Státní zástupce podal návrh na obnovu řízení s advokáty a účetními lobbisty Iva Rittiga v kauze tunelování petrochemické firmy Oleo Chemical na základě nových důkazů, a to odposlechů z kanceláří dvorních Rittigových advokátů. Policie k nim nasadila štěnice v roce 2015, a to v rámci jiné kauzy. Myslela jsem si, že prostory advokátních kanceláří jsou pro klienty bezpečné. K čemu je povinnost mlčenlivosti advokáta, když se policie dostane k informacím díky odposlechům jejich kanceláří?

To jste trefila něco, co my teď jako advokacie a jako Unie obhájců poměrně intenzivně řešíme, protože je to obrovský problém, neboť tato část obstarávání důkazů není nějakým adekvátním způsobem řešena. Když probíhá policejní prohlídka v prostorách, v nichž je vykonávána advokacie, musí u ní být zástupce České advokátní komory. Když chce policie nahlédnout do nějakých dokumentů a zástupce advokátní komory řekne, že to je kryto advokátní mlčenlivostí, v ten moment se do toho policista nesmí podívat. Musí se to zapečetit nebo nějak uzavřít, dá se to k soudu a soud posoudí, jestli je to něco, co může policie dostat do rukou, například proto, že to svědčí o páchání nějaké trestné činnosti ze strany advokáta. Posoudí, jestli se advokát jen schovává za advokátní mlčenlivost, nebo jestli je to něco, co policie nemůže dostat do rukou, protože by se tím prolomila mlčenlivost advokáta ve vztahu k nějakému jinému klientovi, že by se policie dostala k nějakým důvěrným informacím, které nepotřebuje pro toto vyšetřování. I když policie je zaměřena na páchání trestné činnosti nebo na podezření z páchání trestné činnosti, je samozřejmé, že advokát má ještě řadu dalších klientů, kteří s tím nemusí mít vůbec nic společného a to je potřeba chránit. Takže pokud jde o prohlídku advokátních prostor, je to jakýmsi způsobem řešeno. Neříkám, že dokonalým, vede se kolem toho diskuse, ale existuje nějaké řešení. Ale ten odposlech advokátní kanceláře, o kterém jste se zmínila, nás skutečně překvapil. Na jednu stranu advokátní kancelář není samozřejmě svatyně, kam by policie nemohla zavést odposlech, ale zarazilo nás, že ten odposlech byl pravděpodobně vykonáván po nějaký časový úsek, takže nešlo o rozhovor advokáta s jednou konkrétní osobou, s kterou by se domlouvali třeba na tom, že vykradou banku, ale byl prováděn kontinuálně, takže pravděpodobně byly odposlouchávány rozhovory se všemi klienty toho advokáta, kteří u něj v té době byli. Jak to potom policie selektovala, na to, co potřebuje a co ne, je jiná věc, ale každopádně se dostala dál než v případě prohlídky advokátní kanceláře. A podotýkám, že to je jen jedna část toho problému.

A jaké jsou další?

Je to podobné, jako když se zjistilo, že byly dlouhodobě odposlouchávány návštěvní místnosti ve věznici kvůli tomu, aby byl monitorován rozhovor jednoho advokáta s jedním konkrétním obviněným, který byl ve vazbě. A přitom je podezření, že se poslouchalo všechno, co tam v té době proběhlo. A neméně podivné je odposlouchávání v případě soudce Vrchního soudu Elichera, kdy byla podobně po více dnů odposlouchávána jeho kancelář. To je pořád stejný problém. Lze připustit možný zájem společnosti na tom, aby byl odposloucháván konkrétní rozhovor, je-li podezření, že je důkazem o konkrétní trestní činnosti. Ale není možné udělat přímý přenos z advokátní kanceláře nebo kanceláře, kde se radí soudci o různých rozsudcích, s tím, že si pak policie přebere, co se jí hodí a co se jí nehodí. Teď to řešíme jako problém, ze kterého zřejmě vyjde nějaké stanovisko nebo nějaké upozornění, že tohle je potřeba řešit, podobně jako jsou řešeny prohlídky v prostorách, kde je vykonávána advokacie. Advokacie chápe, že pro potřeby policejních orgánů a vyšetřování v případě podezření spáchání trestné činnosti advokáta je možné připustit i tyto krajní prostředky, ale to, co nás krajně znepokojuje, je naprostá neregulace této záležitosti, její naprosté neohraničení. To znamená, že si v tomto směru může dělat každý, co chce. Samozřejmě musí být nařízení státního zástupce nebo soudce, který povoluje odposlech. Ale není to nijak vymezeno, protože zákon to neumí. Soudce nemůže říci, můžete odposlouchávat jen od dvou do tří, nebo když tam určitý člověk přijde. Oni buď odposlech povolí nebo nepovolí a pak to je čtyřiadvacet hodin non stop. Zákon neumí diferencovat, aby řekl, vy smíte zapnout odposlouchávací zařízení, když tam strčí hlavu XY, protože je podezřelý. Podobně jako je vymezováno nařízení o odposlechu telekomunikačního provozu, kde je to vázáno k určité lince. Povoluje se odposlech telefonu číslo to a to, ne že se povolí odposlech všech telefonů v republice. Ale tady to zákon neumí. Není tam mechanismus, který je u té fyzické prohlídky, kdy je tam zástupce advokátní komory a řekne, tohle ať přezkoumá soud, jestli vám to dá nebo nedá. Takže tady by měl být nějaký mezistupeň, policie to bude nahrávat, ale než si to pustí, někdo řekne, tenhle rozhovor paní s advokátem o tom, že má milence a chce se rozvádět, vám nepustíme. To, že paní je nevěrná, rozhodně policie, která chce odhalit třeba karuselový podvod, vědět nepotřebuje.

A jakou mám tedy jako klient záruku, když sdělím advokátovi, jehož kanceláře je bez jeho vědomí odposlouchávána, důvěrné informace, že je policie proti mně nepoužije?