S vaším jménem si každý spojí skupinu Olympic a úspěšné hity Dej mi víc své lásky, Snad jsem to zavinil já, Želva a další. Co vás tedy, pro některé překvapivě, vedlo k tomu, že jste začal před časem publikovat komentáře a úvahy o České televizi, Českém rozhlase, o politice, islámu či migraci, které se v těchto otázkách naprosto rozcházejí s pohledem mainstreamových médií?

Pro ty, kteří mě znají delší dobu, to žádné překvapení nemohlo být. Je to jen návrat k profesi, kterou jsem dělal možná delší dobu než hudbu se skupinou Olympic. S ní jsem hrál a psal texty od doby jejího vzniku pouhých sedm let. Muziku jsem tehdy pověsil „na hřebík“ jen proto, abych mohl dokončit studium dramaturgie dokumentaristiky na FAMU. Což se sice podařilo, ale v naprosto špatné době. Psal se rok 1971. Od roku 1969 jsem prošel několika asistentskými posty, až jsem po své graduaci uvízl jako redaktor v kulturní rubrice Televizních novin tehdejší Československé televize. Začínala tzv. normalizace a neměl jsem to zrovna jednoduché, jenom tato epizoda by byla na hrozně dlouhé povídání. Ovšem pravda je, že základy žurnalistického řemesla, jehož pravidla jsou stejná ve všech politických režimech, jsem se naučil právě tam. On není až tak velký rozdíl, vyjadřujete-li se obrazem a komentářem, nebo pouhým psaným textem. Jak u nás politicky rychle přituhovalo, uprchl jsem ze zpravodajství do redakce vysílání pro děti a mládež, a nakonec jsem dal znormalizované televizi sbohem a pracoval jako scenárista a režisér v Krátkém filmu Praha. A konečně v roce 1980 jsem emigroval do Austrálie, protože se mi zdálo, že komunisté u nás budou vládnout opravdu na věčné časy.

Abych se vrátil k vaší otázce, politicky myslet a argumentovat mě už v době mého dospívání učil můj otec, i když jsme byli každý na opačné názorové straně. On totiž vedle toho, že byl řadový učitel, také přednášel obor mezinárodních vztahů na jakémsi tehdejším partajním institutu v Praze. Dál jsem se rozvíjel už pod vedením profesorů Viktora Růžičky a A. F. Šulce na katedře dokumentární tvorby. Někdy také velmi pomáhaly neformální rozhovory se spisovatelem Jiřím Muchou. Ať už tak či onak, zjistil jsem už tehdy, že mi psaní docela jde, a hlavně, že mám tuto činnost rád.