Trump hraje vabank. Může to skončit jadernými údery. Obavy politologa Proroka

Jak moc události na Blízkém východě posílí rusko-čínské partnerství?

Čínu a Ruskou federaci (RF) spojuje společný zájem na likvidaci unipolárního modelu mezinárodních vztahů, kde dominují USA a Západ. Rusko i Čína byly zároveň integrovány do západní ekonomiky – Rusko jako dodavatel surovin a Čína spotřebního zboží. Tato situace byla ekonomicky výhodná pro všechny aktéry, nicméně umožňovala RF a Číně na základě růstu jejich ekonomiky expandovat do Jižní Ameriky a Afriky a podlamovat dominanci Západu a omezovat prostor pro transnacionální korporace (TNK). Přestože mezi RF a Čínou jsou ideologické rozdíly a potenciálně i územní spory, shodují se na potřebě udržet existující systém mezinárodních organizací a obchodních pravidel. Problém mají naopak západní země, které ztrácejí konkurenceschopnost. Proto politika sankcí a záměna principů mezinárodního práva skupinovými pravidly, která je možné podle situace měnit. Dvojí metr, uplatňovaný vůči RF, Číně, ale i dalším zemím, je nutí ke kooperaci a stanovení vlastních pravidel vycházejících z rovnosti všech aktérů. Institucionálně je tento přístup zakotven v BRICS.

Současná politika Donalda Trumpa je vlastně jen vyvrcholením politiky Západu. Snaha Trumpa vytvořit vlastní makrozónu jako předpokladu návratu do hegemonní pozice je spojená s hrozbami Kanadě, Mexiku, Grónsku, s prosazováním cel prakticky vůči všem zemím světa i v rozporu se zákonodárstvím USA, s operací proti Venezuele a únosem prezidenta Madura s pofiderní záminkou a nakonec i s útokem na Írán. Chaos, který USA vytvářejí, a ohrožování ekonomických zájmů RF a Číny je nutí koordinovat jejich politiku v rámci vznikajícího multipolárního světa. Tato snaha nachází pozitivní odezvu i u dalších zemí. Paradoxně v nejhorší pozici jsou spojenci USA, protože kroky USA dopadají i na ně a jako vazalové mají jen malý prostor pro to se bránit.

A co trojúhelník s Íránem? Jak se tenhle spletenec vztahů může vyvinout?

Írán má v regionu specifické postavení. Jako islámský stát je protiváhou jak Turecku, které podporuje Muslimské bratrstvo a má ambice sjednotit turkické národy a postosmanské státy, na čemž nemá zájem ani RF, ani Čína, tak i Saúdské Arábii, která usiluje o dominantní pozici mezi sunnitskými Araby a tradičně spolupracovala s USA. Írán jako multietnický a multireligiózní stát s dominancí Peršanů a šíitů je jedinou razantní protiváhou územní expanze Izraele v regionu a dokáže na tomto základě sjednocovat odlišné skupiny obyvatelstva – Araby, Peršany, sunnity, šíity.

Vlažný vztah elit monarchistických států regionu k utrpení Palestinců navíc vede řadové muslimy k akceptování Íránu a může vést až ke svržení jejich vlastních proamerických elit. Írán zaujímá strategickou pozici v regionu, umožňující jak RF, tak i Číně budovat obchodní koridory Sever–Jih a Západ–Východ. Írán je rovněž příkladem islámské země, která je schopna nehledě na sankce realizovat vědecko-technický pokrok, který se mimo jiné projevuje i v zatím úspěšném čelení izraelsko-americkému útoku. To vše dělá z Íránu důležitého aktéra v boji proti hegemonistické politice Západu a důležitého spojence RF a Číny.

Roste cena ropy. Jak moc to posílí režim Vladimira Putina?

Růst cen ropy a plynu může nepochybně vylepšit rozpočet Ruska. Paradoxem je, že je to výsledek „války“ USA proti Íránu, kde je RF spojencem Íránu. Je to kouzlo nechtěného, které je projevem globalizace a efektu motýlích křídel (butterfly effect). USA nemají zájem na silném Rusku, nicméně mají zájem na udržení Ruska, protože to jim slibuje byznys nejen v Rusku, ale i na Ruskem kontrolovaných územích Ukrajiny. Klíčovým problémem Ruska nejsou ani tak ceny surovin, ty prodají vždy, i když za nižší cenu, problémem jsou vysoké úrokové míry centrální banky RF, které brání investování, přetrvávající korupce a nízká efektivnost státní byrokracie.

Na druhou stranu, Kremlu zbývají prý tři až čtyři měsíce, tvrdí ruská centrální banka. Zkráceně vyjádřeno, co zveřejnily ukrajinské tajné služby z nahrávek telefonních hovorů vysoce postavených členů zmíněné banky. Co vy na to?

Ekonomická a sociální nestabilita se dnes týká prakticky všech zemí. Stačí se podívat na rostoucí zadluženost vyspělých zemí, dopady migračních vln na jejich politickou stabilitu a radikalizaci jejich politické scény. Válka na Blízkém východě a růst cen energií je jen dalším katalyzátorem pro prohloubení negativních tendencí. Otázkou tedy je, kdo klekne první. Rusko má jednu komparativní výhodu – má vlastní suroviny a zatím trpělivé obyvatelstvo. Rozhodně bych nesázel na analýzy a výroky ukrajinských elit.

Co si v tomto kontextu myslíte o zablokování finanční pomoci Ukrajině kvůli ropovodu Družba ze strany Maďarska? Může za tuto „ropnou blokádu“ Ukrajina, či Rusko?

Rusko bylo několikrát obviňováno z toho, že neplní dohody o dodávkách surovin. Prakticky vždy se ale ukázalo, že dodávky blokuje Ukrajina nebo prostě jen odčerpává to, co jí nepatří, a Rusko proto zastavuje dodávky. Vzhledem k tomu, že Maďarsko a Slovensko jsou nejvíce závislé na ropě a plynu z Ruska a jejich politika je vůči Rusku vstřícnější než u dalších evropských zemí, je pravděpodobné, že na vině je i v daném případě Ukrajina, a ne Rusko. Navíc vzhledem k přibližujícím se volbám v Maďarsku a politice Orbána je v zájmu Ukrajiny dělat Orbánovi problémy v naději, že prohraje volby.

V USA budou v listopadu průběžné volby. Půjde tam o 435 křesel ve Sněmovně reprezentantů a 35 ze 100 senátních míst. Jak tohle může ovlivnit spolu s veřejným míněním v Americe rozhodování Donalda Trumpa o dalších výbojích?

Trump se dostal v posledních měsících do nezáviděníhodné situace. Zatím se mu nedaří realizovat politiku reindustrializace USA. Vysoké výrobní náklady v porovnání s Asií spolu se cly na dovezené komponenty pro finalizaci řady výrob neumožňují efektivní výrobu v USA, proto kapitál odchází spíše do Asie nebo Mexika. Trumpovi se sice podařilo unést prezidenta Madura z Venezuely a oslabit zde pozici Ruska a Číny, Čína ale „na revanš“ nabídla Jižní Americe lepší obchodní podmínky a bez dolarů, čímž znemožňuje USA vytvořit vlastní makrozónu jako základ pro udržení hegemonie USA. Nakonec není jasné ani to, zda USA kontrolují Venezuelu, když připravují i trestní stíhání pro její novou prezidentku Delcy Rodríguezovou.

Trump slibuje prosperitu kdekomu, aniž je schopen zajistit ji alespoň v USA. Respektive je otázka, zda prosperita USA nebude právě na úkor „okupovaných zemí“. Írán je pro Trumpa problém. Jednostranná podpora Izraele je především spojena se skupinou radikálních protestantů, kteří věří, že Izrael je vyvolený národ, bez kterého není pro svět spásy, a tlakem AIPAC, lobbistické organizace v USA, která prosazuje silné vztahy mezi Spojenými státy a Izraelem. Podle průzkumu veřejného mínění v USA obyvatelstvo poprvé preferuje Palestince pro jejich utrpení v Gaze před Izraelci, což hrozí při odchodu Trumpa ztrátou podpory pro Izrael. Jinými slovy, pro radikály v Izraeli to je možná poslední šance. Vzhledem k neschopnosti reindustrializovat USA Trump vsadil na kontrolu a prodej cizí ropy jako cestu ke zbohatnutí USA. Proto Venezuela a proto byl na pořadu Írán. Pokud nedonutí Írán ke kapitulaci nebo nebude schopen uzavřít s Íránem nějakou dohodu, dříve nebo později mu hrozí impeachment. Dnes už to je cesta vabank s rizikem postupné eskalace, která může skončit i jadernými údery.

Jak hodnotíte plánované rozšiřování jaderného arzenálu Francií?

Dluh Francie se pohybuje okolo 116 % hrubého domácího produktu (HDP). Politiku Macrona ve Francii schvaluje podle průzkumu veřejného mínění 22 % Francouzů, oproti tomu v Evropě ho za jeho zahraniční politiku pozitivně hodnotí 46 %. Francie ztrácí vliv v bývalých koloniích, kam proniká Rusko a Čína. V Evropě je vedle Velké Británie jedinou zemí s vlastním jaderným vojenským potenciálem, takže rozhodnutí o jeho rozšíření má logiku. Nicméně neřeší ekonomickou a sociální situaci Francie.

Západ vsadil na komplikované, výrobně náročné a drahé zbraňové systémy. Ukazuje se, že je to problém, protože doplňování arzenálu zbraní trvá déle. Přitom východ se snaží jít cestou „a la kalašnikov“, tedy cestou jednoduchých zbraní, což se ukazuje jako promyšlenější cesta. Nemyslíte?

Řekl bych, že to je složitější. V 90. letech vzhledem k rozpadu SSSR a dohánění Západu Čínou získal Západ technologickou převahu, kterou nicméně postupně ztrácel. Říká se tomu „usnout na růžích“. Snaha o technologický skok v USA vedl k vytváření projektů neodpovídajících aktuálním možnostem, a proto končily fiaskem. Příkladem je torpédoborec třídy Zumwalt, vrtulník RAH-66 Comanche, Future Combat Systems (FCS) a další. Zároveň se USA zatím nedaří vyvinout supersonické rakety, kterými dnes disponuje nejen Rusko a Čína, ale rovněž Írán a Severní Korea.

Rusko mělo historicky kvalitní základní výzkum, problém byl ale vždy s výrobou. Po rozpadu SSSR klesly výdaje na vědu včetně vojenské a vznikla mylná představa, že kapitalismus nabídne automaticky kvalitní a levné výrobky. Teprve problémy, které se projevily v konfliktu v Gruzii roku 2008 a na Ukrajině po roce 2014, ukázaly na neopodstatněnost podobných očekávání. Nicméně stejně jako v USA i v Rusku byla snaha realizovat principiálně nové přístupy, které se ale ne vždy ukázaly při kalkulaci ceny a výkonu jako efektivní (tank T-14 Armata).

Z druhé strany k průlomovým a ne levným zbraním lze zařadit hypersonické rakety Zirkon (3M22), Kinžal (Ch-47M2), těžké mezikontinentální balistické rakety Sarmat (RS-28 (ICBM), střely s plochou dráhou letu s jaderným pohonem Burevestnik (9M730), autonomní podvodní dron s jaderným pohonem Poseidon (2M39), proudový víceúčelový stíhací letoun SU 57. Rusko má oproti Západu výhodu v levných surovinách a energii a nízké ceně práce. Rusko navíc vyrábí zbraně, které jsou použitelné v jeho terénu a klimatických podmínkách.

Zásadním problémem Ruska se ale ukázala být korupce v armádě. Na Západě je s korupcí situace podobná. Kromě toho snížení výrobních kapacit na Západě po zániku SSSR a formování armád coby expedičních sborů při současně vysokých cenách energií a čínské kontrole vzácných kovů, nutných pro výrobu špičkové vojenské techniky, limitují rychlou reakci Západu na možné vojenské hrozby. Je tak naděje, že se ukáže, že je lepší řešit konflikty diplomaticky než vsadit na silové řešení.