Po vojenském zásahu USA, Velké Británie a Francie v Sýrii, což byla reakce na údajný chemický útok ve městě Dúmá, se u nás začalo diskutovat na téma spojenci. Někteří varovali, že když nebudeme stát jednoznačně za svými spojenci, dopadneme jako v roce 1938. Druzí naopak připomínali, jak se k nám právě v tom roce spojenci zachovali. Jak to vnímáte vy?

Přijde mi úplně absurdní, že tuhle debatu v České republice vedeme. Vždyť nejde o žádné podporovat – nepodporovat. Zmíněné státy nějakým způsobem zasáhly, důvod byl poměrně jasný, když několik mezinárodních organizací potvrdilo, že šlo o místa, kde se skladovaly chemické látky. Nikdo při útoku nepřišel o život. Takže proč ta debata? V České republice se už méně vede diskuse o tom, že Rusové v některých částech Sýrie při bombardování zabili řadu civilistů. Takže tato „protiamerická“, „protifrancouzská“ a „protibritská“ debata mi přijde absurdní a do určité míry účelová.

Přesto se dostala i na půdu Poslanecké sněmovny, která dokonce hlasovala o návrhu Miroslava Kalouska, aby vláda spojence věrohodně podporovala. Co si myslíte jednak o tom, že vláda byla k něčemu takovému vůbec vyzývána, ale i o tom, že poslanci tento návrh zamítli?

To jsou víceméně politická prohlášení, která jsou směřována spíše do České republiky a mají deklarativní charakter. Vláda se nepozná podle toho, jestli je podpoří, nebo nepodpoří. Záleží totiž také na tom, kdo ta prohlášení navrhuje. Roli hraje i lidský faktor, protože řada lidí může být na ty poslance, kteří to navrhli, alergická. Česká republika je součástí nějakých struktur a měla by mít jasnou politiku, a ne takovou politiku – „Nevím“, „Neznám“, „Nebudu se k tomu vyjadřovat“. Měli bychom ukázat jednoznačně, že si buď za svým názorem stojíme, nebo si za ním nestojíme, a pak bychom měli vysvětlit proč.