Do voleb zbývá sto dní. Kdo podle vás bude příštím premiérem?Anketa
Lidé, které připravilo ničivé tornádo na jihu Moravy o domovy a leckdy i o příbuzné či známé, si většinou až teprve v těchto dnech začínají plně uvědomovat veškeré konsekvence tragických událostí z minulého týdne. Doposud se u nich jednalo či mohlo jednat o šok, který otupil jejich schopnost tyto věci vnímat v patřičném kontextu. Jak potvrzuje známý psycholog a pedagog, doktor Petr Beroušek, reakce každého je ale samozřejmě velmi individuální:
Je to dáno více faktory, určitě zejména celkovým způsobem života a pohledem člověka na tento svět, stejně jako životními hodnotami, které preferuje. Je to dáno otázkou schopnosti vnímat, náročnější je to nepochybně pro jedince vysoce senzitivní. A v podstatě se dá říct, že ten vývoj určitým způsobem odráží náš pohled na tento svět.
Ten, pro koho je, jak se říká, ten domov „můj hrad“, moje všechno, tak tam se pochopitelně dostaví většinou totální psychické zhroucení, a je to daleko horší než u těch, kteří měli ten záběr poněkud širší – a pro něž to tedy nebyl celý ten jejich svět, který si třeba během dlouhých let postupně a pracně vybudovali.
Pokud jde konkrétně o ten fenomén jakési zpožděné reakce zaviněné šokem, tak tam to můžeme pozorovat na postižených lidech?
Je to de facto tak, jak bylo řečeno úvodem. Zprvu přetrvává ten pocit jistého entuziasmu a také vděčnosti za záchranu života, teprve zhruba po těch čtyřech, maximálně pěti dnech (a výjimečně i později, třeba až po měsíci) přichází určité prohlédnutí, prozření a uvědomění si té neradostné situace, a přichází následný pocit frustrace.
Závisí to hodně také na reakci druhých lidí nebo také jejich pomoci.
Fotogalerie: - Stebno a návštěva ministryně
Když hovoříte právě o té pomoci, tak ta zatím dosahuje takřka astronomických částek, lidé jsou zjevně maximálně solidární s těmi postiženými – i co se týká pomoci dobrovolníků. Jak to jde dohromady s často rozšířeným názorem, jenž mnozí vydatně deklarují, že my Češi jsme velcí egoisté a sobci – zvlášť když jde o peníze?
Tak tady musím v první řadě říct, že s tou naposled řečenou větou já osobně nesouhlasím. Rozhodně to nevidím až tak černě. Ale je v tom nutno spatřovat určitou tendenci lidí, jak se vykoupit z toho, že oni sami zůstali nedotčeni, a schytali to jiní. Zvlášť to symbolicky platí u toho živlu tornáda, kde na jedné straně silnice vidíte vzorný pořádek a domečky jako ze škatulky, a na druhé to připomíná krajinu po výbuchu sopky.
Říkáte vykoupení, takže řekněme takové moderní odpustky? S tím často nevyřčeným dodatkem – a co kdyby to příště přišlo na nás… Tak to vnímáte?
Ano, samozřejmě je to právě v tomto duchu, je v tom kus té zištnosti, ale také zároveň i té nezištnosti. Ten impulz pomáhat je poháněn dopředu nebo pochází z obou těchto motivací. Ale to myslím, že není zase nějaká specialita českých sobců a egoistů, to je obsaženo prakticky ve všech nám blízkých kulturách kolem.
Psali jsme:
Pane doktore, vy jste se pohyboval jako psycholog v terénu během těch tragických povodní v letech 1997 a 2002. Můžeme to porovnat s tou dnešní situací?
Nesporně tam řada atributů je identických, ale tehdy přece jenom hrála svou roli už určitá dědičnostní nebo chcete-li ta dlouholetá historická zkušenost s povodněmi, které tu byly zaznamenány mnoho století nazpět.
Zatímco tohle je přece jenom jev, který jako by k nám přešel z jiného světa a z nějaké jiné, neznámé kultury. Je to něco zcela výjimečného a naprosto atypického. Proto také následně vzniká i ten logický strach z neznáma – tedy ta otázka, zda se něco podobného zase vůbec může a také bude v blízké budoucnosti opakovat…
Může z toho vzniknout u některých tamních obyvatel dokonce až panika a panické stavy?
Já jsem přesvědčen, že ano. Opravdu bych se vůbec nijak nedivil, kdyby ti lidé, kteří tam nejsou nějak zásadně vázáni třeba prací nebo i dlouhodobě nějakým rodinným majetkem po předcích, se nerozhodli, že se odtamtud prostě odstěhují.
V dnešní době mediokracie jde – a teď ať mi zainteresovaní prominou – z hlediska sdělovacích prostředků především o výhodný a dobře prodejný artikl, protože takováto živelní katastrofa, když ji nafilmujete nebo vyfotografujete, tak už k tomu v podstatě nepotřebujete žádný komentář. To je natolik efektní a děsivé, že to se prodává samo…
Máte pravdu, je to sice trochu smutné, ale opravdu to přesně zrcadlí svět, ve kterém žijeme. Ale zase na straně druhé to nutně nemusíme vnímat zdaleka pouze jako fenomén negativní, protože to třeba pomohlo vytvořit onu už zmiňovanou vlnu solidarity a efektivní pomoci těm postiženým rodinám.
Možná že ten velký zájem a snaha pomoci je i obyčejným lidským úsilím přestat se konečně zabývat problémem, který se tu skloňuje už rok a čtvrt, tedy epidemie covidu-19, kterým už jsme skutečně za těch 15 měsíců asi dost přesyceni…
To bezesporu. Já sám jsem zaznamenal tu atmosféru takového, až bych řekl odporu vůči tomuto tématu samotnému, což ostatně velice dobře vidíme třeba na tom ostentativním porušování všech dosluhujících doporučení nebo i omezení, která s tím nějak souvisí.
Psali jsme:
V poslední době se vynořilo hned několik odborných studií a svědectví lékařů, která vypovídají o vážných dlouhodobých následcích, které si s sebou v dalším životě nese dokonce až plná třetina lidí, kteří covid skutečně prodělali. Existují i psychické důsledky tohoto viru, se kterými se setkáváte?
Existují, a není jich právě málo. Typickým nebo velice častým důsledkem je například určitá klaustrofobie, kdy se tito lidé prostě obávají být třeba delší dobu zavřeni v autě nebo i v bytě, neustále otevírají okna, protože mají pocit, že se nemůžou pořádně nadechnout.
To je součást posttraumatického syndromu, u některých jedinců daného zejména nedostatkem potřebné vnitřní vůle to překonat. Ovšem přesto nelze takto paušalizovat, protože v některých případech to zcela evidentně má cosi společného s objektivními zaznamenanými změnami, ke kterým došlo v souvislosti s proděláním toho onemocnění v neurofyziologii mozku některých pacientů.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
