Toto jste možná o Vietnamu a českých Vietnamcích nevěděli. Bývalý zpravodaj Syruček promluvil

16.05.2015 20:20

ROZHOVOR Jeden z mála Čechů, jenž dokonale zná Vietnam a který z rukou vietnamského prezidenta převzal při jeho nedávné návštěvě v České republice ocenění, je novinářský „nestor“, bývalý zpravodaj Mladé fronty, Milan Syruček. O současné situaci i historických souvislostech se rozpovídal při rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Toto jste možná o Vietnamu a českých Vietnamcích nevěděli. Bývalý zpravodaj Syruček promluvil
Foto: Věnceslav Dezort
Popisek: Milan Syruček s vietnamským prezidentem

Jak se díváte na současný Vietnam? Je to socialistická země, ale ekonomika jí prudce stoupá. Je to další, i když menší, „asijský tygr“?

Především k tomu termínu „socialistický“. V případě Vietnamu mi to připomíná sice starý, ale vlastně pořád aktuální vtip: sešel se Nikita Chruščov s papežem a dohodli se. Chruščov souhlasil s tím, že Bůh stvořil zemi, a papež, že to učinil pod vedením komunistické strany. Tak se také pod řízením vietnamských komunistů rozvíjí bouřlivý kapitalismus. Musíme si uvědomit, že to je země mnoha zvláštností. Její historie je stará čtyři tisíce let. Po staletí byla země rozdělena na dvě části s odlišným historickým vývojem. Francouzi přidali ještě třetí část – vedle Tonkinu, tedy severu a Kočinčíny – jihu – Annám, tedy střed. Rozdělení potvrdily Ženevské dohody z roku 1954 a teprve po vítězství v roce 1975 se Vietnam opět sjednotil. Proto jsem svou první knížku o této zemi nazval „Rozpůlený banán“. Nejde jen o historii a také jen o klimatické rozdíly, které jsou značné, ba ani medicínu (sever používá léky rostlinného původu, jih živočišného). Ve Vietnamu žije na šedesát národností, někteří byli kočovníky, jiní usedlými zemědělci, někteří vyznávají bílou jako barvu smutku a černou naopak, pláč je výrazem radosti, prostě mnohé je jiné. Tak je to i v politice a ekonomice. Zvláště v posledních letech Vietnam zaznamenává prudký rozmach, vše se modernizuje, i když dominantním stále zůstává zemědělství. Patří mezi největší světové vývozce rýže, kávy, pepře, kešu. A také roste – těsně po válce zde žilo 35 milionů obyvatel, nyní jich je 90,5 milionu. Průměrný věk obyvatel je velmi nízký a připočtěte si k tomu jejich pracovitost, schopnost dělat od nevidím do nevidím. S tím tygrem bych to mohl brát doslova, skutečně jsem se s ním v džungli setkal a nebyl to jen symbol rostoucí ekonomiky.

I v souvislosti s Vietnamem, tak jako v Číně, se hovoří o lidských právech, nomenklaturních komunistických kádrech... Jak to vidíte z vašeho pohledu?

V době bojů proti Francouzům se Ho Či Min snažil vytvořit co nejširší platformu, dokonce zrušil Komunistickou stranu Indočíny a nahradil ji Vietnamskou stranou pracujících, spolupracoval s každým nacionalistou, který usiloval o nezávislost země, spolupráci nabídl i císaři Bao Dajovi. Po vítězství zavládl tvrdý režim, který s lety sice v mnohém popustil své otěže, ale pořád je drží. V době války to bylo pochopitelné. Například bylo Vietnamcům zakázáno scházet se s cizinci, ale vše se dalo obejít, víme to z vlastní zkušenosti, jak v tom Vietnamci dovedou být vynalézaví. Po válce vznikaly v jižním Vietnamu pracovní tábory pro příznivce saigonského režimu. Navštívil jsem některé, například na „převýchovu“ prostitutek, jichž bylo jen v Saigonu za Američanů asi 130 000. Za pět let jich převychovali šedesát, jak mně uvedli, a z toho se jich čtyřicet opět pokoušelo vrátit k původní profesi. Co se však týče například svobody slova v posledních letech, nebyl jsem v té době ve Vietnamu, a pokud jsem se s odpůrci režimu setkal v zahraničí, byli to ti, kteří měli možnost odejít. Není to ideální řešení, ale nezdá se mi, že by situace byla tak dramatická jako jinde.

Při nedávné návštěvě vietnamského prezidenta jste z jeho rukou obdržel ocenění. Jaké je a za co jste jej dostal?

Při návštěvě vietnamského prezidenta Truong Tan Sanga bylo vybráno šestnáct Čechů, „kteří se mimořádně zasloužili o ochranu a budování Vietnamu“, jak bylo doslova uvedeno na pozvánce k setkání s prezidentem v hotelu Hilton. Z nich pak šest dostalo vyznamenání s příslušným diplomem a mezi ně jsem se dostal i já. Ve Vietnamu jsem byl jako novinář či jako poradce různých delegací mnohokrát a prakticky jsem tam prožil všechny války – prošel jsem Ho Či Minovou stezkou při amerických náletech, jako první novinář jsem jel s Vietnamci do Phnompenhu po pádu Rudých Khmérů, byl jsem na severních hranicích v době čínského vpádu v únoru 1979. Měl jsem však i výjimečnou možnost navštívit Saigon (dnešní Ho Či Minovo Město) v době americké přítomnosti. Napsal jsem o této zemi a vůbec celé Indočíně několik knih. Jednu na přání Vietnamců ve francouzštině – ke 30. výročí bitvy v Dien Bien Phu. Na mou žádost pozvali Vietnamci na bývalé bojiště kromě vietnamských i francouzské důstojníky, což byla jedinečná příležitost. Vylíčil jsem ji ve své poslední knize z této země – „Slzavé údolí Francie“, která vyšla vloni.

Říkáte, že jste znal vietnamské prezidenty včetně Ho Či Mina. Jací vlastně byli tito nejvyšší představitelé Vietnamu?

Pokud se týče mých známostí s vietnamskými představiteli, měl jsem jednou příležitost se setkat s prvním vietnamským prezidentem Ho Či Minem přezdívaným doma „strýček Ho“. Přijal mě nikoliv v prezidentském paláci, ale v zahradním domku, kde žil, v plátěných kalhotách a košili, obut do „Ho Či Minových sandálů“ (takovou obuv po jeho vzoru nosili všichni) z vyříznuté pneumatiky a dvěma koženými řemínky. Skromně zařízená místnost, na stole psací stroj, stará underwoodka. Skromný, vzdělaný, bohužel v té době vážně nemocný. Hovořil několika jazyky, vybrali jsme francouzštinu. Stejně tak při setkáních s premiérem Pham Van Dongem, generálem Vo Nguyenem Diapem, který porazil Japonce, Francouze, Američany a nakonec i Číňany. Měl bych říci i Čechy, na tři tisíce jich bojovalo s Francouzi v rámci Cizinecké legie. Provázel mě v Dien Bien Phu, přes věk a prožitá strádání – šestnáct let života v džungli – stále svěží. Zemřel ve svých 103 letech. S ministrem zahraničí Nguyen Duy Trinhem jsem se spřátelil tak, že mi pro mou dceru daroval nádherného vzácného papouška a pro cestu trs asi čtyřiceti banánů. Papoušek byl však sprosťák, přes noc v hotelu prokousal bambusovou klec. Poznal jsem, že všichni tito státní a současně straničtí činitelé byli především vášnivými nacionalisty, víc než pro ideologii horovali pro nezávislost země. Ho Či Min spoléhal po válce na Američany, že mu pomohou zbavit zemi francouzského kolonialismu, americkému prezidentovi napsal osm dopisů, aniž dostal odpověď. Při vyhlašování republiky na tribunu pozval americkou delegaci, všude byly nápisy kromě vietnamštiny v angličtině. Ale Američané nepochopili, že si mohli ušetřit největší porážku ve své historii, tak se situace i politika vyvíjely jinak.

Specifika této země jsou vazby na naši republiku i skutečnost, že řada Vietnamců, kteří se vrátili zpátky do země a buď podnikají, nebo jsou v politice, umí česky a dobře zná naše poměry. Využíváme podle vás dostatečně tyto „velké plusové body?“

Pominu-li přátelské politické vztahy a také ekonomickou pomoc, již jsme Vietnamu poskytovali během války, chci se soustředit na Vietnamce, kteří k nám přicházeli pracovat už od padesátých let. Vyučili se tu a pak se vraceli domů. Tehdy mě zvali představitelé mnoha našich závodů, abych jejich zaměstnancům vysvětlil mnohé odlišnosti v chování Vietnamců. Vždyť se tehdy šířily nejrůznější legendy, například že jim z úst lezli červi. Schválně jsem šel po této stopě, že to prý tvrdil zubař, který jim zuby ošetřoval. Každý však uváděl: slyšel jsem to od kolegy, ten zase od kolegy a tak dále, ale nenašel jsem ani jednoho, který by to zažil. Teď by se už takové nesmysly nikdo neodvážil asi tvrdit. Vždyť jich tu mezi námi žije téměř šedesát tisíc. Jestliže se ti starší, i z jazykových důvodů, uzavírají spíše do své komunity, ti mladší, zejména zde narození, se bez problému sžívají s naším prostředím, studují, pracují, podnikají. Ze stánků na náměstích postupně přecházejí do kamenných obchodů, stávají se dokonce majiteli významných firem. Faktem je, že za to půlstoletí – první Vietnamci k nám takto přišli v roce 1956 – se počet znalých češtiny tak zmnohonásobil, že se dnes ve Vietnamu možná spíš domluvíte češtinou než angličtinou nebo již zapomínanou francouzštinou. Využijí naši podnikatelé tuto jedinečnou příležitost, tak jako ji už využili Japonci, Francouzi, dokonce Američané a další?

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jaroslav Foldyna se řízně vložil do křiku na Trumpa: Česká kavárna je zaskočena jako komunisti v roce 1987. Tihle Klvaňové, ČT, lidi, kteří hlásají jedinou svou pravdu o demokracii...

16:25 Jaroslav Foldyna se řízně vložil do křiku na Trumpa: Česká kavárna je zaskočena jako komunisti v roce 1987. Tihle Klvaňové, ČT, lidi, kteří hlásají jedinou svou pravdu o demokracii...

ROZHOVOR „Myslím, že česká kavárna a její okolí se cítí zaskočena, jako byli naši komunisté v roce 1…