Kdo se těšil na začátek vánočního klidu, byl tento týden zklamán. Nejprve v Ankaře, s prominutím, odpráskli ruského velvyslance. Zezadu, zblízka. Co říci k samotnému „provedení“ a hlavně, co říci k reakci Ruska? Jakoby Putin říkal „Zlobíme se na vás, Turci, že u vás máte nepořádek, ale věříme, že jste to neudělali schválně“. Co je dnes mezi Moskvou a Ankarou jinak než po sestřelu ruských pilotů, kdy byla reakce Rusů hněvivá? Může Erdogan ze strachu z Putina udělat ústupky v Sýrii a ještě víc se otočit zády k Evropě?
Osobně bych ony uplynulé týdny „neklidu“ poněkud rozšířila. A začala bych 28 oběťmi pumového útoku na hlavní koptskou katedrálu v Káhiře, přidala bych ještě střelbu a braní zahraničních turistů jako rukojmí v Jordánsku, střelbu v Curychu, lokálního velitele Al-Káidy, který své dvě dcerky, sedmiletou a devítiletou, poslal s pásy výbušnin odpálit se na policejní stanici v Damašku, po čemž teprve následoval atentát na ruského velvyslance a „Berlín“. To všechno jsou totiž oběti těch samých islamistických teroristů. Pokud si budeme dál nalhávat, že existují „hodní“ teroristé, kteří zabíjejí „proti Asadovi“, které je proto třeba podporovat a mediálně a politicky krýt, a možná jim dokonce i poskytovat politický azyl v Evropě, zatímco nás přece zabíjejí jen ti „zlí“, nebudeme s to se terorismu ani postavit, natož s ním účinně bojovat. Hydru islamistického terorismu nelze jednou rukou fackovat a druhou rukou krmit.
Atentát na ruského velvyslance je zajímavý hned z několika hledisek. V první řadě popírá samotné učení koránu, který zakazuje zabíjení „poslů“ a velvyslanci jsou vnímáni jako moderní obdoba téhož. Za druhé, atentátník podle dostupných zpráv sloužil přímo v Erdoganově osobní ochrance, což znamená, že turecký prezident po letním potlačení pokusu o puč sice „převoral“ půlku země, ale je dál otázkou, do jaké míry vlastně drží moc ve svých rukou a jak moc se mu nyní třesou kolena. Čili i s ohledem na nekončící sérii teroristických útoků po celém Turecku je stabilita země hodně diskutabilní. Za třetí, ačkoli se k atentátu přihlásila – a v zápětí se i rychle odhlásila – syrská frančíza Al-Káidy, tedy Fronta al Nusrá, není třeba spěchat s konečnými závěry, protože Al-Káida i Daeš mají ve zvyku se hlásit k jakémukoli vražednému aktu kdekoli, nejspíš ve snaze posílit píárově svou moc a „krvelačnou pověst“. Turecká média mezitím ukazují na svého „obvyklého podezřelého“, Fethullaha Gülena, jehož kurzy vrah celé roky navštěvoval, a tím i na CIA, která ho v azylu v USA chrání. Uvidíme, jaký byl skutečný motiv a co ukáže vyšetřování – jestli například odpoví i na otázku, zda policisté teroristu zastřelili v sebeobraně, nebo aby ho umlčeli. Za čtvrté, většina západních médií okamžitě akceptovala atentátníkovy výkřiky a cudně se přitom vyhýbají pojmu „terorista“ a upozaďují jeho skandování „Alláhu akbar!“ „V Turecku zastřelil policista ruského velvyslance v odplatě za Aleppo,“ napsal v titulku jeden český zpravodajský portál, jako by tím málem chtěl říci, že je tato vražda pochopitelná až obhajitelná. Umíte si představit stejný titulek v souvislosti s vraždou amerického velvyslance Christophera Stevense v libyjském Benghází? Dostal to „v odplatě za Libyi“? Za páté, na blízkovýchodních sociálních sítích nad atentátem na ruského velvyslance sborově zajásali vesměs jen lidé od našich spojenců, tedy z Perského zálivu, což opakovaně nutí k úvaze na téma „řekni, s kým se kamarádíš, a já ti řeknu, kdo jsi“. No a za sedmé, ať chceme, nebo ne, ruský velvyslanec podlehl atentátu v členské zemi NATO, což je samozřejmě neuvěřitelný průšvih pro celou Alianci, která do omdlení omílá mantry o ruské agresivitě. Následovaly bleskurychlé kondolence z Bruselu, jako že my s „takovými“ teroristy přece nemáme nic společného…
Z hlediska regionu jsou dopady atentátu na ruského velvyslance zásadní. Je velmi pravděpodobné, že Erdoganovy případné plány kolem syrského Aleppa nebo proměny syrského Idlíbu v nárazníkovou zónu vezmou nejspíš za své, protože bude muset – chtě nechtě – sklopit zrak, přestat se „světovládnými“ idejemi a začít si řešit domácí problémy dřív, než mu zcela přerostou přes hlavu. Atentát je vlastně jen dalším důkazem, že se blízkovýchodní krize v té nejostřejší formě přelila i do Turecka – namísto loutkovodiče, který bude manipulovat džihádem, rozhodovat o okolních zemích a snít o obnově Osmanské říše, se Erdogan stal obětí své vlastní politiky. Rusko má navíc páky v podobě energetických kontraktů i otevření ruského trhu, bez nichž ekonomicky upadající Turecko utrpí další ránu. Ankara v době zhoršování vztahů s Evropou potřebuje nové aliance a Rusko s Čínou se zdají být právě onou nadějně vyhlížející alternativou, ale i v tomto ohledu se mu nyní manévrovací prostor zmenšuje. Je očividné, že Putin – na rozdíl od sestřelení stíhačky – nevnímá atentát na velvyslance jako atak Turecka a bude bez ohledu na zvýšené napětí ve vzájemných vztazích ochotný nějakou formou Erdoganovi pomoci stabilizovat situaci v zemi, potažmo „očistit“ ji od nejradikálnějšího islámu. A ještě víc si ho tak zavázat a připoutat, aniž by z něj ovšem udělal nějakou svou loutku…
Co naši pozornost zaměstnalo, bohužel, mnohem víc, je teroristický útok v západním Berlíně. Jak na vás působí způsob útoku, poměrně chaotické vyšetřování a přihlášení se k odpovědnosti ze strany Daeše? Jak z toho vyjde Merkelová? A mimochodem, jak hledíte na strach řady našich spoluobčanů chodit na obdobné vánoční trhy? Padla poznámka, že zatímco Al-Káida zaspala tím, že se snažila shánět lepší a lepší zbraně, Daeš si uvědomil, že útočit na davy lidí je vlastně jednoduché... Je to správný postřeh?
Přiznám se, že onu záplavu zpráv z chaotického vyšetřování nijak důkladně nesleduji a už jsem zmínila, že se Daeš hlásí k čemukoli, co se mu hodí do „krámku hrůz“. Důležitější je samozřejmě dopad teroristického útoku na postavení Angely Merkelové, která – tak nějak současně s Erdoganem – ztrácí půdu pod nohama. Oba, Merkelová i Erdogan, se zamotali do uprchlické krize, byť každý jinak, a tu máš vlastně shodné výsledky. Kancléřka může jen těžko obhajovat své dosavadní postoje, ale současně podle mého nemá moc reálných, prakticky proveditelných možností, jak celou situaci zvrátit. Nevěřím na výzvy jejích stranických kolegů i konkurentů typu „přišel čas vyhlásit válku“, protože není jasné, proti komu vlastně bojovat, nebo lépe, jak v té hromadě uprchlíků zjistit, kdo je vlastně kdo. Mluvím tu o stovkách tisíc lidí, kteří dorazili s falešnými doklady. A jak vzít všechny ty uprchlíky a někam je odvézt, když navíc ani nevíme kam?
Možná by mohla pomoci třeba syrská strana, která bude mít o lidech, kteří k nám přinejmenším z jejího směru proudí, mnohem lepší přehled. Ale proč by Evropě pomáhala, když proti Damašku EU dál potvrzuje sankce, dál hájí „umírněné“ teroristy a aktuálně zdůrazňuje, že se nebude podílet na obnově Sýrie, dokud bude Asad u moci? Takovou unijní zaslepenost v době, kdy nutně potřebujeme pomoc, fakt nechápu. Ale koneckonců, spolupracovat potřebujeme taky s Libyí, ale tam není s kým, protože jsme to tam rozbili na cimprcampr, s Irákem, který po rozbití ale stále ještě neví, jestli je vůbec pořád jednotný stát, a tak dále a podobně. A co víc, v Berlíně prý beztak útočil Tunisan, kterého prý úřady měsíce sledovaly. Takže, teď, babo, raď. A tím rozhodně nemyslím paní Merkelovou…
Co se týče ochrany vánočních trhů v Praze, tak jen zírám. Nechápu totiž, proč by měl nějaký terorista kopírovat akci, která už se odehrála někde jinde. Vždyť davy lidí nejsou jen na trzích, no ne? Chápu to všechno především jako snahu vlády uklidnit největší strachy obyvatel, a potud je to v pořádku. Tím spíš, že terorismu – jak očividno – beztak nezabrání ani tak „profízlovaný“ stát, jakým je současné Německo. A posílené hlídky v ulicích Prahy taky ne. Ač to říkám nerada, nejspíš jsme se ocitli ve fázi dějin, kdy se budeme muset naučit s hrozbou terorismu prostě žít. Většina z nás jeho projevy – bráno čistě statisticky – na vlastní oči naštěstí nejspíš nikdy ani nezahlédne, a tak bude nejdůležitější naučit se zvládat onen strach, který hrozbu terorismu provází. Nepoložit se. Jak na to? To přesně nevím, každý člověk přemýšlí jinak.
Ohledně hledáním rozdílů mezi Al-Káidou a Daešem si nejsem moc jistá, zda to má nějaký praktický smysl. Existují sice drobné rozdíly ideologické, píárové i taktické, ale z mého pohledu je to pořád jedna a ta samá „parta“. A jestli se v něčem liší, tak ve „výkazech své činnosti“ nikoli. Jsou za nimi jen dlouhé řady mrtvých lidí po celém světě.
Opět se strhla lavina politických prohlášení následujících těsně po masakru. Jedni tvrdí, že vinna je Merkelová spolu s elitami EU, které neumí ochránit Evropu. Druzí říkají, že se za lídry EU musíme naopak semknout... Protože jinak naši jednotu naleptá Putin! Mnozí dokonce naznačují že za podobnými útoky by mohl stát... ano, správně, Putin. Aby naleptal pozici Merkelové před volbami...
No, vezměme to po pořádku. Čím to začalo? Zničeným Afghánistánem? Zničeným Irákem? Zničenou Libyí? Snahou o zničení Sýrie? Všechny tyto kroky západní politiky – v čele s NATO, a tím i EU – generovaly davy uprchlíků; a když už byly ty davy na světě, tak se kdesi začaly hromadit, až se nevyhnutelně dostaly do Evropy. Částečně byli možná vpuštěni ze ziskuchtivých úmyslů k podpoře ekonomik, částečně z nějakého možná i humanitárního puzení, ale záhy se vše beztak vymklo z rukou a jsme tam, kde jsme. Uprchlíků spousty a nikdo přesně neví, co s nimi, a to teď ani nemusíme mluvit o teroristech mezi nimi nebo o migrantech ze subsaharské Afriky. Za Irák, Afghánistán nebo Libyi nikdo nebyl potrestán, protože prý šlo o „politická rozhodnutí“, která nepodléhají běžným měřítkům. Když ale vidíme drtivé dopady těchto „politických rozhodnutí“, možná bych – pro formu – tento přístup přehodnotila, přinejmenším alespoň jako varování pro generace budoucích politiků, aby si své kroky opravdu dobře rozmysleli.
Je jasné, že se z toho všeho lze ještě aspoň na chvíli vykroutit hozením viny na Putina. Organizuje totiž teroristické útoky vždy od dvou odpoledne, zatímco ráno, od sedmi do desíti, okupuje Pobaltí a Švédsko, a pak, před obědem, ještě dvě hodinky – než začne ruským sportovcům osobně rozdávat doping – hackuje americké demokraty a jejich Hillary… To vždycky zmáčkne „Entěr“ a tváří se u toho prý náramně spokojeně.
Bez legrace, pokud paní Merkelová prohraje volby, bude si za to moci sama, ostatně stejně jako ta korupcí prolezlá Hillary, která si ze státu udělala dojnou krávu. Osobně doufám, že ony unijní „elity“, které za vším vidí Putina a při každé možné i nemožné příležitosti ho neopomenou zmínit, alespoň v soukromí vědí, jaká je realita a zkoušejí s tím v tichosti něco dělat. Protože pokud tomu samy i věří, tak pánbu s náma a zlý pryč.
Čtenáři se nás stále ptají, jak je to s těmi zajatými americkými důstojníky v Aleppu... A zatroleně, západní média k tématu svorně mlčí. Smíme vás požádat o co nejobšírnější exkurs, kdo tedy byl a nebyl zajat, co tam dělal a kolik jich bylo?
Informace jsou skoupé, ale není důvod jim nevěřit. Syrský velvyslanec při OSN oficiálně mluví o 14 příslušnících americké „koalice proti Daeši“, přičemž nabídl i jejich jmenný seznam. Kromě jednoho Američana a Turka, tedy zástupců NATO, je řeč také o jednom Izraelci a zbytek tvoří „poradci“ ze Saúdské Arábie, Kataru, Jordánska či Maroka. O tom, že Al-Káidě a spol. ve východním Aleppu pomáhají zahraniční poradci, se spekuluje už dávno, ale není zřejmé, proč neodešli v době, kdy ještě mohli, a zůstali tam až do chvíle, kdy už se nemohli pohnout a syrská armáda je zajala.
Přinejmenším dva z těchto zajatců, Američan a Turek, mohou být pro Washington i Brusel problémem, protože NATO se neustále oficiálně dušuje, že do syrského konfliktu nijak nezasahuje. Tvrzení, že oba v Sýrii působili pod hlavičkou široké „protiteroristické“ koalice, a přitom pomáhali Al-Káidě, už situaci nijak zásadně zachránit nemůže.
V syrských věznicích je několik amerických i jiných západních občanů, kteří – podle všeho – pod krytím novinářů nebo humanitárních pracovníků prováděli v Sýrii špionáž. V době války je to tak nějak normální. Navíc už roky koluje fáma, podle níž hned v prvním roce války syrská armáda „dostala“ celé francouzské speciální komando – nikdo to dodnes oficiálně nepotvrdil, ale ani nevyvrátil, nicméně by to mohlo vysvětlovat zvýšenou frekvenci cest francouzských parlamentních nebo i zpravodajských delegací do Damašku. Témata jejich rozhovorů jsou ale obecně vždy zabalena do obecných frází, takže si o tom lze myslet cokoli.
Nyní ale Syřané s informací o zajatcích vyšli na světlo nejspíš hlavně proto, aby ukázali sílu své vyjednávací pozice. Bude-li Donald Trump svá slova o konci politiky „změn režimů“ a o nutnosti společného boje proti terorismu ctít, svého „maníka“ jistě dostane zpátky a bude doma za hrdinu, bude-li rozkolísaný Erdogan „rozumný“, dostane stejný dárek. Izraelec se dá vyměnit za něco kolem Golanských výšin nebo třebas za ukončení izraelských náletů na Sýrii. Citelně hůř na tom budou „poradci“ z Perského zálivu, protože feudální Saúdové a Katařané tvrdohlavě trvají na tom, že Aleppo Nealeppo „revoluce“ v Sýrii jede dál a oni ji budou dál podporovat, tedy vyzbrojovat a financovat džihád a teroristy. Přitom ale nyní hlavní katarský investiční fond vstoupil coby spoluvlastník do ruského ropného koncernu Rosněfť, takže se nedá vyloučit ani sbližování pozic Ruska a Kataru v Sýrii. Nevím, je to zamotané a vynášet jakékoli soudy je ošidné. V každém případě mám pocit, že právě hrobové ticho, které zprávy o zajatých „poradcích“ provází, naznačuje, že už se v zákulisí hraje politický poker a Sýrie nemá zrovna špatné karty.
Kdyby to nebylo tak smutné, člověk by se tomu i zasmál: V Egyptě zatkli „filmaře“, kteří točili falzifikovaná strašlivá svědectví o utrpení civilistů v Aleppu. Máme tedy věřit tomu, že úpěnlivé „pozdravy z fronty“ vysílané v západních médiích jsou umělé? Vůbec, kolik nezávislých novinářů mohlo v posledních týdnech být v Aleppu? Těch, které tam nepřivezl ani Asad, ani opozičníci? Do jaké míry se západní média opírají o svědectví, která jim dodá opozice, tedy jedna z válčících stran?
Jak už jsem poznamenala na FB, už ani na ten Egypt se nemůžeme spolehnout – ještě relativně nedávno by káhirský režim takovou velkovýrobnu hoaxů ve prospěch západní propagandy všemožně podporoval, dnes jejich autory bez skrupulí zatýká. Netvrdím ale, že by všechno, co přicházelo z východního Aleppa, byly jen samé podvrhy; a samozřejmě netvrdím ani to, že by informace ze syrských, ruských, nebo íránských zdrojů byly bez výjimky čistá pravda. Není to ale poprvé, kdy se za východní Aleppo vydávaly i několik let staré události třebas v Iráku nebo i v Jemenu, protože „bílý čtenář/divák“ takovou manipulaci prostě nepozná. Když jsme u toho, mezi mé nejoblíbenější hoaxy patří „humanitární“ Bílé helmy, které si založil Západ, aby „pomáhaly“ výlučně teroristům, a které jakýsi cynik v „rámci hry“ navrhl dokonce na nobelovku za mír. V poslední době – zřejmě s pocitem, že „ty běloši od nás beztak sežerou všechno“ – přitom recyklovali „záchranu“ dvou děcek coby „fotoobětí“ mnoha různých bombardování. A pak je tu samozřejmě „Bana z Aleppa“. Sedmiletá dívenka, která na Twitteru v dokonalé angličtině pobláznila „celý svět“ svými výzvami ke třetí světové válce kvůli záchraně východního Aleppa. Už jen ta představa je poměrně šílená, nemyslíte? Na fotkách přitom vždy seděla v útulném pokojíčku plném plyšových hraček a kraječek, kde běžela elektřina a očividně fungoval internet, čímž vlastně (zřejmě nechtěně) vyvracela všechny ty teze o východním Aleppu srovnaném se zemí brutálním a genocidním ruským a syrským bombardováním. V reálu – na videích – pak ale neuměla správně vyslovit jediné anglické slůvko. Jasně, její zahalená matka je učitelka angličtiny, otec člen šariátské rady, a tak prostě svou dcerku zneužili pro džihádistické cíle. Je to cynické, ale OK, Západ si utírá slzy dojetí – a o to šlo. Nicméně, když jsem viděla všechny ty ušmudlané děti z téhož východního Aleppa v uprchlickém táboře, tak mi celá ta vymydlená Bana přišla ještě neuvěřitelnější – kde, sakra, brali tu elektřinu a internetové spojení, když nebylo ani v syrském Aleppu? V každém případě Banina hvězda s pádem džihádistického Aleppa nezapadá – včera si ji na klíně už pohoupal sám velký Recep Erdogan přímo ve svém paláci o tisíci pokojích v Ankaře.
Zpět k vaší otázce: Nevím přesně, koho míníte pojmem „nezávislý novinář“, kterého by „tam nepřivezl ani Asad, ani opozičníci“. Jak jinak se tam asi dostat? Prokličkovat se pěšky na vlastní pěst pouští? Ale budiž. Na jedné straně platí, že tam „Asad nikoho nevozil“, nejspíš právě proto, aby se vyhnul podobným malicherným spekulacím. Všimla jsem si, že zdejší gaučoví bojovníci a měniči režimů, co mě mají za „Asadovu čubku“, tvrdí, že jsem tam jela jako v kočáře, snad i osobním Asadovým tryskáčem. Realita je přitom prozaická – napadlo mne, že by nebylo od věci být v Aleppu na poslední dny tamních teroristů, a zažádala jsem si na syrské ambasádě v Praze o vízum. Po čtrnácti dnech, kdy jsem si už myslela, že to Syřané osvobodí „beze mě“, jsem vízum dostala. Pak zbývalo jen koupit letenku… Mohl tam být každý novinář, který měl zájem a přitom neporušil syrské zákony tím, že například přecházel s Kurdy nebo s „umírněnými“ ilegálně hranice z Turecka a pak se tím ještě chlubil ve svých článcích. Na ministerstvu informací v Damašku pak dostal příslušná razítka k průjezdu bezpočtem checkpointů a mohl vyrazit po svých a za své čili, jak uměl. Ty desítky zahraničních – a samozřejmě vesměs západních – novinářů, zvědavých na konec džihádu v Aleppu, mě fakt překvapily. O ruských novinářích nemluvím, protože ti v naší množině ani nebyli, neb mají očividně své „kanály“.
„Opozičníci“ nejspíš nikoho ani nezvali, protože za nimi se západní novináři do východního Aleppa vždy báli – na jedné straně mohli být přece vybombardováni a na straně druhé je mohli kajdisté sami podříznout coby špiony nebo je například uvěznit a vyměnit za tučné výkupné. Západní média tak veškerou svou důvěru vkládala do Syrské observatoře pro lidská práva, kterou z britského Coventry coby one-man šou vede ze svého second handu známý protiasadovský aktivista. Neuvěřitelné. Zbytek „zaručených zpráv“ ze Sýrie pak vedle placených sil v zahraničí – třeba britský stát platil celý úřad „bílých“ novinářů, kteří z Turecka psali „jménem umírněné opozice“ – obstarali tak zvaní „syrští aktivisté“, u nichž dnes ani netušíme, zda opravdu existovali nebo byli vycucaní z prstu.
Obecně – a pro východní Aleppo zahalené hustou clonou propagandy obzvlášť – přitom platí, že co člověk neuvidí na vlastní oči, tomu by neměl moc věřit. Jsem ráda, že jsem si udělala jakous takous představu.
Blíží se čas bilančních zamyšlení... Co vás tento rok nejvíce udivilo, zarazilo či překvapilo ohledně Sýrie a Blízkého východu? Kdo to letos v tomto regionu a v jakém bodě nejvíce prohrál a podělal?
Je očividné, že osvobození – pro mnohé tady u nás je to „pád“, ale pro mě osvobození – Aleppa od teroristů, značí začátek konce jedné éry západní politiky, přinejmenším právě na onom Blízkém východě. V uplynulém roce v regionu jako určující síla vyvstala „osa odporu“, jak jí říkají v Teheránu. Myšlen je pás spolupracujících zemí, Íránem počínaje přes Irák, Jemen, Sýrii, Libanon až po Egypt; a nebudu moc riskovat, když řeknu, že se do této „osy“ brzy přidá i „nová“ Libye. Všechno, čeho chtěl Západ na Blízkém východě z nejrůznějších důvodů dosáhnout, letos skončilo. Celý region bude ještě dlouho ponořený v chaosu a terorismu, ale důležité je, že spolu nacházejí řeč režimy šíitské s těmi sunnitskými, že společný boj proti teroru sbližuje doposud nepřátelsky naladěné státy, že Rusko s Čínou i Indií zaujímají pozice, které měl Západ ještě donedávna „předplacené navěky“. Čili kdo prohrál? Západ! Dnes vychází další číslo tištěných Literárek a v něm vedle obsáhlé reportáže z Aleppa i můj rozhovor s oblíbenou postavou západních médií, Asadovou hlavní poradkyní Busajnou Šaaban. A titulek zní: Evropským politikům se už jen smějeme. Jinými slovy, zatímco u nás na Západě spousta „expertů“ udělala nad „arabským jarem“ kříž, jsme ve skutečnosti spíš svědky počátku jeho další fáze…
Donald J. Trump byl potvrzen sborem volitelů, nicméně stále dramatičtěji se mluví o ovlivnění voleb ze strany Ruska. Odpůrci Putina se bojí, že „leakováním“ skandálních informací by mohl zničit jakéhokoliv kandidáta, exšpion Karel Köcher se zase diví, že se nikdo nezabývá obsahem uniklých mailů, který velmi nehezky ukazuje na Hilary Clintonovou. Jaký pohled se nám to nabízí, a to jak ve smyslu konkrétních důkazů, že ty maily ukradli zrovna Rusové, tak ve smyslu naznačených úvah o etičnosti takového postupu?
Začnu od konce: Krást se samozřejmě nemá, protože kdo krade, ten může i zabít, ne? Je současně naprosto komické, když se zrovna USA, které mají „na pažbě“ změny režimů a převraty a války kdekoli si jen vzpomenete, rozčilují, že by jim někdo mohl udělat to, co ony už automaticky a přirozeně dělají jiným. Jistě, pro obvinění Ruska zatím nikdo nepředložil žádné důkazy s výjimkou obratů typu „všichni přece vědí, že…“. Současně není řeč o celých USA a vlastně dnes už ani o Washingtonu jako takovém, protože ve hře je prosté přežití sil, které počítaly s triumfem Hillary a upevněním svých pozic, zatímco je dostihla realita… Je legrační, jak supervelmoc USA kvílí nad tím, že ji hackuje osobně Putin, tedy šéf země, která je podle Obamy jen regionální mocností. Ten protimluv nikomu nepřijde divný, ale přitom je podle mého ve hře přesně totéž, co v případě „Putina v Evropě“. Buďto se ukřivdění v americkém establishmentu rychle vzpamatují a přiznají si své chyby, nebo se USA klidně i rozpadnou a pak je za čas převálcuje třebas i Nikaragua.
Jednoduchá otázka, odpověď bude jistě složitější: Na co se příští rok těšíte a z čeho už teď kouká pěkný malér?
Příští rok bude zajímavý, ale asi jen z politologického hlediska, pro občany Evropy se spíš jen prohloubí chaos. Trump v čele USA, Fillon nebo Le Penová v čele Francie, jiné Nizozemsko, Itálie rozbíjející eurozónu, rozkládající se EU, nevyzpytatelná Ukrajina, nejisté Německo... Byli jsme zvyklí na jakousi pohodlnou setrvačnost, na to, že všechno běží „tak, jak má“, a když ne, tak si zalžeme, že je všechno skvělé, zatímco realisty zcenzurujeme. Obávám se, že nás čeká doba, jejíž délku si netroufám odhadovat, kdy se spousta věcí „postaví na hlavu“. Ale třeba to nebude až tak od věci, vždyť kapříky v rybníku je potřeba občas pořádně prohnat. A především doufejme, že nebude válka.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
