Toto byste od redaktora České televize asi nečekali. Karel Rožánek se před lidmi rozpovídal, co páchali Američané v Jugoslávii

Dlouholetý reportér ČT pocházející ze západních Čech, z Konstantinových Lázní, který pak studoval na gymnáziu v Tachově se přítomným svěřil, jak šel za svým vysněným cílem stát se novinářem.

Může za to Ota Černý…

K novinářské profesi Rožánek poznamenal: „Poznal jsem, že je vždycky dobré, aby novinář měl nějakou odbornou průpravu, zaměření právnické nebo filologické.“ V roce 1995 jeho otec viděl, že je konkurz na místo reportéra v České televizi. „Ještě jsem studoval a byl jsem přijat. Přijímal mne vedoucí domácího zpravodajství Ota Černý. Neznám nikoho, kdo by jej tenkrát neznal. Do dneška mám s ním pěkné vztahy a jsem mu zavázán, že mne přijal a dal mi důvěru,“ zavzpomínal reportér a pokračoval:

„Jako z Michala Kubala tak také ze mě udělal nejdříve editora krajského vysílání a pak jsme v roce 1999 začali dělat reportéry. Co pro mne bylo zásadní, byla v té době válka v Jugoslávii, bombardování tehdejší federace Srbska a Černé Hory kvůli Kosovu. Miloševičův režim tehdy nedával novinářům moc víza a Ota Černý, jeho zástupce Zdeněk Šámal a šéf zahraniční rubriky řekli, že kdo získá vízum, může jet. Dostal jsem se tam poprvé a přes naši ambasádu sehnal tlumočníky, tehdejší studentky filologické fakulty v Bělehradě. Jedna z nich se pak stala mojí ženou. Je napůl Srbka, napůl Chorvatka a já díky tomu dobře mluvím srbochorvatsky, srbsky, chorvatsky, bosensky a černohorsky a jsem u nás v rubrice považován za experta na Balkán, na vývoj v Jugoslávii.

„Dělám kromě extremismu armádu. Díky tomu jsem se dostal do války – do Afghánistánu, Iráku. Teď už jsem ženě slíbil, protože máme dvanáctiletá dvojčata, že budu své aktivity k těmto zemím vysvětlovat,“ pokračoval Karel Rožánek. „Člověk když se vrátí sem, tak vás zase baví žít ten normální klasický život. Uvědomíte si, co to znamená, že tady nemusíte řešit takové problémy, jako jsou v Sýrii, Iráku nebo Afghánistánu. Každý člověk si má vážit takových věcí, že jde do práce, má práci, rodinu a že všechno funguje tak, jak by mělo.“

Střezme se polského vzoru

Upřímně uvedl, že „otravuje“ každý večer diváky poctivou prací; „…a jsem rád za tuto práci, která mne denně dostává do stavů, kdy zažívám štěstí, že mohu vytvářet reportáže, které mne baví, a dělat práci, která je pro mne potěšením. V životě bych neměnil. Já nebudu tiskový mluvčí – doufám – nepůjdu do politiky, a pokud to půjde, rád bych točil na place, byl v terénu, jako byl Zdeněk Velíšek, který má stále ještě svoje okénko, přestože je mu pětaosmdesát let. Znám německé nebo britské kolegy, kteří i v pětašedesáti letech natáčí super reportáže, a potkávám je v Afghánistánu nebo Kosovu. A ještě bych chtěl dodat, že jsem šťastný, že jsem v České televizi,“ uvedl pyšně.

„I když samozřejmě děláme chyby, ale snažíme se být co nejobjektivnější a nejvyváženější. Někdo může mít pocit, že to tak není, ale se svým nejlepším vědomím a svědomím říkám, že se snažíme dělat to nejlepší zpravodajství pro občany této země. A že nám to nezkazí nějaké politické rozhodnutí tak, aby se stalo něco jako v Polsku, kdy z té televize udělali státní instituci. Tam bude podléhat přímo politikům. Když bychom byli placeni přímo ze státního rozpočtu, tak by to asi vypadalo trochu jinak,“ řekl Rožánek a jedna z přítomných žen jej odměnila potleskem.

Afghánistán? Nic horšího než v Kábulu…

Následovala diskuse. První dotaz ženy středního věku se týkal vojáků.

„Když děláte v Iráku nebo Afghánistánu, musíte brát ohled na vojáky, kteří se o vás starají. Nesmíte je ohrozit. Když jste třeba v obrněném vozidle, já a kameraman, tak zabíráme místo dvou lidem, kteří tvoří součást obranného systému. Můj kameraman je pak jako zdravotník v autě a já umím ovládat všechny zbraně – těžký kulomet, pancerfaust – hodit granát. V té chvíli bych bránil své kolegy v autě, a kdyby střelili střelce přede mnou, šel bych do té věže za něj. To bych musel, protože už jde o život. Já tam nejedu proti někomu bojovat, že je někdo můj nepřítel. Tak to nefunguje. Pro mne je těžší točit v Kábulu, kde nevíte, kdo je váš nepřítel. Na příklad, když jsem tam byl naposledy s panem prezidentem Zemanem, tak oni létali vrtulníky a my jsme se přesunovali auty. Když máte informaci, že po Kábulu jezdí dvě bílé dodávky naplněné trhavinami a čekají na vhodný cíl, tak to není ideální, protože všechny dodávky jsou bílé. Lepší je být na frontě nebo v oblasti, kde víte, že jsou nepřátelští bojovníci. Může se stát, že vás přepadnou skupiny lidí, kriminálníci, nemusejí to být žádní povstalci.“ Rožánek dále uvedl, že viděl věci, kdy i s primitivními zbraněmi dokáží domácí bojovníci velmi efektivně bojovat. Třeba dokáží zaskočit západní vojáky tím, že si vypočítají, že kulomety, které jsou nahoře v autech, se nemohou sklonit v určitém úhlu. Takže na ně útočí zespoda, z vykopaných kanálů.

Carské Rusko, nebo SSSR?

Starší muž měl pak dotaz na nebezpečí z Ruska: „Když jste s těmi bezpečnostními složkami, jak vnímají nebezpečí z Východu?“ „Podle mne již ta válka tady probíhá. Je tu hybridní válka, informační válka. Servery typu Aeronet, Sputnik, dezinformační kampaně,“ uvedl Rožánek.

„Například demonstrace u pomníku maršála Koněva v Dejvicích, kde Sputnik napsal – stotisícová demonstrace. A těch lidí tam bylo sto! Podle lidí z vojenského zpravodajství tady ta válka je. I v Pobaltí, Polsku. A oni to umí. Důkazem toho jsou zákazy a různé diskriminace Russia Today v Americe. To je cesta do pekel, zakazovat nějaké televize, to se dělo u nás za komunismu. Svědčí to o tom, že liberální demokracie na to moc nemá odpověď. Na ty manipulativní věci, které třeba Russia Today dělá v Americe,“ nechal nahlédnout přítomným za oceán Karel Rožánek.

„Dělal jsem něco kolem legionářských pomníků, které se obnovují v Rusku. V Samaře jej úřady nedovolily postavit. Když jsem byl na ambasádě, tak mi ukazovali fotky a tvrdili, že šlo o povražděné krasnoarmějce nebo místní obyvatele povražděné československými legionáři. Když jsem po tom pátral, tak to byli zavraždění českoslovenští legionáři. Bohužel, Rusko neví, zda se má přihlásit ke komunistické tradici velkého Sovětského svazu, anebo, jak deklaruje Putin, k carskému Rusku. Například loňské oslavy VŘSR v podstatě nebyly žádné, ale na místní úrovni lidé vnímají SSSR a že naši legionáři tam zabíjeli Rusy. Je to věc propagandy.“ Rusové samozřejmě své zájmy tady mají, svědčí o tom ta jejich velká ambasáda. Jsme v EU, tím jsme zajímaví pro Číňany, takže aktivity Rusů i Číňanů tu jsou velké…“

Dva státy Albánců

„Nemyslím si, že Rusko je nepřítel, který nám tu hrozí otevřeným konfliktem. Spíše mu vyhovuje rozhádaná EU, slabá Evropa. To je určitě pro ně lepší než silná EU, která jim bude oponovat, že válka na Ukrajině nebo to, co se stalo na Krymu, je špatně. Na druhou stranu si říkám, že naši spojenci v Evropě udělali velké chyby,“ kritizoval reportér. „Na Balkáně je počátek těch problémů se všemi různými menšinami a státy. Od roku 1987, kdy platí helsinské dohovory a aby Albánci měli dva státy? Vezměte si Bosnu, která funguje na dvě části – Republika srbská a Federace Bosny a Hercegoviny, kde Chorvati a Bosňáci žijí vedle sebe a Srbové s nimi nechtějí žít a nemají šanci, aby vyhlásili svoji samostatnost. Ale jak je možné, že si to dovolili v Kosovu kosovští Albánci bez souhlasu Srbska vyhlásit samostatnost? Podívejte se na Gruzii, na problémy s Abcházií a Osetií, podívejte se na Krym. To je ruská odpověď na to, jak se Amerika chovala v devadesátých letech k Srbsku. Bohužel. I tady se dělají chyby. Ti Rusové to jen obratně využívají a mají samozřejmě velké úspěchy, viz podpora Bašára Asada v Sýrii – tu válku mu v podstatě vyhráli a vypadá to, že Bašár Asad dál zůstane silným hráčem v Sýrii. To samozřejmě není stanovisko České televize, ale moje,“ byl velmi osobní Rožánek.

Protizemanovští? Protiokamurovští? Ne!

Diskuse pak pokračovala dotazem mladšího muže na politické tlaky. „Nikdy. Nikdo mi neřekl, abych nějakou reportáž pozastavil, změnil respondenty. Takto by vám, myslím, odpověděli všichni moji kolegové,“ odpověděl jednoznačně a razantně Rožánek. „I v 90. letech tlaky byly. A nyní, prohlášení typu pana Okamury – vy jste v pohodě, pane Rožánku, ale lživý pořad 168 a Newsroom… A já mu říkám, jsme Česká televize. Jsou tlaky na to, abychom byli označováni, že lžeme, že neinformujeme, že jsme protizemanovský – to není pravda, že jsme protiokamurovský – to není pravda. Dáváme jen všechno do souvislostí, ať si udělají lidi názor sami. V našem Kodexu ČT je, že prostor musí dostat každá strana. Abyste si vybrali stranu problému, která je vám blízká. Jsme jen lidi, můžeme chybovat, ale snažíme se, aby to bylo co nejlepší. Ale kdo nechce slyšet pravdu, kterou má každý tu svoji, tak se s ním těžko diskutuje. Tlaky jsou v tuto chvíli obrovské. Typu – my si vás platíme! Já to ve své práci řešit nemusím. Až to nastane, tak tu práci dělat nebudu, přestože nemám hypotéku. Kdybych mně někdo říkal, jak to mám dělat, a byl bych přesvědčen, že to tak není, tak bych tam neměl co pohledávat,“ odpověděl přední reportér ČT.

Starší muž si pak posteskl na „fetiš sledovanosti“ – což by nechal na komerční televize… „Tomu rozumím. Veřejnoprávní televize by určitě neměla mít svůj hlavní parametr sledovanost. Neměla by na to zapomínat,“ odpověděl Karel Rožánek.

Pohled(y) na uprchlíky

Na příkladu uprchlické krize poté přítomným demonstroval rozdíly veřejnoprávní a komerční TV: „Podívejte, jaký je přístup nás a dvou hlavních komerčních televizí, Primy a Novy. Primy ještě hůře, protože za každou cenu chce negativní téma. Spousta našich diváků si myslela, že jsme prouprchlická televize, že je podporujeme, ale my to natáčíme. Ale abychom jako maďarská televize podkopávala nohy migrantům, to u nás asi těžko,“ vzpomněl na mediálně propíraný incident.

„Když jsem byl v Chorvatsku a Srbsku, tak je zvláštní, že tamní lidé se těch uprchlíků nebojí. Protože oni to zažili před 25 lety, že měli kufry a zdrhali, takže oni občas těm lidem rozumí. Neexistuje, že by Srbové ty lidi nějak šikanovali. Chorvati je pouštěli domů a dávali jim kafe. Samozřejmě, je problém, že ty lidi někdo pozval, že šli za svým snem. Problém je, že to neskončí urovnáním konfliktu na Blízkém, Středním východě. Problém je, že ve střední Africe nebude co pít, co jíst a ti lidé půjdou,“ zaprognózoval temně Rožánek. „Naším zájmem je, aby bohaté země investovaly, mohly najít příležitosti, aby ti lidé tam mohli nějak důstojně žít. Jsem rád, že jsem nemusel točit o lidech ze Sýrie v nějakém špatném světle. Balkánská cesta je zastavena plotem, který to samozřejmě nevyřeší. Poslední trend je, že přelétávají letadly ten maďarský plot. Je to velký byznys a spousta lidí z toho má. Těžko se to natáčí, věřte mi, hrozně rád bych to dělal, že pašeráci lidí převážejí Araby přes plot, ale to by byla asi moje poslední reportáž,“ uvedl host a měl na mysli bezpečnostní aspekty případné reportáže.

Nepřekonatelné bariéry a „bradáči“ v horách

Tatínek jeho ženy je srbský důstojník a matka dalmatská Chorvatka ze Zadaru. „Rodina se občas vidí jen přes Skype. Babička mé ženy utíkala při chorvatské ofenzivě, honili ji až do Srbska; a jeden z těch vojáků je nyní její zeť, takže spolu žijí tak vedle sebe. V lidech to samozřejmě je. Srebrenice, to je strašný masakr a argument Srbů, že to byla msta, neobstojí. Vím, že ti bosenští muslimové tam vraždili i ženy a děti. Ale ti lidé se už jednou vzdali, byli odzbrojeni. Bosna a Hercegovina jako společný stát je přání Evropy, ale ti lidé spolu moc nefungují. Sarajevo je rozděleno, nemůže se říkat srbské Sarajevo, tak se říká východní Sarajevo. Je to velký problém do budoucna.“

Dotaz na Bosnu a muslimské výcvikové tábory v horách: „ČT kdysi uvedla bosenský film Na cestě, kdy už tehdy se upozorňovalo na to nebezpečí...“ „V Kosovu, Bosně jsou určitě bojovníci Islámského státu, mluvilo se o výcvikových táborech. Já jsem nikoho takového neviděl, ale když jsme tam jednou točili a jeli tam schovaní, kdyby se narazilo na nějaké „bradaté“ lidi. V těch horách tam samozřejmě někde budou. Ale radikální kazatelé nejsou jen v Bosně. Mohou být klidně v Rakousku, Německu. Lidé, kterých odešlo z Balkánu, je samozřejmě více, než odešlo z České republiky. O těch od nás vám nemohu moc říci, snad jen to, že jich není moc a že to nejsou Češi,“ uvedl tajuplně Rožánek a vrátil se k postjugoslávské situaci.

„Babička mé ženy se vrátila, její muž ale ne, ten zůstal v Srbsku se slovy, že se „k těm ustašovcům“ nevrátí. Vrací se jen starší, mladí už nechtějí. Také tam není práce. Ona není ani pro Chorvaty, natož pro další. Vím, že ve východní Slavonii a myslím, že ani v Krajině nesmí mít Srbové zbraně, a tak tam divoká prasata ruší hudbou, protože do současnosti tam platí toto hloupé nařízení.

Historie se neopakuje

„Podle profesora Jiráka je zahraniční zpravodaj u nás téměř na vymření – kromě veřejnoprávních médií… A je dobré to vidět očima českého diváka,“ uvedl tazatel zkušenosti z minulé besedy. „Teď nám přibude post v Turecku,“ odpověděl Rožánek. „Je to ale všechno o penězích. Máme zpravodaje ve všech velkých zemích, kromě Rakouska. Rád bych byl jako zpravodaj na Balkáně, ale asi není tak zajímavý, aby tam byl někdo, kdo by dělal denně, kdo by reportoval, a navíc, dá se tam zajet. Dříve byl člověk i v Košicích. Jižní Amerika by si to zasloužila. Austrálie – ale co točit, co by zajímalo lidi?“

Na závěr téměř půldruhahodinového setkání pak uvedl: „Je zajímavé, že NOVA již neplatí agenturní zpravodajství, což je nějaký milion za měsíc, a dívají se na nás, na „Čtyřiadvacítku“. Jim je v podstatě jedno, co odvysílají. Jejich diváci jsou úplně jinde… Opakovala-li by se televizní krize, sto tisíc lidí na Václaváku by nás již nepodpořilo. Asi by nás zrušili. Když na demonstracích SPD na nás křičí, že všechno je lež,“ posteskl si Karel Rožánek.