla respektovat přirozené přírodní pochody, určené k její regulaci. Nebo se hodně, ale opravdu hodně uskromnit co se týče spotřeby energií, vody, potravy a dalších pro život potřebných veličin – a třeba i do budoucna zavést skutečně promyšlené plánované hospodářství, abychom na této planetě co nejdéle vydrželi. Obávám se však, že jde z mé strany v tomto ohledu jen o pouhou science-fiction.
V tomto směru se zeptám ještě poněkud z oblasti vámi zmíněné science-fiction: Co když tam ty Marťany opravdu najdeme? Nemyslím ty, o kterých mluvil ve svém legendárním projevu Jiří Paroubek, ale spíše marťanské viry, bakterie a tak dále? Je na to lidstvo psychicky, ale i technologicky připraveno?
Nevím, jak dalece je na takové setkání lidstvo připraveno. Obávám se však, že není. To je stejné, jako když se generace našich předků připravovaly na válku. Vždy se připravovaly na takovou, kterou znaly a kterou prožily. A nová válka pak byla úplně jiná. Co do vybavení armád, strategie a taktiky boje i duševního rozpoložení vojáka. Jenže to bojovali lidé s lidmi. Jaký by byl asi obranný boj proti neznámým formám života, to si asi nedovede představit nikdo na světě.
Jednou věcí je kontaminace vesmírného tělesa našimi pozemskými viry a bakteriemi, což může být pro případné místní podmínky fatální, druhou však, ještě fatálnější, je kontaminace naopak, tedy vůči Zemi. Nechápu, proč se vzorky budou brát na Zemiem, a nebudou se zkoumat mimo naši planetu... Nebo vidím trávu růst, kde neroste?
Tráva někdy roste velmi rychle, takže je to docela dobře i k vidění. Třeba některé druhy bambusu. Ale váš strach, pane redaktore, je oprávněný. To, co by se stalo, kdyby cizí život byl nakažen naším životem, je stejně fatální, jako kdyby se to stalo naopak. Přesto si myslím, že je to jedna z věcí, na kterých vědci pracují, a že než bude něco pořádného vyzkoumáno, aby ta fatalita nenastala, tak do té doby vzorky z cizích planet jen tak na Zemi nepřistanou. Neboť by to byl zločin nevídaných rozměrů.
A ještě jedna věc mne zarazila, a to zpráva našich kybernetiků, že pro americkou armádu zkoušejí skupiny autonomně řízených a samostatně uvažujících robotů. Čapek, coby autor RUR, by se jistě divil...
Karel Čapek byl velký vizionář a velký humanista, zcela určitě srovnatelný s Mistrem Janem Husem či s Janem Ámosem Komenským. A naši kybernetici jsou jedni z nejšikovnějších na světě. Tedy, proč ne. Ale měli by taky vymýšlet a zkoušet něco pro nás, i když třeba za to nedostanou tak dobře zaplaceno jako za ty roboty pro americkou armádu. Koneckonců, vystudovali naše školy, a zadarmo. I když studium nebylo nikdy zadarmo, ani to socialistické.
Teď už na lepší témata; letošní rok byl pro vás úspěšný, vydal jste několik pěkných knih a také jako odborný „guru“ jste aktivní ve svém milovaném koníčku – filatelii...
Budu stručný. Vážím si toho. Velmi. Myslím, že už se mi to do budoucna asi nepodaří. Ne vždy bývají sponzoři tak štědří. Děkuji jim za to! Velmi jim děkuji! Filatelii mám rád, dosáhl jsem v ní i určitých úspěchů, i když tomu je dnes více než 30 let, a myslím, že jako odborný „guru“ se mohu ještě uplatnit. Ale každá mince má dvě strany a každý život má stránku světlou a tmavou. Nervové vypětí z posledních let si vyžádalo svou daň na mém zdraví. I s tím se musím smířit a pokorně nést svůj kříž. Však dosud svítí Slunce, fouká vítr, prší a někdy i sněží, tráva roste, rostliny kvetou, hmyz bzučí a kočky mňoukají. No řekněte, není to krása?
Můžete nám říci, co vás v tomto končícím roce nejvíce – ať již pozitivně, nebo negativně – překvapilo? Nebo potěšilo?
Těší mne moje rodina, vnuci a vnučky, přátelé, se kterými se scházím i píšu, naše parta starých chlapů v hospodě U Ferdinanda, sousedé v Městečku, i ti, co přicházejí na mé přednášky a povídání, a také ti, co má povídání čtou. Potěšilo mne, že jsem dokázal zhubnout pro své zdraví a pro chození přírodou, českou přírodou. Že jsem našel v sobě tu vůli a dokázal si sám sobě, že ještě za něco stojím. Těší mne má práce, ale ta mne těšila vždycky, i když život se se mnou moc nemazlil a strkal mě sem a tam. Naopak, považoval jsem to za velmi užitečné. A věřím, že ještě něco v životě udělám. A věřím, že dobrého.
Co mne netěší? Inu, neklid ve společnosti, hon na lidi, i když je neznám, rozmach nemocí, o kterých jsme si mysleli, že už jsou dávno za námi, a také, že naše společnost a republika je chorá a lidé zapomněli na svou historii a nechají ji jen tak všelijak překrucovat skoro samozvanými „apoštoly“ lži a nenávisti. Netěší mne, že jsme zapomněli na lásku, pravdu a odpuštění, na Masarykovy a Čapkovy ideály. Netěší mne, že se nedovedeme chovat k přírodě a pak se divíme, že nám oplácí stejným, někdy i horším, a my si neuvědomujeme, že si to zasloužíme.
A co mne negativně překvapilo? Jak málo bylo letos v našem hlavním městě věnováno vánoční výzdobě. Jako kdyby Vánoce ani nebyly. Žádní kapři na ulicích, žádné hvězdy betlémské na sloupech, jen tu a tam ozdobený smrček a pár trhů. Těch několik výstav betlémů to nemohlo nahradit. Musím popravdě říci, že v menších městech věnovali radní i obyvatelé Vánocům daleko větší pozornost. Nebo už pražští radní zapomněli, že naše společnost, i když hodně neznabožská, je ve své podstatě křesťanská? Anebo si už i falešně namlouváme, že bychom mohli urazit jinověrce?
A tak vzkazuji vám všem, kdož budete mé řádky číst, abyste se oprostili od lži a nenávisti a falše, abyste nezapomněli na lásku a pravdu a na odpuštění, na to, na jakých základech vznikla Československá republika, a dokázali je zase v sobě nalézt a předat svým dětem, vnukům, vnučkám i pravnoučatům a všem okolo vás. Dostal jsem tento rok poprvé betlémské světlo. Krásně září a svítí. Tak ať to světlo ozáří vaše mysli a životy!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
